Milena Dopitová v GHMP v Městské Knihovně se věkem, po dvaceti pěti letech na naší konceptuální scéně, pomalu blíží svému rannému videu kdy se svojí sestrou umně nalíčena profesionální maskérkou a navlečena do staršího kabátu pohybuje v lehkém rytmu důchodcovské tance čaje o páté někde v altánku zimního parku. Kecám – vypadá pořád skvěle a chtěl bych s ní kamarádit. Tehdy markýrovala jaké to bude až jim bude šedesát. Pro sérii Start up (tu má GHMP v jiném objektu) už to sice není, ale že by se s ní stala rezignovaná žena komentující ironicky život, který ji zklamal, ještě také ne. Naopak – inzeruje v názvu výstavy že Miluje a přijímá! Dospělost, nebo lépe řečeno střední věk, zvládá elegantně a střídmě. Jen v okamžiku kdy je video postaveno na jednom jednoduchém nápadu (cvičky) je pro ohromné prostory Městské knihovny někdy až příliš minimalistická (takže mám nový rekord proběhnutí knihovním labyrintem místností).Vlastně jsem rychlý vždy.
Na druhé straně je zde nainstalován ohromný objekt připomínající židovskou hvězdu, ve které se cosi děje a hraje…byla k vidění v Brně v loni na „Sochách v ulicích“. Mimo tento kontext (vyhnání Židů a Němců, později, z města které bylo snad více jejich než české či moravské) moc nefunguje. Je o to víc nepochopitelnější strašidelnější a vzbuzuje spíš úctu a hrůzu. Už jen pro obtížnost instalace takového monstra.
Ono vůbec, ta trpělivost připravovat objekt nebo záběr dlouhé hodiny… a divák pak kolem všeho jen proběhne (viz výše) je pro umění tvořené ženami, dle mého, typický. Někdy je to skvělé, někdy je to málo.
….
Paní Šreková, dříve Bromová, začala žít před pár lety na vesnici a tak se s tím ve Špálovce chlubí. Plástve, jablka, idylické záběry bordelu na dvoře… a tak jako dříve je i dnes sama sobě modelem, kromě manžela a sousedů. Jak to tak na vesnici bývá – tušíte že jsou to svérázné postavy a radikalita, která vždy byla Veronice Š.B. blízká, tu stoupá na povrch, jak mlha na podzim mezi chalupy v údolíčku.
Nejdivnější jsou převleky včetně paruk. Genderová motanice, oblečením, i digitální montáží. Možná zážitek s vesnických zábav či masopustů? Jistě silná inspirace i pro otrlou umělkyni z Prahy. A pak jsou tu půlené portréty – své, manžela. Na stejné principu jak s ním kdysi přišel Jiří David. On v černobílé spojoval dvě levé či pravé strany tváře v bezešvé montáži – ona dnes barevně, ostřeji, s větší nadsázkou (to když manželovo zranění jedné strany tváře zmizí na portrétu složeném z těch „zdravých“ půlek.
Ale abych nebyl jen jízlivý – Bromová je nyní asi šťastná. Žije uprostřed rodiny, s mužem, s dítětem (adoptovaným – ale to je irelevantní) v prostředí, které může ovlivňovat, stavět, tvořit. Co víc si multimediální umělec může přát. Muž nebo žena. Jde o lidskou důstojnost člověka středního věku, který už má něco za sebou, stal se, svým způsobem, klasikem a vzorem pro další mladší (učila), a má před sebou ještě docela velký kus času a práce. Takže onen upřený pohled do objektivu kamery může být přesně takový jaký tu najdeme. Odhodlaný – a klidný.
….
Vlastně jsem měl nejdřív dát přednost ženě nejzasloužilejší. Meda Mládková za svých právě oslavených 95 let! udělala pro české umění fantastický kus práce a je to na oslavný článek, jaký napsal do posledního Art and Antique Jiří Pospíšil, který je nyní na Kampě velmi aktivní. I výstavu o které píši dále uváděl. A mluvil dobře.
Když jsem spolu s ostatními přešlapoval na štěrku nádvoří mezi Zoubkovými sochami a čekal než se začne – z dlouhé chvíle jsem vzhlédl a mohl si přečíst co na protější zdi nechala paní Mládková vypsat když před více jak deseti letech po dlouhých bojích o budovu otevírali: Vydrží-li kultura – přežije i národ. Koneckonců se to dokonale hodilo k aktuální volební nerozhodnosti ve Skotsku. Zpět na Kampu.
Ani tam boje se státem, který o kulturu nestojí, nekončí. Kdy nedávno radnice Prahy 1 ani po několikátém pokusu nevybrala nájemce na rekonstrukci a využití tzv. Werichovy vily – rozhodli se naproti o sepsání petice a také ji dali návštěvníkům vernisáže ke zvážení a podpisu.
Meda Mládková, stále v kondici a jasnou hlavou, neumdlévá – ví že je třeba se zabývat svými věcmi a nabízet vždy vstřícnou tvář. Po proslovech právě Pospíšila, dále ředitele galerie Retro Jakuba Sluky a Marcely Chmelařové, jež má na všem lví podíl se paní Meda zvedla, vzala do ruky zvonec a výstavu zahájila. Tradice se mají dodržovat.
Objev po mnoha desetiletích – Richard Fremund. Výstavu sice připravila galerie Retro ale zdejší adresa je pro každého pořadatele prestižní. O Fremundovi se začalo mluvit, poté co na jaře vyšla monografie.
Jde o klasickou malbu, která postupně na sebe nabalovala abstraktní, informelní a jiné vlivy. Fremund však všechno používá suverénně a původně. Nic tu nevadí a nic není schválně. Maluje akty a krajiny a postupně vše rozkládá a skládá a zalévá dripingem. Dále vkládá a adjustuje v obrazu nalezené předměty. Ano, to tehdy bylo zvykem. Poezie nalezených krámů byla zdrojem inspirace pro mnohé. Fremund je však osobitý a ve svém rukopisu hotový. Až se vkrádá myšlenka že jeho předčasné úmrtí ( při nehodě v jeho jedenačtyřiceti letech) nepřerušilo vývoj ale, dle výseku výběru z díla zde uvedeného, šlo o silnou osobnost, která měla poměrně záhy ve všem jasno.
Dnes, s odstupem, je to zřejmé. S podivem že takhle hotový malíř byl dlouho někde mimo galerijní život, trh a tak dále. Už jsme po revoluci zažili podobných šťastných návratů několik a jistě ještě nějací zapomenutí přibudou. S Reynkem už je to jasné! (vtip). Jak by napsal Hašek ve Švejkovi: „z toho je vidět že lidi jsou nepoučitelní a porád a porád zapomínají na to podstatný zatímco si pamatujou každou blbost“!
Jelikož je dnešní téma ženy – je třeba se od vousatého malíře vrátit ke kurátorce. Slečna (tuším že stále – vypadá mladě) Chmelařová se prý do Fremunda zamilovala když si ho před 2 lety vybrala jako téma své dizertační práce a od té doby „na něm dělá.“
Fremund zahynul v roce 1969. Tehdy končilo mnohé. Není se čemu divit že jeho návrat do širšího kontextu nenormalizovaného českého poválečného umění trval.
….
Petera Herotová je, stejně jako první dvě zmíněné ženy, také konceptuální umělkyně a tak se od její účasti v altánu Klamovka dalo čekat cokoli. Naposledy jsem se podivoval když vystavovala A4 s rozkreslenými grafy atomové elektrárny a vztahů zaměstanců a přírody kolem (její muž tam prý pracuje) v Karlín Studios. Minulý týden uspořádala ívent – nevím jak se tomu česky správně říká – když je vernisáž (a výstava samotná) posezení u kávy. Ještě že jsou ti tiskové zprávy.
V ní jsem se dozvěděl že všechny revoluce vznikli při vysedávání v kavárnách a tak se při rozšiřování popíjení kávy z Orientu do Evropy a dál snažily tehdejší režimy o radikální represi. Kavárníci byly na indexu a káva byla největší zlo. Aha.
Z tohoto úhlu pohledu měli ti Skoti sedět ve svých kavárnách (nad kávou?) o deset procent déle.
….
Ještě jedna žena mě koncem léta překvapila. Bylo to ovšem mnohem radostnější překvapení než v Klamovce.
Když jsem měl nedávno možnost chodit jeden den po berlínských galeriích nedalo mi si zajet i do Helmut Newton foundation. Newtona mám dávno rád. Jeho pohled na ženy sdílím. Na jeho fotografiích jsou dokonalé, nedostižné, vyzývavé, trochu kruté a chladné, přesto člověk (muž většinou) po nich touží a nemůže si pomoci. Nadace obývá třípatrový dům, který je Newtonovi zasvěcen a na jehož monumentálním schodišti jsou jeho Big nude víc než monumentální. Navíc je dole něco jako jeho muzeum – všechny jeho foťáky, auto?!…obleky, obálky časáků, rozhovory, brýle…dokonce replika jeho kanceláře.
Nicméně nejvíce jsem byl překvapen právě aktuální výstavou: Helmut Newton / Alice Springs : Us and Them. A.S. není ta zpěvačka, ale umělecký pseudononym Helmutovi životní partnerky June Newton.
A tady jsem byl přichycen v ustálených předsudcích: totiž že sexy snímky (žen) mohou udělat jen muži. Alice Springs je stejně suverénní v kompozicích, vhledu a intimitě s modelem jako její muž. Technicky čisté a ostré fotografie jsou k nerozeznání od Helmutových. Navíc instalace vždy nabízí dva snímky stejného objektu zájmu vedle sebe. Snímek Brigitte Nielsen je lepší ten její nebo jeho? Im not shure.
Opět jsem si vzpomněl jak je svět umění nevděčný když jde o ženy a jejich úspěch a odměňování na výtvarném trhu, tak jak o tom mluvila ve svém televizním cyklu Tracey Emin. Newton byl v každém případě genius a pro ikonické fotografie zachycující náladu nádhery i zmaru druhé poloviny dvacátého století budeme k němu (do jeho nadace přesněji) chodit ještě dlouhá desetiletí.
Teď mě napadá: byl právě proto tak úspěšný, jestliže vedle sebe měl někoho jako byla June?
….
Po tomto ranném podzimním běhu výstavami se mi utvrzuje že ženy – umělkyně jakoby se vždy ve své práci vztahovaly k mužům. Dopitová na pozvánce k výstavě v Městské knihovně nafotila mužskou chlupatou hruď se stříkanci pěny na holení a graficky propletenými znaky mužského a ženského symbolu. Bromová dokonce do svého zavedeného uměleckého příjmení přidala jméno muže – kromě toho že jej vytěžuje jako „model“.
….
Abych si odpočinul od těchto úvah jdu do divadla Letí na „oddechovku“ Králíček. Chyba lávky. Finská coolnes dramatika je chladnější než anglická. To dá rozum.
Saara Turunen (1981) je z generace dívek/žen „třicet a něco“ které kolem sebe vidím v kavárnách a klubech. Ve dvojicích. Ostatně na tomto představení takovéto dívčí dvojice převažovaly. Dozvěděly se, humornou formou, že je třeba být hezká, nalíčená, přitažlivá, připravená poskytnout cokoli si muž bude přát. Pokud ho ovšem uloví. Nebo spíše on uloví je? Dívky jakých je spousta a které přece nikdo nechce. Trochu konstrukt ale budiž. Divadlo zjednodušení potřebuje.
Závěr byl takový že i když se to podaří a ON – ten úspěšný, movitý a stále pracující se najde – bude to jen na chvíli než ji nahradí – jiný králíček. Takové malé roztomilé chundelaté nic – na hraní.
Tak nevím, je to vhodný závěr blogu o umění věnovaný ženám?