Kupodivu posledním divadlem které jsem v právě končící divadelní sezóně navštívil bylo to Karlínské. Žadný muzikál, kterými se to tu hemží, ale závěr festivalu Tanec Praha – Batcheva dance company.
Alespoň takto, jednou do roka, zajdu a udělám si představu (hrubou ale naštěstí je tu během celého roku Nina Vangeli) jak se to se současným tancem vyvíjí. Světová špička je u nás vzácné koření, takže je třeba neváhat a jít i když je vyprodáno. Nakonec to vždycky výjde. Slavný izraelský soubor je natolik multikulturního složení, že jen těžko odhadnete domácího tanečníka, mezi všemi těmi různými rasami kolem. Bylo jich tam osmnáct a každý z nich byl jinak výrazný. Uvažovat v tomto typu pohybu (tance) po staru, tj. kdo je první druhý sóĺista a kdo kompars, je ovšem zbytečné. Během té hodinky a něco si vytvoříte vztah ke každému z nich. Každý přináší, kromě choreografových vizí, i své osobní pohybové spektrum a jsou tu místa i pro vlastní vklad. Přitom celek byl někdy až zahlcen společnou akcí všech na různých místech baletizolu.
Hned v počátku, když se rozhrnula opona se v zadním plánu objevila, v modrých dlouhých šatech, běžkyně. V podlaze zabudovaný běžecký pás nenápadně splývájící s ostatní plochou (než se začalo dumal jsem při četbě programu – proč je sponzorem souboru firma vyrábějící sportovní obuv?). Běh tak udával rytmus pohybu prvních tanečníků, hudby. Tep běhu se občas připomínal a vynořoval nad ostatní dění. V jednom z posledních obrazů se dokonce objevili na scéně i připomínky blízkovýchodních reálií (řeklo by se typicky izraelských, ale ono to tak chodí dnes prakticky všude) a to samopal a stojan s mikrofonem.
Svazující a pohyb vymezující jistě tyto nástroje propagandy jsou, takže doslovné znehybnění tanečníků v závěru pomocí nekonečné lepící pásky (další sponzor?) byl maličko doslovný, přesto dojetí vystoupalo až tak že člověk nemůže dodat nic víc než tleskat a tleskat a znovu a být rád že měl tu šanci být taky u toho. Po nepočítaných oponách zvedne hlavu a z umělého světa neverbálního vyjadřování se ocitne zpět v tomhle podivném pseudorokokovém prostoru a vpomene si na Laďku Kozderkovou! Co by tomu tak asi dnes (kdyby mohla) řekla?: „Děcka dobrý – ale za mě bylo opon víc!“
Jak by asi podobné představení vyznělo v prostoru odpovídajícím? Vzpomínám na jiné závěrečné představení Tance Praha – Akram Hhan před dvěma lety ve Státní opeře – výzdoba podobná, přesně na opačném konci spektra. Diskuze že Praha (Brno též) už dlouho potřebuje moderní sál pro vážnou hudbu, a příbuzné žánry, je letitá a je jisté že produkční podobných vystoupení si s tím i další ročníky budou lámat hlavu Takže bravo vážená Yvono Kreuzmannová (a kolektive) a zase za rok.
….
Mluvit o divadle a nepsat o Quadrienále je velké riziko, ale tohle je jen málo čtený blog, takže si to můžeme dovolit. Prostě jsem jej vynechal. Akcí a expozic bylo tak mnoho, že buď pořádně vše, nebo nic. Blížím se k nic. Čestný kompromis byl že jsem viděl páteční akci v Containallu dramaturgovanou Pavlem Klusákem. Konal se v rámci doprovodného programu Zlomvazu (což je tradiční DAMácký festival – viz níže). Dům na Cihelné, kde se vše odehrávalo a na jehož nádvoříčku u řeky kontejner už pár sezón dotváří příjemnou atmosféru místa, patří do rušné turistické zóny a vytváří tak podivný mix návštěvníků, kteří si možná myslí, že takhle to prostě v Praze chodí každý druhý den.
Je fakt že vidět v jeden večer individuální expozice studentů DAMU (Kald), společné vystoupení Kid Aida s polu s Pavlem Mrkusem, který vjoval tak jako nikdo u nás (a jistě jen pár nejlepších na světě), dále kapelu o které píše už i Respekt – tj, Kalle, krátké animované filmy FAMU i sonické experimenty + závěrečný taneční djing samotného dj Klusáka alias Ferda cvičí mravence, je nálož, kterou vydrží právě jen neunavný návštěvník Qudrienále s visačkou na krku. I tehle mumraj je čas od času (asi tak jednou za čtyři roky) součást naší scény a věřte mi – jsem tomu velmi velmi rád.
….
Zábradlí jsem zmiňoval v úvodu. Je těžké psát kriticky o krajanech. Navíc Zábradlí je (za loňský rok – vyhlášený letos na jaře ) divadlo roku, incenace roku (Velvet Havel), scénografie roku (Marek Cpin)… a výherce mnoha dalších kategoríí, z hlavy si už ani nepřipomenu – tedy dle Cen divadelní kritiky (dříve Radok).
Právě proto že je člověk má rád, drží jim palce, i na večírek sem tam zajde, je plný obav a úzkosti zda to vydrží. Je to jak když s někým chodíte. Podobné. V nejlepším si říkate, tohle dlouho nemůže….
Poetika kterou Mikulášek s Vicenikovou a Štědroňem razí je více než o kauzalitě příběhu o tématu a kolektivním zpracování. Kdy jednotlivé postavy mají spíše ilustrativní charakter. Herci mění role nebo je jedna role přebírána mnoha herci v průběhu představení. Ale o tom už se psalo, (už v Brně než základ z Reduty přešel do Prahy) a lépe.
Soubor je nyní postupně doplňován o další posily z Brna a okolí a spolu s některými původnímu členy „starého“ Zábradlí tvoří velmi funkční celek. Vypadá to že si rozumí a že to šlape. Nejen po špílu na baru.
Asi před měsícem si divadlo připomnělo ve speciálním vzpomínkovém večeru svoji slavnou (a v Čechách doslova mýtotvornou) tradici.
Připomínky nedožité devadesátky otce zakladatele – Jana Grossmana a (opět jen teoretická) padesátka Petra Lébla. V publiku se tak sešlo několik generací. Křtila se kniha Divadelního ústavu o Léblovi. Dále se nepietně četlo z Léblových deníků, úporných poznámek k inspicientům a nedůtklivých připomínek jevišním technikům. Nebylo to s ním zřejmě lehké. Divadlo však dělal fantasticky.
Když kritizoval tehdejší Morávkův pokus o hostování na Zábradlí, bylo jasné že je divadlem posedlý a neodpouští polovičatost, manýru beze smyslu a logické potřeby vyplývající z textu či povahy kusu (i dnes to Morávek neúnavně opakuje a karikuje bývalou, dnes už vyčichlou poetiku Provázku, pro současnou generaci diváků). Lébl byl jen jeden.
…..
Zábradlí bylo (a je) vždy účastno na tepu doby. Šéf SADu – Karel Král v něm například uváděl nedávno svůj minifestival Ohromné maličkosti. Je mnoho způsobu jak dělat divadlo. V jednom nebo pár lidech lze hrát kdekoli – třeba v kanceláři divadla. Stačí jen dobrý nápad a jednoho, maximálně dva, diváky.
Jak to dělá Hana Voříšková se svým minipříběhem vepsaným do papírové krabice. Vše se odehrává beze slov jen s předpřipavenou ruchovou stopou. Po vhození desetikoruny se celá produkce odehrávající se v rozměru 10 x 10 cm v hlouby krabice rozjede. Jako vlak. Příběh se odvíjí, postavy putují krajinou… aby na závěr ten jeden jediný divák vstal a nadšeně prohlásil: „Promiňte, tady se tleskat nehodí – můžu vám potřást rukou?“. Nádhera. Maličkost, jež vás ohromí.
….
Postihnout divadelní sezónu v Praze je ovšem v jednom článku nemožné. Takže na závěr selektivní výběr novinek.
Jatka 78 v Holešovicích se rozjíždí a kromě La Putyky stahují k sobe další jak se říká – spřízněné soubory. Například se sem stěhují „11:55“. Ano to jsou ti Damáci z KALDu jež loni (u Havelky) absolvovali a tak jim to spolu šlo až si založili divadlo.
A z Holešovic je jen kousek k dalšímu „alternativnímu“ spolku (uvozovky píšu proto, že si nejsem jist k čemu jsou tyto nezávislé divadla alternativou). Stačí se vydat přes most na protější břeh a ještě po cestě se stavit na Štvanici, kde se ve Vile odehrává pestrý kulturní život – psáno jazykem magazínových rubrik. Delají tu i divadlo a můžete si být jisti že jde o tuhletu – site specifik bandu.
Dále přes most a zahnout vlevo do Karlína hned po pár metrech je Přístav 18600 – což je už druhé léto skělé přírodně příhodné místo pro cokoli co lze dělat pod širým nebem a rozkošatělým platanem. I to divadlo se tu dá. Kromě toho opéct špekáček nebo vyslechnout přednášku co s těmi Vltavskými břehy kolem. Je to v plánu. Tedy Praha si nechala zpracovat studii. No tak sláva. Taky tu hrají výborní djs. Třeba.
Tradiční bašty dobrého divadla se kupodivu drží. Takže v Celetné se Jakub Špalek stále ohání skvělými hereckými výkony svého ansámblu. V kombinaci se sice ne nijak průbojnou dramaturií (na novinky tu nejsou zavedeni) zato se smysluplnými tituly, lze sem stále bez obav za divadelním vytržením docházet.
To v Dlouhé se naopak také vůbec nic nemění. Naposledy jsem tu viděl před pár dny Lidskou tragikomedii a opět jsem musel obdivovat velmi sehraný soubor se suverenímy výkony a vynalézavou scénografií.
Tahle Klímova tragifraška se tu hraje s pochopením pro vratký a těžko předpověditelný osud postav (ty se setkávají, v modelových rolích – po maturitě, třiceti letech poté a na závěr života). V Brně se tohle představení hrálo, cca před dvaceti lety v Hadivadle, na celkem jinou notu. O lidském dně, zmaru a utrpení. Existenciálno teklo proudem a černě oděná mládež leta letoucí představení vyprodávala.
Časy se mění a Klíma je letos dobrou záminkou pro maping, světelné efekty, parodický zpěv a jiné taškařice. V Dlouhé dělají divadlo v čele s paní Burešovou tak nějak více po lidsku. Asi že ženy mají na vše smířlivější pohled. Tedy myslím.
Přeji všem pěkný den.
Na divadlo ! Do dna !! /připíjí: Jan Vondráček, Martin Matějka, Miroslav Hanuš, Miroslav Táborský /
/repro foto www.divadlovdlouhe.cz /