Jen za poslední týden dva je toho taková přehršel že nevím – ano – jak začít. Nelze se asi dopodrobna rozepisovat o jednotlivostech – zkusme se proto v mém prvním návratovém psaní soustředit na určující fenomén, který poslední dobou pozoruji. Pro sebe jsem si jej pojmenoval: konečně i k nám (Čechy vůbec, Praha především) přišlo jednadvacáté století.
Za poslední týdny se v medích objevilo několik reportáží o Národní galerii. Rázný, skoro nový, ředitel Fajt zde s helmou na hlavě ukazuje na kus opadané omitky z Velké dvorany. Výmluvné. Muchova olbřímí plátna zakrytá, co kdyby, že. Mají nového kurátora na současné umění (až z Polska) a nedávno jsem na Vltavě slyšel pana ředitele v dalším rozhovoru o nutnosti zřízení, kromě fondu na nákup starého umění, i podobného zdroje na nákup toho současného. Koho by napadlo že naše první instituce v zemi tohle doposud neměla…
V jiném televizním rozhovoru poskytnutém u příležitosti otevření českého pavilonu na letošním benátské bienále, pro měsíční magazín Artmag, připomněl změnu politické a společenské atmosféry. Když v devadesátých letech dělal první velké výstavy chodili na vernisáže politické a společenské špičky včetně prezidenta. A dodal:“ale to byla doba Václavů Havlů, dnes je doba Milošů Zemanů“. Konec citátu. Takže tu máme po dlouhé době v čele NG člověka, který ví co činí. Minimálně ví co říká a říká to veřejně. Takže držím palce.
Abych nezapomněl – v přízemí Veletržního paláce se podařil otevřít další prostor. Do té doby utajený a nijak rozumně využitý. A že jich tento kolos nabizí! Je a bude věnován speciálně tzv. pohyblivému obrazu – jak si tady video a související instalace pojmenovali. Stihl jsem ještě závěr první várky, kterou kurátoroval Jen Kratochvíl ve spolupráci s oním novým šéfkurátorem pro současné umění Adamem Budakem. A opět i tady doháníme co už je ve světových galeriích dávno součástí stálých expozic. Speciální prostor, kde lze v klidu a v dobrých podmínkách (tj. v hlukovém a světelném odstínění) sledovat nejsoučasnější výboje „pohyblivého obrazu“. Nebo historické kousky, patřící už k dějinám umění (včetně vybraných hudebních videoklipů).
Z diskuze zůčastněných (při komentované prohlídce – většinou pedagogů pracujících s dětmi) vyplynulo, že současná generace právě tento způsob vnímání, tj. video a všechny jeho odnože (i díky facebooku a dalším aplikacím šířených internetem) bere už jako běžnou a samozřejmou součást mediálního prostředí. Práce s obrazem, natáčení videí na telefon… jen je třeba tuto internetovou bezbřehost nějak kultivovat. A kdo jiný než NG?!
První várka právě končí – vernísáž nové byla včera (25.6.).
….
Vedle NG je ještě jedna, podobně rozvětvená, instituce mající v popisu práce i současné umění a to Galerie hlavního města Prahy. Už jsem ji tu chválil vícekráte. Dnes musím opět a to za poslední velkou výstavu v Městské knihovně. Od středy 17. června je k vidění souhrná přehlídka, bohužel už uzavřeného díla, Jána Mančušky. I tato výstava dokazuje že není proč bát se prezentovat současné, na konceptuálním myšlení založené, umění. Mančuška ovšem není žádný objev. Byl tu a nenápadně zpochybňoval, nejen klasická média, ale i klišé, které si dnes, po pár desetiletích, již spojujeme i s medii tzv. novými.
Na jednom videu, z této výstavy, můžete z nadhledu pozorovat jeviště divadla. Prázdná černá plocha je postupně zaplňována herci a segmenty známé hry puzle – kreslené křídou na podlahu. Vše do sebe zapadá. Přízpůsobuje se pohybu herců, respektive spíše tanečníků. V podkresu hlas popisuje situaci lidskou, divadelní dění, myšlenky autora. Zazní i : „všechno je nutné zapomenout“. Tohle by mohlo být motto celé Mančuškovi tvorby.
Vše, včetně prostředků tvorby, si znovu pro sebe vynalézá, nic nebere apriori. Ničemu asi také nevěří. Jsou to pochyby jen umělce, nebo se zasekává i do našeho každodenního vratkého pochybování o smyslu věcí?
Celou jednu stěnu zakrývá rozložitý graf vztahů, pojmů. Obestírají, z mnoha stran a úhlů, v podstatě celý náš vesmír. Pohlédnete-li však k samému počátku, tj. impluzu k těmto strukturovaným okruhům oblastí a problémů, uvidíte jedno prosté slovo: hrnek (na podlaze je na „důkaz“ právě tento promítán na dno otevřerné krabice).
Upřímnost gesta, kdy od jednoduchého pojmu, každodenního předmětu, jež držíme v rukou (poté co se konečně vykopeme z postele) dokáže naše mysl abstrahovat vlastně jakýkoli hmotný i nehmotný pojmový problém. To vše je odzbrojující. A pro Mančušku charakteristické.
Důkazem, že Mančuška se za cirka dvě desitiletí, kdy se začal objevovat na domácí a postupně i širší scéne, stal respektovaným umělcem je i i soupis zapůjčitelů objektů a videí jež je uveden na konci materiálů k výstavě. Několik významných světových sbírek včetně NewYorské MoMA.
….
I tahle výstava jistě povzbudí absolventy praktického kurzu (semestr čítající několik schůzek za cca 30 litrů…hm) jak se vyznat (a jak investovat) v současném umění. Jehož pěkně vyvedenou tabuli jsem viděl před pár měsící za výlohou prestižní Dvorak Sec contemporary. Galerie na výborné adresu, pár kroků o Staroměstského náměstí, sousedící s těmi neznámějšími butiky značek, pro které si tyto drží prodavačky hovořící, kromě banální angličtiny i čínsky a rusky.
Kromě těchto pozičních předpokladů úspěchu se tu navíc zabývají i nabízením výběru toho nejlepšího (a zřejmě i nejprodejnějšího) co u nás za posledních, dejme tomu patnáct let, vzniklo. Pravidelně se tu na kratších výstavách představují jména, která si již zaslouží opustit sklepní a továrenské ateliéry.
Naposledy jsem tu viděl, v květnu, Vendulu Chalánkovou. Doufám že se něco prodá. Třeba ty domácí spotřebiče jsou takové praktické, že. A Vendulka se přestěhuje z nebytových prostor (viz předposlední Atrmag) někam do lepšího. Její Zvrhlý vkus si to zaslouží. Nábytek má vlastní.
….
Snad se tedy vše začne hýbat k lepšímu. Patnáct let po začátku nového století a s ním i mnoha jevů doprovázející náš současný život a veskrze ho měnící, je nutné měnit i státní instituce jež se o umění za nás mají postarat.
S tím souvisí i změny organizační, které jsou pro desítky let zajeté struktury bolestivé. NG například zavádí vstup pro mladé do 26 let zdarma a zveřejnila novou, dlouhodobou koncepci. Chceme-li se i v novém století považovat za evropskou zemi je nutné začít od kultury.
Co se týče soukromých galerií je všechno už dávno v pohybu. Ale i tady pozoruji vzestup. Kolik jen za poslední rok vzniklo v Praze nových galerií. Nebo se již rozjeté přestěhovaly do nového (většího) prostoru. Takže – uvidíme.
Přeji všem pěkný den.
/ Vendula Chalánková – Láska versus mamon – repro foto : www.dvoraksec.com /