Linie posledních třech výstav v Jízdárně na Hradě je vlastně symbolická. Logické vyústění, po Koblasovi a Kolíbalovi. Karel Malich, podobný ročník jako zmínění pánové, podobné životní peripetie, včetně dvaceti let mimo oficiální scénu, podobné usilovné cílení za abstrakcí, jak nám ji přineslo poválečné umění. Ale, ve všech podobnostech velmi ojedinělý. Snad onen jeho kopec.
Námět nejprve snad pouze výtvarný přerostl do symbolu. Osobní téma, které je skutečnou osou všech zralých prací. Úběžník, který je natolik konkrétní a mnohokrát vyšlapaný, že nadobyl smyslu nadosobního ba vesmírného. Vůbec základní osou výstavy je střetání privátního s přesahujícím. Nějak tam to duchovno tušíme, ale není v něm tak explicitně pokatolicku (jak by si možná přál Odilo Štampach – vcházel na výstavu zrovna když jsem ji opouštěl), žádné konkrétní symboliky se tu nedočkáte. A v tom je, myslím, velký rozdíl mezi Malichem a zmiňovaným Koblasou. Koblasa sice k abstrahování tvarů celý život směřoval, ale čitelný odkaz na starověké mýty, křesťanskou symboliku, či obecné kulturní dědictví, je u něj patrné vždy. To Malich byl v tomto zřejmě odvážnější. Geometrii bral jako nutný základ. Obsahuje přece dokonalost matematiky a ta obsahuje dokonalost popisu vesmíru. Od ní se odrazil nejprve k deformaci či rozvíjení základních tvarů, až po úplné opuštění pevného tvaru objektu ve prospěch čistého prostoru. V něm jen naznačuje (sice stále hmotnými dráty ale co možno nejsubtilněji) jak to v něm pulzuje, kam energie proudí. Sám mluví spíše o zobrazení toho co nevidíme.
A proč výstava roku? Samotné skvělé dílo nestačí. To tu, ovšemže, je přítomno. Jde o instalaci. S touto výstavou se dostáváme na úroveň vpravdě evropskou, když ne světovou. Může za to Federico Díaz (spolu s Tomášem Vlčkem a Zděnkem Sklenářem). Díaz, sám výtvarník překračující rámce snadno a elegantně, jen ve svých pracech více využívající tzv. současné technologie. Jistá spojitost s hledáním přesahujícího tu je. O generaci mladší, u nás je o něm méně slyšet, zřejmě proto že jeho multimediální projekty jsou v zahraničí velmi žadané.
Jde přece o zážitek, který bychom si z každé výstavy měli odnášet. Scénografie není jen divadlo a pro divadlo. Zde se pracuje se světlem, prostorem, vnějším a vnitřním nebo ozvučením stejně citlivě a účinně. Z takovéto instalace musí mít radost i ten kdo se s Malichovým světem setkává poprvé. O to může být účinek větší.
Jsou u nás dlouhé debaty o tom že nemáme ty správné galerie pro vystavování současného umění. Poté co Praha odmítla Kaplického génia si jen těžko dokáži představit že se najde odvaha (peníze jsou zástupný problém) pro vypsání soutěže na nějaký ten pražský Mumok nebo Gugenheim. Když jsem vycházel z Jízdárny, usmívaje se pod fousy, s krásným katalogem od Sklenáře v podpaží, říkal jsem si že je to ideální prostor. Tak jak je to vlastně.
V rozhovoru otištěném v katalogu (Aleš Najbrt) se Malich zmiňuje o mnohém. Dětství, sportu, modelářství letadel (odtud ta lehkost při vzniku modelu mraků), své rodné krajině s holickým kopcem a, mj., i Picassa. Pár set metrů od Jízdárny je galerie Miro a, aha, výstava z Picassových grafických prací.
Suchá jehla, kresby, tisky. Rozptyl veliký, ranné práce z let 1904,5 (kdy je Kahnweiler kupoval po hromadách za pár franků – byl jediný kdo tehdy od Picassa vůbec něco koupil, než se i díky němu, začínajícímu obchodníku s obrazy, Picasso prosadil) až do šedesátých let. Mají jedno společné – náměty: herci, šašci, divadlo, zápasy a portréty a, ovšem, bravuru.
Z přesného otisku můžete zblízka vysledovat jak jednou linkou, tahem možná zbrklým přesto na pravém místě, vystihuje co zamýšlel. Víte-li že malíř umí tohle, je i jeho práce na větším formátu a s jiným mediem, barvou, vždy jistota. Možná proto také Picasso tak dobře prodával. Později. Také že byl svým uměním posedlý. Maloval denně, rychle a vrhal se stále na další a další.
Je tam i jeden portrét mladé ženy. Profil, opět jednou linkou, suverénně vystihující náladu a vlastnosti zobrazené. Byť mladá a docela hezká, už maličko zhnusená a opovrhující. Asi chudobou, prostředím, muži, divadlem? Picasso ale celou tvář pokryl sítí čar, odshora dolů. Jsou prakticky rovné, tak jako by je namalovalo dítě, nebo neškolený kreslíř. Tahy rydlem se neohýbají dle zaoblení líce, tváře, krku, jen dramatizují celý výjev. Vlastně je to špatně. Přesto výstižné. Není to portrét šťastné ženy, takže způsob zobrazení není útěšlivý ani lichotivý.
Uděláte pár kroků od galerie (tentokrát mě při východu potkal fousatý chlapík, něco prohodil – dle zvuku slabik říkám: You are a Spanish? – Si odpověděl, podíval se na plakát. Říkám – vystavuje tady váš krajan, usmál se ale na výstavu nešel) a sejdete pod Památník národního písemnictví, Strahov za zády a celé Hradčana se otevírají nic nerušenému pohledu od zahrad až dolu, k řece, a dál, na, dle mého, nejlepší pohlednici Prahy. Opět na to musím myslet. Celé Hradčana jsou špatně!
Vždyť, to dá rozum! Která památková péče by povolila zastavět volný pohled na gotickou katedrálu na vrcholu kopce nad řekou, víceméně, úřednickými baráky!? Několikapatrové strohé budovy. Stejné řady oken. Monolit až banální (z velké dálky splývají renesanční prvky Starého paláce). Svatý Vít se za nimi krčí jak kulisa, v druhém plánu. Nakonec jsem si za ta století, i díky miliardám fotografií, na tohle nelogické uspořádáni zvyknuly. Ale, upřímně – není to špatně?
Ale tak tomu život města, hradu, chtěl. Vznikal spontánně, chaoticky, často účelově, více kanceláří, více dozoru nad těmi dole. Zámek. Malý pozemek tlačil vše k sobě, kontinuální přestavba ničila kontexty pod sebou i vedle sebe. Až nakonec, a to je největší paradox chybějící památkové péče, došlo ke splynutí a harmonii, kterou nám závidí celý svět.
Malich se svého času rozhodl dělat věci tak jak cítil. Vystoupil z hranic sochařství, malby, obecně očekávané a očekávatelné tvorby. V osamění šťastný – jist že se rozhodl správně. A dílo samo mu to potvrzovalo. Několikrát se o tom zmiňuje. Pochyby neměl.
Picasso se svojí Avignoskou parádou raději před přáteli schoval. Sroloval ji po roce 1907, kdy si s ní začal, pod kanape. Nehotové slečny si tam pár desítek let pobyly. Nicméně to co bylo pro všechny rozumbrady tehdy špatně – ne/jistota, v tom, že estetická stránka díla má vždy mít navrch nad záměrem autora, nad jeho koncepcí, je dnes základem všeho co se v současném umění děje.
Někdy je zkrátka dobře udělat věci špatně.
Přeji všem pěkný den.
