Totiž, tento víkend (22.,23.) byl, alespoň v Praze, ve znamení akcí, jež se snažili ukázat místním kde vlastně žijí. Prázdniny a dovolené skončily a tak má člověk čas podívat a podivovat se co má vlastně ve svém bezprostředním okolí za památky, pomníky, budovy, parky a vůbec věci za kterými jezdí jiní turisté z druhého konce světa.
Každá z pražských čtvrtí, které mě obklopují toho má požehnaně. Objevuji, pro sebe, něco nového každý den. Souvislosti se mi skládají, tak jak projíždím, za svými dílčími cíly, nové ulice a čtvrti, do obrazu města, které kdysi bylo krásné, veliké a jistě mu byla slibována budoucnost. Ta ovšem pod dalším a dalším megalomanským dopravním, tedy jen více méně pro auta, projektem, je postupně znehodnocována. Proniknout, bez úrazu, ze čtvrti do čtvrti bude pro chodce, resp. cyklisty, čím dál těžší. Křižovatka u hradu nad Dejvicemi je snad jasný důkaz. Ale dosti o tom.
Malebná čtvrť Ořechovka není jen jedna Müllerova vila, ale příklad jak urbanizmus může (mohl) fungovat. Vily jsou řazeny v jistém systému, jehož měřítko umožňuje intimitu a odstup potřebný pro pořádnou vilu a zároveň vše tvoří celek ve kterém je možno se orientovat. Uprostřed potom logicky najdete společenské centrum, pěkně přizdobené sochami na fasádě, které jistě něco symbolizují. V centru hospoda, kino. Městká část položila novou střechu – vnitřek je však původní a tedy omšelý. Naštěstí zde vzniká jisté občanské sdružení jež se bude snažit oživovat programem kino a tedy i zvednout hozenou rukavici sociologa – kam se společenský život komunity, za to bezmála století po výstavbě čtvrti, posunul. Zda individuální převážilo nad chutí být občas spolu – ba se na společné zábavě nějak podílet. V Černošících rukavici zvedli, jak jsem tu nedávno psal v souvislosti s klubem Ferenc Futurista – ale to je přece jen specifické místo. Držím Ořechovce palce.
Minulou neděli nabídli poznávací cyklojízdu, blešák, a výtvarné okénko ve formě návštěvy ateliéru v industriálním komplexu vedle Stromovky na Papírenské – tzv. Kunsthala C. Pro mě věru objev. Objekt není, tak jako Meet factory nebo brněnská Vlněna, již úplně zbaven své původní výrobní náplně, jen volné dílny si pronajímají jednotliví umělci, zatímco vedle se stále pracuje. Když jsem vešel, veden šipkami na podlaze, uvítal mě známý to zvuk flexou řezaného železa (na něm jsem vyrostl). Nicméně ani dělník v kovovýrobě ani umělci v ateliéru neberou své činnosti navzájem rušivě, naopak. Kluci z jednoho ateliéru si pochvalovali, že zdejší černá výroba jim umožňuje pustit se do věcí, které jen tak s kartónem a tužkou, jako na škole, nelze.
Viděl jsem obrazy, keramiku, videa, a skvělé karikatury komixového ražení Tomáše (a Martina) Zacha. Znáte je, nikoli z Tv, ale z mnoha plakátů propagují akce pražské i brněnské taneční scény, Wakatu nejvíc. Bravo. Také jsou zde malíři, keramika, objekty a milá atmosféra jak bývává v ateliérech, kde se skutečně něco dělá.
Dále jsem pokračoval přes Stromovku – což je veřejný prostor využívaný již několik set let.
Když vidím jak to tam žije jsem zvědav jakou vzdálenost jsou lidé ochotni urazit a z jak vzdálených čtvrtí, aby se zde mohli, jen tak pod mohutnými stromy, projít, nebo nechat projet dítě na kole. Nejsou přece všichni ze sousedství?
Když to vezmete v zadní části Stromovky nahoru, dostanete se do Bubenče.
Spousta rezidencí velvyslanectví a nakonec narazíte – je-li zrovna víkend na podporu vlastní čtvrti – pokojný piknik jako demonstraci za nevýstavbu čehosi – bussines či nákup centra. Chápu – sem se to opravdu nehodí. Demonstrující rodinky hráli pinec na vynešeném stole na pásu trávníku, jedli si svoje sendviče a užívali pěkného dne na chodníku před jednou vilkou a doufali že jejich hlas bude mít nějakou váhu.
Stačí zahnout za roh, několik set metrů a narazíte na ploty, hromady zeminy a dokončování jednoho z vyústění tunelu Blanka a dojde vám jak je naivní si myslet, že občané v tomhle městě něco rozhodují.
Cestu domu si vždy zkracuji přes hrad – tedy zadem kolem Černinskéhéo paláce, Petřín atd…a co se to tu line zpoza zdi ? Ten briskný tón dechů, ten crazy etno nádech… že by Refjůdží? Zahnu, brána zahrad od Lorety je otevřená (před tím dvakrát jsem se dovnitř nedostal – otevřeno totiž jen do 5ti) a v zahradě plno, kdosi mluví, ano je to Philipp Schenker – kapelník Allstar Refjúdží bandu!
Za chvíli kdosi uvádí Jindřicha Štreita. Narazil jsem na velmi speciální vernisáž, kterou si ministerstvo zahraničí (tomu to tady, palác, zahrady, přece všechno patří) objednalo na podporuj projektu přiblížení života cizinců u nás.
S tím Štreitem asi dobrý – on celkem má už za ta léta na to sociálno oko, ale volba Refjudží bandu je typická ukázka jak si kulturu představují úředníci. Asi mají za to, že když je kapela složená jen (převážně) z cizinců kteří u nás dlouhodobě žijí, pracují tu, mají česko smíšené rodiny a vůbec se snaží nějak zapadnout do kultury, která je jim koneckonců, logicky, dosti cizí, mají vyhráno. Z připojených komentářů portrétovaných pod Štraitovými fotografiemi tyto tenze vyplývají konkrétněji. Překonávání bariér v Čechách a těžkosti pro nás domácí malinko nepříjemné. Od již známých a opakovaných zážitcích rasizmu, arogance číšníků a problémech s úřady, k specifický národním jinakostem: „…proč jsou ti Češi tak rádi stále sami?“
Allstars Refjúdží band je všechno než jen nové vlasti loajální kapela. Totiž ve smyslu: jsme tady a teď v Česku doma, tak vás budeme jen opěvovat. Pravý opak je pravdou. Doufám, že měli na ministerstvu otevřená okna aby k nim dolehlo (i když v neděli večer…) všechny ty nápadité Shenkerovi veršíky o tom „jaké by to tady bylo pro ně (emigranty) těžší kdyby tady nebyly žádní Češi…“nebo o rozdílných národních chutích které (naštěstí) spojí jednotný hlad.
Jejich závěrečná Kde domov můj a Mám přízvuk je všechno možné, hlavně velká sranda, než opěvování mléka, strdí, Jágra a knedlíků.
Kapela za ty roky co hrají jede už v úplném profi inusónu a z Číňanky Lu mezitím vyrostla hvězda, která sice „musela na těch malých nožičkách přijít pěšky až z Pekingu…“ ovšem došla až k svébytnému zpěvu, tanci a sólovému programu v Arše. Pánové, komu z nás, Čechů, se to podaří?
Nakonec to byl povedený večírek. Točilo se pivo na útraty ministerstva. Tož jsem řekl na baru, že jsem uprchlík z Brna a dostal jsem taky jedno zdarma.
Škoda že teplota klesá a tyto a podobné radovánky ve veřejném prostoru pomalu končí. Zahradu Černínského paláce otevřou až v nové sezóně. Naštěstí nadcházející víkend (29.,30.) ještě můžeme něco venku pocourat při architektonických procházkách a potom ke kamnům. A ke čtení Respektu. Nebo tak.