Vedlejší produkt mého cestování byl, že jsem si uvědomil jak hnusné to naše životní prostředí je. Česká specialita jsou zábrany a trubkové patníky. Jednou zabetonované uprostřed cesty, mezi bloky domů, nebo jen tak někde zapomenuté. Tu zase uřízlé rozbrušovačkou – nad zemí, ošlapané milióny chodidel, ale neodstraněné úplně, ani čistě aby na ně nespadlo děcko. Viděl jsem jich za ten týden stovky.
Už existuje guerilla kniting, guerilla gardening, proč by nemohl vzniknout guerilla building? Lépe build cleaning. Jezdil bych v noci s dodávkou a velkou krabicí vercajku a uřezával ten centimetr co tam idiot „fachman“ nechal trčet nad chodníkem. Měl bych po ruce rozdělanej beton ve vajdlínu a v rychlosti, s kuklou na hlavě, bych udělal nájezd na chodník tam kde jezdí maminky s kočárkama do paneláku. Žlutou výstražnou fólii bych omotával tyčky uprostřed cesty, které nejsou večer vidět a vy jedete třeba nic netuše na kole z…Brazil, vivat!!
Nejhorší je to na sídlištích. Znovu jsem musel přemýšlet jak tato země kdysi podlehla ruskému megalomanskému myšlení. Nebo si jej nechala vnutit. Vyšlo to nastejno. Každý streetworker vám řekne jak je to na sídlištích hustý. Kdepak Václavák.
Orientace v těchto rozlehlých oblastech, v Brně se z nějakého záhadného důvodu prakticky vždy stavělo ve stráních nebo kopcích (maminka s dvouletým děckem v kočárku musí napřít všechny síly aby překonala pár metrů převýšení a dostala se s malým kočárkem a nákupem do svého domu!) na nichž jsou tyto krabice rozesety, je i pro starousedlíky po třiceti, čtyřiceti, letech zde problematická. Takže vás bezchybně vždy odkáží špatně.
Ten urbanisticky nejbanálnější, přesto nejfunkčnější koncept ulice, je zde, s jakousi škodolibostí, nahrazen rozesetím objektů v prostoru. Vznikají potom plochy zvící hektarů na kterých se třeba kříží tři silnice a „křižovatka“ tak může při další přestavbě pojmout kruhový objezd pro tiráky s návěsem jako nic. Kilometry a kilometry ničeho se nepodařilo ani po desetiletí zaplnit.
V Bystrci na jednom ohromném parkovišti nakonec nechala radnice zbudovat asi největší skatebordovou dráhu v Evropě. Myslím že to nemohlo být pro to aby udělali radost mladým, nebo aby splnili něco z volebního programu (to se přece u nás dávno nedělá…fuj) ale prostě chtěli nějak zaplácnout ten prázdný prostor! Ostatně nedokážu si představit, že by se do toho kopce někdo rozjel na prkně, a tedy tam nemůžou chodit jiní hoši než ti co bydlí hnedle naproti – tedy slabých 300, 400 metrů.
To nelidské ruské měřítko buzerplaců na shromažďování armád a demonstrací je tu nějak zakleto. Nepomohlo ani kadeřnictví v kočárkárně a POTRAVINY ve výměnících tepla. Zateplení a výměna oken s burleskními barvami na závěr, z poslední dekády, tak nelze vnímat jako humanizaci, ale jako nepovedený vtip Kateřiny Šedé, které sehnala na svůj další projekt příliš mnoho peněz z Norských fondů.
….
Ti, bez legrace, skutečně dali mnohou severskou korunu na rekonstrukci Jurkovičovi vily v Brně. Je otevřena pro veřejnost sotva dva měsíce a jelikož jsme stihl tam už být dvakrát, mohu si dovolit malý kunsthistorický rozbor na citlivé téma rekonstrukcí památkově chráněných objektů: děcka, je to betálný! Jestliže si přinesete nájemní smlouvu z panelákového bytu, dostanete ozdravný pobyt, jako lázeňský poukaz, na týden zdarma. Ale je třeba se objednat.
….
Na noci kostelů jsem si vybral jen ten jeden – ve své čtvrti, na Botanické – Husův sbor. O ono ejhle – správná volba. Jak vyplynulo z malé přednášky architekta Tomáš Jenčeka, byl projekt Jana Víška první provedenou sakrální stavbou tohoto moderního, dnes se říká funkcionalistického, typu v Evropě. To bylo v roce 1929.
Vždycky jsem to tam měl rád. Chodil jsem tam už na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – hrál tam můj kamarád Martin Jakubíček na varhany a člověk tam cítil malou oázu svobody v době ne už temna ale příšeří. K tomu projasnění atmosféry kromě hudby, společenství, přispívala, a stále přispívá, právě stavba samotná. Čisté pevné linie, velká okna. Kazatelna – vložený kubus s ohromným obrazem Jana Dědiny, také čtvercového formátu.
Uvědomil jsem si, že velká kostka Brány z pařížské La Defance je jen ubohá kopie této přísné, jednoduché kostky nahrazující úspěšně, tím že abstraktně nejdokonaleji – jen prostorem, oltář, svátost, centrum soustředění, vše.
Je-li architektura jednoduchá, je-li k uživateli vstřícná a jeho potřeby skutečně naplňuje, musí se v ní člověk cítit bezpečně. Co už jiného má sakrální stavba splňovat?
Navíc – také specialita o jejíž další variantě tuzemské či ve světě nevím – stavba má vlastně dvě patra. Dole (něco jako v lehce zahloubeném suterénu využívající pozemek, který je docela stavebně složitý, protože ve svahu, na jeho hraně a tím na uliční čáře) je biliárový klub (nekecám) a restaurace (fakt). Dříve, a není to tak dávno, ještě před pár lety to byla docela nevzhledná paluša zavalená dřevotřískovými příčkami a se smradlavými záchodky. Nyní velmi vyhledávaná restaurace. Nový majitel udělal jednoduchou věc – prostor od všech těchto komunistických nánosů očistil, zbudoval vkusný, bíle nasvětlený bar v zrušené bývalé šatně a naopak v zachovalé původní pokladně se skleněným okýnkem jako z filmu, je malá kuřárna, takže závislí neobtěžují jedlíky ryb (na ty je zde specializováno) ani nemusí mrznout venku. Mohlo by to být vlastně trochu zavádějící jít se opít do kostela, ale neříkal to už někdo dávno, že náboženství je opium lidstva?
….
Na každého ovšem ulice, veřejný prostor, urbanizmus obecně, má jiný vliv. Někoho to přiměje k dotvoření ulice po svém. Něco tomu chybí, řekne si chlapík, vezme do ruky spray, nálepku, papírový plakát a on je z toho street art.
Nemusíte být velký příznivec tohoto žánru aby vás přesto pobavil, prý, Banksyho film Exit through the gift shop. Nakonec ani tak nejde o ten adrenalin při zdrhání před policajty – jak to (a zase už poněkolikáté špatně) natočil Vorel se synkem, ale o ten starý příběh přeměny něčeho zpočátku undergroundového, podnětného, vzrušujícího na něco úplně jiného: do mainstreamu, médií a hromady prachů. Z Disney landu (i ten se tam objeví) nebo komerční galerie (tou to končí) se ven dostanete jen skrze obchod s kýčem.
Banksy ctí něco co je typicky anglické. Totiž neurčitá, těžko definovatelná, přesto nepřekročitelná úcta k dodržení pravidel. Nepsaných a o to závaznějších. Je to zvláštní v oboru, který je na překračování pravidel založen, ale myslím to (a Banksy tímto filmem) vážně. Jestliže se do oboru nasáčkuje snaživý fachidiot, dopadne to vždycky špatně.
Ale budete se u filmu bavit. Thierry, hlavní hrdina filmu a příběhu o vzestupu překupníka starých „vintage“ hadrů, amatérského filmaře a nakonec rychlokvašená celebrita, je fakt magor.
Malinko se ovšem steetartový chlapíci a děvčata už nabořili do galerií už i u nás. V DOXu, už měli svoji komůrku i báječný fór s automatem na barvy místo cocacoly do ulic k tomu. Takže to máte těžký. Na těchhle pár lidí nakonec ten zpotvořený urbanizmus funguje inspirativně. Aspoň že tak, řekl by si optimista. Ostatní by souhlasili s poslední větou Banksyho, stínovou postavou bez tváře s kapucí na hlavě a s elektronicky znejasněným hlasem, kterou celý film o streert artu končí. Je velmi rozčarován.
….
Rozčarován zůstávám i já po týdnu zvýšeného užívání veřejného prostoru ve svém městě. Nekoncepční předělávky tu i onde, převládající zámková dlažba před divadlem i panelákem sjednocuje necitlivě všechny funkce do jedné utilitární šedi (a skoro červěni). Takže nic nového.
Investoři si často s okolím nové stavby nerozumí natolik, že architekta nechají udělat místo rozumného baráku gesto. V již zmíněném bystrckém sídlišti je neuvěřitelná novostavba jakési firmy úspěšně napodobňující, ve skle, ostrý trojúhelníkový výřez dortu. Jen nějakých třicet metrů na výšku. Ale celé okolí je vlastně nelogické, takže další bizarnosti si nikdo ani nevšimne.
Když si člověk vzpomene na skromné měřítko a lidský rozměr typické anglické ulice, či prochází spolu s Davidem Vávrou každou sobotu večer japonskými ulicemi aby hledal a našel stavby našich krajanů a vidí jak lze stavět moderně až odvážně a přitom hřejivě lidsky, přibude k tomu rozčarování i smutek.
….
V poslední architektonické ročence výběru z naší loňské produkce se snažil její autor architekt Pavel Hnilička hledat především ve státním či obecním sektoru a moc nepochodil. Radnice by přitom mohly ovlivňovat svá města a obce daleko daleko více. A lépe. Nemůžeme se všichni přestěhovat do Litomyšle.
Nezbývá než guerilla building. Kdo se hlásí do party? Ale jak si poradíme s tím třicetimetrovým dortíkem?
Tož tak.
