Letošní léto, pravda ve všem extrémní, nutí se zamýšlet nad během věcí životních také takto intenzivněji. Až se nakonec návštěvy galerií odsouvají „na potom“. Tedy i já se dostávám na nejdůležitější pražskou letní výstavu až po dvou měsících po zahájení. Všude už jsem si tedy mohl přečíst, že se zde jedná o znovuobjevení umělce, který svého času patřil mezi evropskou špičku. Po boku velkých jmen v centru tehdejšího (těsně poválečného) dění v Paříži, si nacházel vlastní odpověď na nově pojmenované trendy jako tašizmuz, art brut apod.
A skutečně – když na vlastní oči uvidíte ty jednoduché obrysové kresby, připomínající dětské malůvky, základní tvary pocházející z přírody, u kterých zapomenete na to zda se jedná o konvex či konkáv, a jen vnímáte jak se umělec asi cítil při ruční práci osekávaje primitivním sekáčem a kladívkem, tak jako tisíciletí před ním kameníci všech možných kultur, pěkně v podřepu, kousek kamene na sluníčku.
Maně jsem si vzpomněl na naše waldorfské letní dílny s Janou Koen někde v Heřmánkovicích na faře – kdeže sladké časy víry v steineriánský konvex jsou.
Hned v první vitrínce je malá kamenná miska. Na tomto materiálu je fascinující že stopy po nástroji jsou vidět těch šedesát let poté co tento malý objekt vznikl, stejně jako kdyby byl starý šest tisíc let. Odtud ona mýlka dalšího nájemce statku ve Francii, který nalezená Křížkova díla (předchozího nájemníka) chtěl odevzdat do muzea jako neolitické umění. V podstatě to trefil přesně.
Abstrahované postavy, ženská torza, hlavy, totemické ztvárnění. Takto se člověk vyjadřuje ke světu kolem sebe už desetitisíce let. Jen málokdo se na tradici dokáže napojit tak přirozeně jako Křížek.
V poslední místnosti běží film: jeho pozůstalá žena vypráví o době kdy se přestěhovali na jih Francie do malé vesnice kde koupili louku a naní svépomocně postavili malý dřevený domek. Manžel ještě sem tam něco udělal, ale v podstatě v padesátých a raných šedesátých letech s tvorbou skončil. Věnoval se včelám a zahrádce. Občas ještě něco nakreslil na starý papír, a pak vše hodil do kamen. Sochy přestal dělat úplně. Občas něco užitečného, keramická miska, sada na čaj, stojánek pod svíčku. Vše podstatné už si pro sebe formuloval, nebylo co exploatovat. Našel co chtěl a udělal to. Kéž by tuto výstavu viděl Jiří David.
V domku, po té co opustili uměleckou Paříž a zkoušeli se živit prací na malém hospodářství na vesnici, vše – na fotografiích, vypadá idylicky. Dvě místnosti. Kuchyň a obytná ložnice, je koneckonců vše co dva blízcí sobě lidé-pár k životu potřebují. Letní nálada našich českých normalizačních chat? Možná, jenže zde šlo o celoroční bydlení, nikoli romantika po práci a v létě.
Za sporákem by bylo nebezpečné jen prosté prkenné obložení stěn, jako všude jinde, proto sem Křížek vložil velký keramický kachel – ovšemže s jeho typickým motivem.
Možnost vlastního řešení mě celý život fascinovala. Totiž nedělat „to“ (kuchyň, byt, dům), tak jak se „to“ (jak vám to vnucují prodejci, řemeslníci a nebo architekti – ti nenápadití a neempatičtí) dělá ale najít si řešení vlastní – pokud možno funkční. Ten kachel za sporákem bych bral jako vrchol Křížkovi tvorby.
Zde dosáhl bodu k čemu člověk-tvůrce od pradávna směřuje. Harmonie tvaru, materiálu, účelu. Tak jako se vždy snažil ochránit sebe před ohništěm ale zároveň oheň využít ve svůj prospěch. Tak jako vždy chtěl oslavit přírodu a její tvary a barvy kolem sebe. Tak jako vždy chtěl promluvit ke svému okolí a nabídnout ostatním svoji vizi světa. Vše obsahuje tento velký keramický kachel nad sporákem v Gordes. Je potom jasný že už nic dalšího ani dělat nemůže. Nic jiného by to nepřekonalo. Paní Křížková by se s tím měla smířit. Nádhera.
….
Jeden má hned chuť vzít tabák, klobouk, misku na čaj a vyrazit do přírody (po kapličkách Vysočiny- jak vidím na FB profilu Ondřeje Kobzy) a někdo to už třeba dávno dělá.
Jacob Aue Sobol – dánský fotograf vystavuje své zápisky z cest – tedy velkoformátové fotografie – v Leica gallery ve Školské. Nicméně jde také o to kam se dotyčný vydá. Tento člen Magnum photos má ostré sociální oko (ostřejší než Koudelka) neb jeho bída světa je černější než si pamatujeme mi komunističtí pohrobci. Vybírá si neochvějně to nejzpustlejší co komunistické impérium na planetě zanechalo. Dědictví mravní devastace, zničené přírody a obludné architektury. Není to ani trochu nadějné nebo cestovatelsky barvité. Mongolsko, Čína, Rusko. Seznam zemí kam bych nikdy dobrovolně nechtěl jet. Tyhle fotografie bych přiložil jako argument.
….
To my v Česku máme přece jen k přírodě jiný vztah. Taky ji plundrujeme ale vždy se na místo dostavíme vykoupaní a v naleštěném autě nebo motorce. Správně to zachytil Vilém Heckel. V galerii která se sice nazývá Fotografic, ale vystavuje občas obrazy nebo úplně něco jiného, kousek od Divadla Na zábradlí, v, tuším, neužší pražské uličce – Stříbrné.
I v tomto případě jde o nečekaný objev. Na rozdíl od Křížka zná Heckela a jeho fotografie horolezců a hor u nás každý. Proto ten objev. Heckel celý svůj, tragicky zkrácený, život fotil reklamní zakázky a šlo mu to.
Jistě, reklamní fotografie v reálném socializmu je určitý nonsens. Výrobci (říkalo se jim podniky i když s podnikáním to nemělo nic společného) tady nesoutěžily navzájem o přízeň zákazníka – jen se snažili splnit plán, často marně a často zbytečným zbožím. Zatímco toho co lidé chtěli byl nedostatek i bez reklamy. Ale tyto fotografie dávají zapomenout na neutěšené časy a po vzoru tv šarády Retro nostalgicky připomínají ladné tvary škodovek a modelek o ně zapřených.
….
Po této směsici letních pražských výstav tedy beru klobouk, balím slečnu, půjčuji Spartaka a vyrážím do Francie. Asi tak.
Přeji všem pěkný den.
