Když jsem minulý týden seděl v Nové Syntéze kolem stolu s několika mladými malíři a malířkami (5 x AVU + 1 x VŠUP) po vernisáži Martina Janíčka a Kamily Motýlové (viz níže) dostalo se i na již zde probíranou nenulovou mzdu a možnosti jak se jako umělec, po absolvování AVU například, živit. Moje plamenná podpora revoluční myšlence nenulové mzdy byla přijata celkem s klidem – nikdo z přítomných svoji mzdu totiž od svého umění neodvíjí. To, že každý dělá nějakou jinou práci aby si mohl pokračovat se svým uměním brali mladí přítomní vlastně jako daný stav věcí. Smíření. Rozumný přístup, že.
Chtě nechtě jsem musel srovnávat výchozí stav absolventů uměleckých škol dnes a za minulého režimu. Totiž když tak člověk chodí po nyní populárních pražských výstavách (hned vedle Syntézy ve Veletržáku Theodor Pištěk – prodlouženo!, nebo na Kampě u Medy Mládkové manželé Roubíčkovi) uvědomí si jak těžké to dnes ti mladí mají. Tehdejší umělci byli přece jen v mnohém privilegovaní a když jen trochu sem a tam loajálně vzali to či ono bylo snadné žít. A tvořit. Samozřejmě že je to zjednodušující pohled. Ale přece jen. Zakázky byly. Procento, dvě při výstavbě se muselo dle zákona proinvestovat do doplňujícího „uměleckého vybavení“. Mozaiky v každém vstupu školy či školky… nemocnice, sochy na sídlištích (vetřelci a volavky…) – to je známá věc.
Ovšemže například tvorba René Roubíčka je ohromující. Ale jen těžko představitelná je pro současného studenta sochařiny nebo skla podpora jakou stát vrážel do své vychloubačné politiky potěmkiád jako bylo Expo. Proteklo mnoho peněz a skla. To že Roubíček (a jeho žena v samostatné expozici naproti) byly skvělí a objevní a s matérií skla zacházeli virtuózně je nezpochybnitelné – navíc u Roubíčka vše pokračovalo i po změně režimu. Jde dál ve své monumentalitě, jen snad kromě skla používá více kovu. Kdo neviděl ať tam běží – Sovovy mlýny do 17. února.
A za jakých podmínek vzniklo to či ono dílo je koneckonců jedno. Světlo jím proniká každý den jako by poprvé. To já jen zde mladým snažím se držet palce, když už žádnou zakázku pro ně nevymyslím.
….
To Pištěk, tak trochu s časem bojuje. Bohužel jeho velká retrospektiva ve Veltržáku ukazuje i slabiny jeho práce. Fotorealizmus má své limity, které se sice snažil překračovat ale vlastně sám ukazuje že za plátnem nic není. Vzhledem k možnosti porovnání podobného malování v rudolfinské Beyond reality mi tu chybí nějaká hlubší myšlenka, nebo koncepce. Pištěk je sangvinik, který když si umíní že namaluje dokonale lesknoucí se chrom motorky tak to namaluje a je to jistě dokonalé. A co jako?
Vlastně nejzajímavější jsou jeho ranné práce. Šedesátá léta, práce s prostorem, objemy, základní tvary a jejich zkoumání a narušování.
Hned v úvodu instalace prostoru, který „navrhl“ před čtyřiceti lety dnes ve 3D (jak se dnes říká) je ovšem skvělý nápad. Prostor ve kterém sice nechci bydlet ale rád se v něm projdu, ztratím, znásobím. Pištěk je opravdu možná lepší návrhář, dekoratér, scénograf než malíř. Doba jednoznačných významů je dávno pryč. Dnešní post koncept je sofistikovanější.
Pištěk je ovšem Jura, snaží se a závěrečná instalace je…bohužel již úplný nesmysl. Trubky volně zavěšené v prostoru by mohly možná připomínat hustý les ze kterého člověk přichází na jeho kraj a střetává se s otevřenou krajinou… jenže je to vše až příliš jako kulisa – myšlené schválno a zase, nic za tím.
Všechny ty dokonale namalované obrazy koneckonců o minulém režimu také něco vypovídají. Jsou prázdné, apolitické (jako by zobrazovaná závodní auta, svůdné ženy apod. byly součástí socialistické reality?, to jistě ne…) a tváří se že jsou určené pro zasvěcené, co věci rozumí. Přesně takto byl umělec v minulém režimu chápán a takto sám sebe často stylizoval. Smutné.
Oč více jsou mi sympatičtí ti skromní mlaďoši ze Syntézy. Jestli jim něco chybí – tak je to póza. Tímto slovem lze vlastně celoživotní dílo Theodora Pištěka charakterizovat. Smutné.
….
A k oné výstavě. Fotografie Motýlové a Janíčka zachycují ještě jak takž stojící (ale tiše se rozpadající) pražská vnitřní nádraží. Vyšehrad, Žižkovské, Bubny….Nabízí se záchrana, využití, když né k dopravě blíže místním (viz nedávný náš Respekt o dopravě) i tzv. Kulturní stanice. Příklady tu v republice máme. Plzeň – Jižní předměstí nebo na Slovensku známá Žilina – stanica. Tyhle budovy jsou však ve spárech developerů (nebo dráhy samotné – což je snad vůbec nejhorší). Nakonec tam kam dojedete nerozhoduje váš zájem občana-uživatele služby ale někoho kdo chce vydělat. Smutné. Více na http://projektplus.name/.
Fotky jsou pěkně adjustované v otáčejících se válcích, které kdysi sloužili k vyhledávání spojení. Jak symbolické. Vtipné k tomu. Holešovické nádraží, vpravo – vedle záchodků.
….
Nejlépe nemyslet na problémy dneška, ale zasnít se útěšnou nostalgií. K tomu je příhodná záminka v Brně v Umprum. Zrovna tam mají Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Ale jsou natolik tiché, že se vám vůbec nic nestane, jen se trochu rozezlíte nad svým vlastním oblečením a vybavením domácnosti. Až půjdu příště do Céáčka nakupovat budu neústupně žádat tyhle vzory a v materiálu žakárový žoržet! Látky vyrobené kolem roku 1900, navržené lidmi kolem Wiener Werkstätte (Hoffmann, Moser a spol) vypadají jakoby vyšly z výroby včera, zatímco můj svetr zakoupení v CaA před pár měsíci vypadá jako by byl vyroben před sto lety. Také po celou tu dobu nošen.
Na celé věci je ovšem nejúžasnější že tehdy bylo umění a užitné věci velmi propojené. Styl měla nejen doba ale i její produkty. Výstava pak ukazuje jak logické byly zdroje a inspirace.
Příroda, její pozornější a technicky preciznější pozorování. Nejen dokonalé kresby pestíků květin nebo žab, jak je ovšem musel zvládnout každý absolvent umělecké školy aj řemesla, ale i první sekvenční fotografie. Ha, o kom jsme tu psali minule při povídání o inspiracích futurizmu v Plzni? I tady jsou fotografie Etienna-Julese Mareyho a kresby Kupky. Báječné. Tož Ikea není špatná ale Wiener Werkstätte byli lepší.
Experimenty dekorativního umění v letech 1880 –1930. Takhle to tam mají vymyšlené. Bravo a hurá. Idu se sehnat nějaký váleček, však už jsem dávno chtěl malovat. Proplétající se plovoucí rybky nebo ty žaby?
…..
Jsou také umělci, kteří nemyslí ani na minulost ani nebojují za lepší příští, jen si tiše tvoří. Jan Šerých je z těch mladých ale již etablovaných takže už zhruba člověk ví co od něj čekat. Preciznost, přesnost (a při tom ani náznakem póza-hele jak to umím, že Pištěku), ba dokonalost, že se opravdu musíte na centimetr přiblížit nosem aby jste si ujasnili, že to není tisk ale malba a při tom je to vše malinko podvratné a je v tom nějaký háček, ba vtip. Přesně tohle splňuje jeho poslední sérka bílého na černém vystavená v Jelení.
Doporučuji. Smíchov, galerie Jelení do 31.1.
Jen jsem zvědav jak to má vlastně Šerých se mzdou. Jelení asi neplatí moc. Obrazy také nebarevné, hm. Černá, bílá, ušetřil. Tento rok bude o skromnosti, nemyslíte?
