Především Strom Života, dle mého, nový pokus o to dělat kinematografii jinak. Nové narativní postupy, nové technologie, vcelené do vyprávění logicky a účelně. Zkrátka, Terrence Malick ví co dělá, taky se na tenhle film prý chystal pěkně dlouho.
Témat je nastoleno mnoho a jsou zdánlivě v rozporu: rodina, vztahy mezi sourozenci, dětmi v sousedství, otec autorita přerůstající do domácího násilí a to hlavní – smrt nebližšího.
Na druhé straně náš svět okolo. Vztahy v komunitě průměrného amerického městečka, frustrující snaha o úspěch v zaměstnání otce. Ten svoji tvrdost vůči dětem omlouvá tvrdostí světa do kterého je chce tímto připravit. Otec (Brad Pitt) je zabírán kamerou ponejvíce zezadu přes rameno a ze spodního pohledu, z boku – charakterizující ostýchavý vztah synů jež se mu neodvažují postavit přímo.
A potom a mezitím zase skok o řád výš a hloub – planeta, vesmír. Vznik. Malick se usiluje najít v rozporech jednotu – patos stvoření, řád a naději v sílu života.
V hraničních situacích člověk přece nepřemýšlí racionálně. Snaha najít nějaké vysvětlení, příčinu, nutí jít hlouběji. Proč je život tak krutý a co je zakódováno v přírodě, univerzu? Sekvenční skoky v myšlení i čase pomáhají už dospělému chlapovi (Sean Penn) v hledání – vyznat se v tom co bylo je přece celoživotní údělem každého z nás. Ba právě a přesto jít dál, být oporou pro druhé atd.
Víra – jež umožňuje (alespoň v tom jak funguje na pozadí zajetých, a uklidňujících, rituálů) přemostit ta nejbolestnější období. Nemusí nutně dávat odpověď – na tak obrovskou tíhu snad ani nelze dát na druhou stranu něco na vyváženou – ztráta je konečná – ale i pro mě nevěřícího byl tento film a několik scén z něj (závěrečné putování všech postav na břehu věčného moře/nebe kde lze odpustit) nápomocný v pochopení světa ve kterém žiju. Světa, zaplaťpánbu, postaveného na křesťanských základech.
Film smiřující kreacionizmus s velkým třeskem, padesátá a šedesátá léta s dneškem, tj. tehdejší krize tak podobné těm dnešním, krutost lidskou stejně jako zprvu něchtěná v závěru však smířená obět bohu je v současné kinematografii vyjímkou.
Prosím, nenechte se zviklat popisováním reakcí některých návštěvníků (jak alespoň psal v LN Ondřej Štindl o prvním uvedení filmu na festivalu v Karlových Varech) buď se smějících nebo kino opouštějících. Jinakost tohoto filmu je zjevná – poctivost a filmařská bravura (prolínání do černé, zvuk či tlumená barevnost scén z padesátých let např., kromě vynikajícího castingu ovšem) znervózní nejednoho na klišé uvyklého konzumenta, takže se po chvíli začne nudit a vyřizovat si třeba sms zprávy. Jednoho takového trumberu jsem měl, u nás v Artu, zrovna před sebou. Zasáhl jsem.
Shrnuto – Strom života je film roku, ne-li desetiletí.
….
Život by měl být vždycky silnější než smrt – nicméně při vzpomínce na jedenácté září si člověk není jistý. Když se tak díváte na tyhle fotky z New York Times chápete zase o něco víc ten typicky americký přístup, který mi, studení Češi, moc neumíme. Paní prezidentová Obamová se objímá při focení s neznámými lidmi. Pro pozůstalé to je těžká chvíle a přesto se lze potěšit s přítomnosti lidí navzájem – být spolu, cítit jednotu. Možná i tohle je za Malickovým filmem – věci tak těžce přenosné do střední Evropy.
Jistě i my chce prožívat věci naplno ale potřebujeme k tomu nějaký vzněcující prvek – extrém. Demonstrace ve Šluknovském výběžku si pro sebe čtu asi takhle. Je přece tak vzrušující zařvat si na ulici – něco. V davu to jde – ale sám za sebe?
….
Když jsem minulý týden stál v Leopold muzeu před obrazem Gustava Klimta Smrt a život – znovu jsem cítil ten mohutný zásah síly umění.
Téma jež nikdy nebude vysvětleno a pochopeno úplně je zde explicitně popsáno díky odvaze jednotlivce. Vedle velkého plátna malá fotografie původního obrazu (1910), jež Klimt později (1915) přemaloval. Skupina rodiny, schoulená k sobě ve snaze zachovat teplo zrození a porozumění, velkou změnu nezaznamenala, ale smrt je v nové, konečné verzi, daleko aktivnější.
Na té první jen postává a čeká, tiše, se sklopenou hlavou, ví že na ni vždy přijde, jde jen o to trpělivě postávat na blízku. Klimt zřejmě zjistil že takhle to (s nastávající válkou) není a nyní můžeme vidět smrt odhodlanou, šklebící se a ozbrojenou jakýmsi palcátem. Klidné spící a objímající se společenství může být kdykoli přepadeno.
MuseumsQuartier ve Vídni slaví deset let od otevření. Za tu dobu už se tam brňáci naučili jezdit stejně jako do Prahy (autobusový lístek je už sem levnější) a místní se dávno s novou částí města dokonale sžili. Náměstíčko tvořené několika muzei, kavárnami a obchůdky okupují místní teenageři stejně přirozeně jako piazu u národního Praze – jen to tam mají pohodlnější.
MUMOK chystal na pátek velkou slavnost a nové instalace. Naproti ve sbírce Rudolfa a Elisabeth Leopoldových je kromě toho Klimta dole i reprezentativní kolekce Egona Schieleho. Ten člověk byl sice možná malinko blázen a dekadent, jistě, ale jeho obrazy jsou nadčasově moderní a jeho zobrazení těla je vedle Bacona a Luciana Freuda největší vhled do lidské psyché jaké lidstvo má. Je i po mnoha letech znepokojující.
….
Zklidnění přijde na nádvoří téhle čtvrti muzeí.
Sedíte na lavičce či zdejších speciálních lehátkách a najednou zaslechnete zurčení vody odkudsi zezadu, či přelet velkého ptáka…jen ve skutečnosti jste uprostřed města, pár kroků od Mariahilfer štráse. Ha, ona je tu letní zvuková instalace Andrese Bossharda. Je to nenápadné (jen pár drátů a reproduktorů nad budovami), milé a čím dál víc se tato sound architekture stává součástí současného světa současného umění.
….
V Brně se také něco děje ale není to nijak převratné. BKC (Brněnské kulturní centrum) se přejmenovalo na TIC (Turistické informační centrum) a vedení města se rozhodlo, že turizmus je to co v Brně chceme nejvíc. Fajn, jen co tak těm lidem nabídneme když už cestou z Prahy do Vídně odbočí z D1? Lišku Bystróšku, Prigl nebo, teď v září, nekvalitní burčák?
Měl bych pár nápadů ale nikdo se mě neptá. Tož tak.
