A ono je vždy. Jen pár měsíců po záplavách a na nádvoří už není po nich ani stopa (jen skleněný kanál, protínající stavbu a přivádějící odlesky z Vltavy až na nádvoří, je bez vody). Je zde opět nainstalována stálá venkovní expozice soch – reprezentativní vzorek za posledních pár desetiletí. Náhodný návštěvník (a těch je většina cizinců) si hned po vstupu může udělat docela přesný obraz o československé sochařině. Myslím, že zrovna tyhle ukázky snesou světové srovnání. Také mám za to, že podobná myšlenka byla kdysi při vzniku sbírky manželů Medkových. Proč neukázat světu věci, které jsou stejně kvalitní jako ty „venku“. Že to bylo v minulém režimu, stručně řečeno, velmi nesnadné, je ale vůbec neodradilo.
Hned na kraji štěrkem vysypané plochy je několik plastik Olbrama Zoubka. Až nyní, na vícerý pohled vidím, jak spolu souvisejí. A název: Svědek – s ním dostává ta skupinka tří nižších a dvou opodál stojících útvarů obsah. Dnes, kdy se rozebírají postoje rasistické většiny k menšině, vše nabírá nový význam. Nakonec tento abstraktní tvar, trochu strohý, trochu ostrý, určuje více emocí než by člověk čekal. Zase dumám jak málo se naše státní instituce věnují soše – její prezentaci. Ale to je zas na další obsáhlý a nazlobený článek.
Zpět k aktuálním výstavě. V Sovových mlýnech je nyní vícero vidět docela charakteristické dvojice: on, čtyřicátník a více, přesto si drží dlouhé vlasy (odznak to vzdorného sociálního statusu z minulého režimu) dnes jen více prosvítající šedé pramínky a vedle tichá slečna – doprovázející, dnes už manžela, se kterým je jistě dvě tři desetiletí docela spokojená, nebýt toho trochu naddimenzované zájmu do Flojdů. Ano, tyhle typy, kteří jinak na výstavy nechodí, proč taky, sem přitáhla výstava ilustrací a karikatur Geralda Scarfeho, jež se prací pro Pink Floyd svého času proslavil. My ostatní ho můžeme znát z televize – nyní opět opakují britcom „Jistě pane ministře“. Úvodní, jakoby v reálném čase vznikající, sekvence karikatur napovídá, o co půjde vzápětí. Nadsázka, razantnější než je zvykem, přesto stále čitelná. Scarfe se zabýval a zabývá především politickou karikaturou, kterou je britský tisk doposud pln. Naštěstí. U nás po smrti Jiránka, je zdá se vším, tj.chytrým a vkusným humorem, jako denodenní reflexí událostí, utrum.
Za výstavu však můžeme být rádi všichni – i ti co nejdou na megalomanské Watersovy produkce, se kterými oživuje estetiku sedmdesátých let stále dokola a stále urputněji. Konfrontace se světovými jmény je to, co dělá galerijní svět světovým. Z nejbližších velkoměst Vídně a Berlína to známe. Proč ne více u nás?
Na odchodu si můžete zakoupit zlevněné publikace, co po záplavách neuplavalo. Takže jsem koupil objemný sbírkový katalog (nyní za 150) – nekupte to. Až při listování doma (nedočkavci mohou hned na loučce za galerií, za doprovodu dalšího z pian Kobzy a spol.) nacházím více o galerii a čtu že se otevírala zrovna před 10 lety! Ano 8.9. 2003. Na den stejně! Jistě si mnozí vzpomenou po jak velkých nesnázích.
A to další zkouška přírodnímy živly je překonána. Galerie už opět jede naplno. Bookshop je ovšem ještě v rukou řemeslníků – zdá se že paní Mládková je neúnavná.
Den poté slyším v rádiu dalšího z radních Prahy 1, kteří se snaží vypadat na mikrofon, že přejí kultuře. Jednalo se opět, jako už mnoho let před tím, o prodeji či pronájmu tzv. Werichovi vily (je od Sovových mlýnů na dohled přes park). Tento radní (jméno si opravdu nechci pamatovat) mluvil o nějaké výukové místnosti, kde by se školili mladí lidé a byly by tam lavice a stoly… Jak daleko od kosmopolitního myšlení Mládkové. Nezbývá než držet palce – nebo ! zvolit příště někoho, kdo nemá kulturu jako poslední nepodstatnou věc na volebním seznamu hesel, pokud vůbec.
Za těch deset let se v Sovových mlýnech koncentrovala vynikající sbírka malíře nejkomplexnějšího (to je prosím můj vlastní výraz) – Františka Kupky. Těžko hledat v dějinách moderního umění umělce, který spojil ve svém díle toliko podnětů a dospěl v jejich skloubení tak daleko. Stále jsme za jedno s Medou Mládkovou, že je to pro moderní malířství nepřehlédnutelná osobnost. Diskuze, zda první abstraktní obraz namaloval on, nebo Malevič, nebo kdokoli jiný, je vedlejší. On je zkrátka nejkomplexnější. Je třeba si to zapamatovat.
….
Tyto výše přečtené odstavce jsem psal před bezmála měsícem, ale přestavba v bytě, a jiné starosti blogování odsunula. Mezitím, tj. 1.10., se v Sovových mlýnech oficiálně slavilo. Jel jsem kolem – shop již v pořádku. Nezbývá než držet paní Mládkové a kolektivu palce. Ten závan velkorysé světovosti, s jakou to v našich stísněných podmínkách dělá, tu věru potřebujeme.
…..
CCEA také nezahálí a po, myslím, velmi povedené akci s magistrálou na I.P. Pavlova, se v polovině září přesunuli do Karlína, pod most. Tedy, pod viadukt. Negreliho viadukt je dílo nevšední. Za těch sto let lze říci, že se investice do něj vyplatila. To nemůžeme říci za čtyřicet let provozu o D1, že.
Když jsem se první den akcí a výstav, které se tu na prodloužený víkend odehrály, procházel pod jeho několika oblouky, které sloužily právě jako galerie, bar, nebo podium, uvědomil jsem si, jak tento starý tvar dokonalý. Půloblouk. Jeden z vystavujících se také od tohoto poznání odpíchl ke své instalaci. Jakoby tu tyhle mohutné kamenné oblouky nestály sto let ale jedno, či dvě tisíciletí. Jak dopadly civilizace, které ovládly tuto jednoduchou ale účinnou stavební technologii? Je po nich veta a jen torza dávných oblouků mohou svědčit. Co zbude po nás až…ještě že máme jiné starosti – jako například volby, nebo tak podobně.
….
Minulou neděli jsem se podíval, konečně, do Berlína. Tam je to s urbanizmem a architekturou zase o řád jinak. Měřítko je ovšemže větší. Také se spojují po desetiletích rozdělené dvě města – na švech se nakupilo mnoho novostaveb. Často velmi tuctová a zaměnitelná architektura. Jestli budou přitahovat pozornost i za sto let se snad ani netřeba vsázet. I proto na Postupimském náměstí budí největší zájem několik betonových dílců bývalé zdi. Zde, kdysi na hranici mezi dvěma světy, je to logické – nejen pro paměť místa. Paměť je třeba cvičit. To ví každý, kdo má v rodině parkinsonika nebo starší osobu. Němci zvláště.
Památník holokaustu – kousek dál (mezi Postupimským náměstím a Brandemburskou bránou) v pravoúhlém rastru na ohromné ploše rozeseté betonové bloky. Hroby? Tomby? Představují cokoli. V této souvislosti to může být model mozku a lidé – návštěvníci jako neurony spojující jednotlivá centra, bloky probíhající sem tam, hledající cestu. Bloky jsou na nerovném terénu, takže někdy jsou po kolena, a dále se v nich i skryjete jako v lese a nevidíte než nejbližší roh nebo nad sebou. Lidé se sice vejdou, vyhnou, ale musí si uvolnit navzájem cestu. Což se děje, mezinárodně slušně. Děcka běhají, mezinárodně rozpustile. Asi jsem doposud neviděl zdařilejší realizaci námětu tak zatěžkaného. Totiž důstojnosti, lidství, komunikace navzájem, tolerance. Betonu asi padlo kubíků nepočítaně, ale výsledek stojí za to.
V ten stejný den se běžel Berlinský maratón a město bylo plné nadšených lidí, kteří skandovali jak nejvíc mohli. Podél tratě soundsystémy, pod vlajkami místních rádií, duněly berlínským technem (jež by se u nás hrálo na free tekno akci za nějaký squatt) a všichni se radovali. Z pěkného dne, ohleduplné policie, vstřícných pořadatelů, volné neděle, atd. Čech nad tím dumá až vidí : aby né, dostali zadarmo tyrolské jabko od sponzora akce. Já taky. Na Unter den Linden – naproti strašné přísně vzhlížející ruské ambasádě (dříve se odtud vládlo kusu města, země a Evropy a dnes?) vyhrával další sound systém – tentokrát s mc a roztleskávačkama. Když spustili Bowieho Heroes sevřeli se mi hrdlo dojetím. Vítězní profíci sice už byli dávno v cíli (padl světový rekord!) ale ty další tisíce a tisíce běžců (i občasných chodců) se valilo dál – protože před takovou morální podporou jen tak (za zábranu) neutečete a přece se nějak do cíle doplazíte. Jak praví Bowie: každý může být hrdina – alespoň pro ten jeden den. Bravo Berlin.
Jo a pak jsem byl kousek dál v Kunsthalle, ale koho by zajímalo umění v takovýto den. Ještě alespoň rychle procházím čtvrtí muzeí a dělám si obrázek, co a jak a kam příště. V parku Lustgarten před nimi je instalace s velkými portréty (s krátkými boigrafickými texty) předválečné německé inlelektuální a kulturní elity, kterou postihl nástup Hitlera k moci. 1933. Další důkaz, že to Němci s tou historickou pamětí nepodceňují. Z letáčku čtu, že se jedná o více akcí rozesetých po celém městě.
Tuším, že zatímco jsem tu psal sem tam o Vídni – přesune se nyní moje ledabylé kritické oko více na západ.
Přeji všem pěkný den.
