Jako každý rok chodím na školení KPR, což je v překladu pro nezdravotníky – kurz první pomoci. Školitelka měla malinký přízvuk o kterém jsem si nebyl jistý zda není původně ruský, nějak tam ten východ byl znát. Když v tom ji uklouzlo slovíčko osoh. V souvislosti s poskytováním umělého dýchání, v situaci kdy by z tohoto počínání neměl dotyčný postižený zástavou srdce žádný – prospěch. A byl jsem doma.
….
Nedávno jsem viděl Antikódy, které pro Novou scénu Národního divadla režíroval v Praze působící režisér, původně z Bratislavy, Braňo Mazůch. V něm se slovensky ovšem nemluvilo. Představení jsou tu, i s ohledem na velké množství turistů které tuto scénu navštěvují, titulkovány v angličtině. Projekce, se kterou se tu pracuje jako se scénickým, a dokonce interaktivním prvkem, je někdy v českém, někdy v anglickém jazyce. Přesto lze, myslím, vypozorovat několik detailů. Z výraziva, především doprovodného tanečního jazyka je znatelná jistá melancholie, kterou si přičítám „něčemu slovenskému“, což je pro popis Havlova života (a o ten tu jde), pro mě, novým prvkem.
Když se na závěr opět objeví filmová dotáčka mořského přílivu, stejná jako v úvodu (asociuje známou fotografii kdy se Havel prochází na pobřeží Baltského moře), vrací se mi typicky slovenský patos, který se z českého divadla, bezmála, vytratil. Patos, naopak skoro divadelní, můžete zažít když si pustíte hlavní večerní zprávy na některé slovenské privátní televizi. Zvláště je-li předmětem zpravodajství něco tragického.
….
Před dvěma týdny se další Situací, jak tady tomu říkají, stala instalace s živým výstupem autora Radima Labudy v Galerii Pavilon. Labuda, Slovák jež v Praze, po studiích na AVU, se již stál součástí naší výtvarné scény. Navíc jako dokumentátor, kameraman (i ve své práci výtvarné se videem zabývá) je ho často vidět na různých vernisážích a podobně. Kdo sleduje Art talk ví. Ostatně je i poměrně nedávný laureát Chalupeckého ceny (je to pár let co v Brně spoutal, a nafilmoval, několik chlapíků na žíněnkách) a tohle ocenění o jeho etablování na české výtvarné scéně vypovídá asi nejpádněji. Labuda se ve své tvorbě zabývá prvky násilí, omezení a civilizačních tabu. Tedy věcmi o kterých se běžný Čech jen nerad baví – spíše se jim vyhýbá.
Součástí instalace v Mostecké, v Pavilonu, bylo jednak promítání na stěny. Graficky hypnotické prvky napodobující zenové pískem vysypané japonské zahrady. A také četba textu, překladu klasické japonské povídky. Labuda celý text nejprve přečetl, nahrál a dále jej nechal opakovaně reprodukovat. Kontrastu, mezi obecnou představou mírově klidné japonské scenérie vyzývající ke kontemplaci s faktem násilné smrti, bylo dosaženo. Výrazná slovenská dikce dodávala textu o krutém řešení dávného sporu další rozměr.
….
Minulý pátek hrál v Akropoli Skeme Richards. Americký dj, hrající soulové a funky pecky výrazným střihovým stylem. Hrál ovšem báječně, ale předkapelou, tj. djem který hrál jako první byl, a to je důvod proč o tom píšu, slovenský dj C.O.D.E. ze skvělého bratislavského Nuspirit clubu. Věřte mi, je těžké z nuly, tj. kdy jste v klubu jen vy sám za gramci a obsluha za barem, rozjet party. Tj. dosáhnout okamžiku kdy už není k hnutí a lidé si užívají víru tance. Martin (C.O.D.E.) to zvládl se slovenským šarmem a dokonce přidal i něco ze současné bohaté a kvalitní hiphopové slovenské scény. Vřele v Praze přijímané.
Ad Nuspirit. Kdysi jsem tento vyhlášený podnik navštívil s jedním svým anglickým kamarádem, který zde hrál (ještě na staré adrese) a dodnes vzpomínám na vřelou atmosféru kterou vytvořili, kromě výborných djs, především místní. Pozvání na skleničku bylo neúrekom a otevřenost ke všem těm rare records, které jen stěží mohou lidé znát z rádií, tu byla o stupínek dva větší než v „zasvěceneckých“ hipsta klubech českých. V následné debatě se zástupkyní bratislavské scény a pražským zkušeným djem Goldstarem, vysvitlo že možná právě ten fakt, že v Bratislavě je takto zaměřený klub jeden, je výhoda. Pražské přeplněné klubové, a jiné, dění, roztříští návštěvníky do nevyzpytatelné množiny, kdy jednou přijde na akci celé město a jindy čekáte do půl jedné než začnou chodit alespoň skupinky rozjetých mladých turistů…(ale to je na jiný článek do jiného periodika).
Jde mi o připomenutí výrazně slovenského prvku – emocionality. Takto vložená do skvělého mixu…
….
Těchto několik příkladů setkání se slovenským v českém prostředí mi vnuká myšlenku na tuto rozvahu. Zvláště dnes kdy vidím že nás navštívil slovenský prezident. Je třeba se tím vůbec zabývat? Je slovenské a priory jiné? Myslím, že ano.
Kdo můj blog občas sleduje, těch sedm let co jej píšu, si možná upamatuje na některé mé glosy na toto téma. Především neumím dobře (gramaticky) česky. Na Slovensku mám půlku rodiny z tátovy strany, střední školu včetně maturity jsem absolvoval právě tam. Byť narozen v Brně, nyní žiji v Praze, mám se slovenským prostředím zkušenosti. Posledních dvacet let však znamenalo nejen rozdělení politické, ale, a o tom je tento článeček, i rozdělení kulturní. Především jasnější rozlišení slovenského a českého. Ve všem. V tomto kdysi společném geografickém prostoru se nyní, po roce 1993, již slovenské a české vlivy neprolínají, tak jako dříve. V konečném důsledku je to pro obě strany dobře. Jen mám za to že se o tom málo mluví a píše.
Myslím že nestačí ono známé klišé, kterého se úporně drží každá celebrita, je-li oslovena na téma: co vy a Slovensko? Už vám naskakuje: vínečko, klobásky, oštiepok! Tatry jsou fantastické! Byl jsem tam na vojně! Na dovolenou tam jezdíme každý rok! A když hrajou hokej nevím komu fandit jestli …a tak dále a tak pořád. Povrchnost je to poslední co potřebujeme. Skutečné poznání, i rozdílností, je složitější.
Právě kulturní scéna dovoluje jemnější rozlišení. Můžeme začít třeba jen u závěsného obrazu. Klasická výtvarná technika jež se poslední dekádou dostala zpět na piedestal zájmu, je u velké části slovenské scény námětově spjata s národními prvky nebo symboly. Často jde sice o jejich ironizaci, přesto jen fakt že se tím, i velmi mladí malíři, stále zabývají je něčím vypovídající. Najít na české výtvarné scéně jeden či dva jednotící námětové okruhy je těžší. Snad privátno. Obsese sama sebou. Ale to je celosvětový fenomén. Kdy jste dali na fb své poslední selfie?
Zkrátka, chci naznačit že je dobré se podrobněji zabývat slovenskou scénou – hudební, výtvarnou, divadelní (tento týden je navíc v mnoha pražských divadlech zasvěcen hostování slovenských souborů).
I když kultura, tedy ta originální, se vyvíjí vždy samostatně a nezávisle na politické situaci, přesto se v ní společenské změny nějak odrazí. Vždy vyžaduje od příjemce jistou námahu na rozklíčování zdrojů, námětů, souvislostí. A to je v konečném důsledku na osoh. Tedy promiňte – ku prospěchu.
….
Na závěr jedna věta, jež mě dostala. Charakterizuje většinový přístup. Tam i tady. Dvakrát třikrát do roka přijedou do Prahy mí dobří přátelé z Bratislavy (on z Brna, ona rodilá Bratislavanka), žijící nyní přes dvacet let v Bratislavě. Přijedou aby prošli nové výstavy a co možno každý večer shlédli nějaké divadlo. Zkrátka aby nestratili kontakt a přehled co je v Praze, v kultuře, nového. Opačně tomu zpravidla nebývá. Mrzí mě to. Sám ještě před těmi dvaceti lety jsem rámcově, co je v Bratislavě v galeriích nového, celkem věděl. Naštěstí je tu Art and antique a jeho slovenské okénko.
Jde o větu jež pronesla, prý, v rozhovoru jedna jejich náhodná známá. Seděli tak v Bratislavě kolem stolu, popíjeli a probíralo se všechno možné a ona najednou: „čo vy dvaja – vy ste na kultůru?“
Radim Labuda – Situace 49 – Galerie Pavilon / reprofoto www.galeriepavilon.cz /