Česká televize nedávno uvedla hodinový dokument, české tištěná média o výstavě psala v superlativech (jak se píše v českých tištěných mediích) – člověk potom jede už s předpřipraveným názorem jak to s tím Magrittem vlastně je. A ono, ovšemže, je vše malinko jinak.
I po shlédnutí všech, více než sta, obrazů, kreseb, dokumentů, prací z reklamy (než začal prodávat),dopisů přátel (v nich se rozepisoval o svých připravovaných pracech, včetně náčrtků), zkrátka po shlédnutí celého jeho díla v kostce (výstavu s Albertinou připravila Tate Liverpool) nejsem o nic moudřejší než před tím. Snad jen více tuším jak.
Vždy jsem si myslel, že Magritte je solitér. Kapitola sama pro sebe, jež se v určitém svém pnutí mládí střetnul se surealistickou skupinou v Paříži (tam přesunuli některé své aktivity členové z dříve, za války, vzniklého hnutí dada z Curychu) – navzájem se všelijak ovlivnili, to jistě, ale potom už se Magritte, zabýval jen svým vlastním světem.
V televizním dokumentu bylo mnoho záběrů René Magritta a jeho ženy (člověka vždy potěší, když vidí celoživotní věrný pár) jež natočil on sám – vášnivý filmový amatér. Ostatně film, komiksy, celou touto oblastí dnes sice již kulturology popisovanou, přesto (asi správně) mimo kulturu odsunutou oblast, Magritte miloval a ve svých (spíše ranějších obrazech) reflektoval.
Na těch svoji prostotou nechtěně komických záběrech, ve kterých je komika hraná na kameru – počítající s příštím promítáním zase v onom úzkém okruhu přátel ve kterém dílka vznikala. Tváře se pitvoří, nafukují – Magritte se vždy usmívá. Oblý, bodrý chlapík, jež na bohéma nevypadá, ba za umělce ho prý nepovažovali ani nejbližší sousedé. Takže jaký je Magritte?
Ten který pečlivě, pomalu, trpělivě a precizně na svých malbách napodobuje skutečnost, jen proto aby výsledek měl se skutečností společné jen plátno a rám?
A jaká je Belgie? Země jež se vyznačuje spořádaností a klidem, kdy se jakživ nikdy nic nestalo? Nebo jsou zde lidé jako všude jinde: plni rozporů a vášní – jak je znázorňují ve svých civilních a přesto drásajících filmech bratři Dardenové nebo je v belgické realitě skryt zakopaný pes, ba hůře – zakopané ostatky obětí pedofila Detrioe na zahrádce domku, který jakoby vystoupil z obrazu právě Magritta?
Na umění je nejpřínosnější právě tato vlastnost – znejisťovat nás, příjemce výsledného díla, v našich zatuchlých, školometstvím zavánějících jistotách. V našem ustáleném vědomí o tom jaký svět nás obklopuje. Senzitivita (a tedy hrubě řečeno kvalita) umělce je měřitelná těžko, ale přece jen – jestliže Magritte sám prohlašuje že jeho snahou je znejistit ba co víc – způsobit šok – po této výstavě tomu lze věřit.
Proč jsem byl na pochybách zda lze šmahem řadit Magritta do surealistické škatulky, se mi touto souhrnou přehlídkou přece jen potvrdilo. Jeho způsob práce je analytický. Na rozdíl od snového automatizmu surealistů je on pečlivý byrokrat skutečnosti. V tom lze ztotožnit umělce a bankovního úředníka – na kterého na první pohled vypadal. Nad každou materií hloubá a nedá na ni bez rozmyslu rutinní razítko – PROVĚŘENO/ ZALOŽIT. Jeho vidění světa zaměňuje oblaka za kámen, kámen za lidské tělo a lidské tělo za pařez. Také měřítko, jež máme jaksi za neporušitelné, protože to tak přece JE u něj neplatí. A to už vůbec nelze zmínit (jen tak bez toho aby se z tématu nerozvedla jedna či dvě diplomové práce) jeho premisu základní – totiž dvojrozměrný versus trojrozměrný svět. Tento odvěký oříšek všech malířů začal pojímat jako by ty stovky let před ním ani nebyly. Kánon ho nezajímá – je tu jen on, plátno, stojan, štětec a ! pozor ! jeho mysl. A optické šalby.
Když si v roce 1907 Picasso nebyl vůbec jist jak to vlastně s prvním kubistickým obrazem sám myslel (a přátele ho od nově nastoupené cesty zrazovali – Brague nejvíc) strčil ještě nehotový obraz pod kanape a na dvacet let na něj zapomněl (prodal jej až v roce 1926 a poprvé byly dnes ikonické Slečny z Avignonu vystaveny v roce 1935!) měl na své pochybnosti přece jen právo – šlo o počátky moderního umění a každý úkrok od více či méně realistické linie byl úpěnlivě sledován – dvacet let poté je již vše jinak.
V roce 1917 Marcel Duchamp vystavuje pisoár/Fontánu a nastupuje tak úplně novou možnost jak umění, vztahy umělce,díla a společnosti chápat.
Jistěže Magritte vše toto věděl, přesto si byl vědom ohromné setrvačnosti našeho vnímání. I my, byť poučení z dějin umění, máme stále tendenci brát závěsný obraz s mnohými apriorními předpojatostmi. Například s tím že je zde tichá dohoda že věc na obraze je jen namalovaná. To jak a kým je vlastně vedlejší. Náš estetický cit je upokojen, naše mysl automaticky vytahuje přívlastky z přihrádky umění: soustředění, nadhled, dojetí…Magritte však nekompromisně narušuje i tuto poslední hranici – tabu je zbořeno. Bez řinčení zbraní – závanem kouře vyfouknutého lehce – z dýmky. Jeho „This is not a pipe“ – „toto není dýmka“ je konec všeho. Mohl tam rovnou napsat – „pošetilci – tohle je jen pár tahů štětcem – zapomeňte na iluzi velkého umění – běžte domů…“
Válka, už druhá jakou jeho století zažilo, jistě jeho skepticizmus v lidstvo zvýšila. Člověk, pokud se vůbec na plátnech objevuje, je v jeho posledních obrazech už bez tváře, nebo zbyla jen jeho objemová forma – oblek a buřinka visící ve výšce nad límečkem – asi tam kde by mohla hlava končit.
Takto odvážný může být jen člověk který sám není nikomu nic dlužen a komu svět připravil krutost a nepochopení už na počátku. Jeho matka spáchala sebevraždu a vše musela tímto svých skokem mimo náš svět přenastavit tak, že její syn už nikdy nebude své okolí vidět tak jako my ostatní, kterým rodiče zemřou na stáří, český zdravotnický systém a zlobu ke svým dětem.
Nemylme se tím že předměty a situace, které na jeho obrazech jsou velmi přesné a budí zdání reálnosti jsou součástí našeho světa. Umění nemusí zobrazovat svět tak jako jej známe. Umělec však svoji prací může, trochu, občas, nesnadno, ovlivnit naše viděni a dumání nad sebou samými. Nic víc. To je vše.
A pak už jen hospůdka s chorvatským číšníkem, víno, polévky, pivo, odvážnější česnekovou pálenku, kávy a žádná z nich vídeňská a – cesta domů.
Brali jsem to přes Hatě. Tam hrad uprostřed moravských polí. Hm. Jak z počítačové hry, rytíři na vzpínajících se plastových koních a z cimbuří hrozí chrlit oheň fantasy drak. Musel jsem si na tu kašírku sáhnout. Jestliže je možné toto tak proč mi stavební úřad dělá problém s plochou střechou na mém zahradním domku?
René Magritte zemřel ještě včas (1967) nedožil se naší doby vymknuté z kloubů, kdy realita je již úplně mimo skutečnost. Skutečnost hledáme v televizi a surealisté? Ti pořádají výstavy na Staroměstském náměstí.
Tož tak.
