Galerie Etc je malá místnost v ulici nad Botanickou zahradou. Můžete si zde ze tří DVD záznamů přednášek vybrat jedno téma. Já jsem bez rozmýšlení vyvolil asi pětadvacetiminutový záznam o vzniku fotografického obrazu. Tedy obrazu – tak jak jej známe dnes. Formátu obdélníkového.
Přitom na počátku byl přece obraz zachycený na stínítku, a na první fotografické desce, kruhový – stejně jako je kruhový objektiv. Niepce se ovšem rozhodl pro obdélník a tedy výřez. Ze všech možných variant co s novým obrazovým mediem udělat se rozhodl, zřejmě v duchu konzervativní tradice klasického závěsného obrazu, pro tento formát napodobující panoramatické lidské vidění. Za těch víc jak sto padesát let co tento nový vynález používáme nikdo nezpochybnil že by to mělo být jinak. Zvláštní.
To že vše souvisí se vším se člověk ujišťuje dnes a denně.
Stačí si pustit televizi. Zatímco moje generace si navykla na formát nejdříve v dětství obdélníkový, sic, v devadesátých letech přišla móda tv ala monitor, tedy skroro čtverec, tak dnešní děti ani si nepředstavují pojem televize jinak než malinko přehnaný a opět obdélníkový obraz. Formát který si sice báječně poradí s filmem alá holywoodská řež, zpravodajství je však na něm trochu nepatřičné.
Už jsem tu také psal kdysi jak mě často zarazí když vstoupím do nějaké hospody a v ní, jak jinak, zapnutá televize, kde je obraz uměle-digitálně roztažený aby vyplnil celou šíři. Postavy, zvláště tvář v detailu, jsou velmi deformovány…hosté ani majitelé podniků to, očividně, nevnímají. Přičítám to na vrub stále se snižující obecné citlivosti masy pro estetickou stránku světa kolem. Také jak snadno jsou lidé ochotni přistoupit na manipulaci – byť je obrazovou, pixelovou. Soukromě s tímto roztažením/deformací bojuji v práci, když na klientských pokojích vidím tuto zpotvořeninu skutečnosti – nastavuji formát obrazu do nějakého snesitelného měřítka. Výběr je značný.
….
V galerii kritiků skončila výstava několika mladých našich malířů. Už pár let tady vyměnují naše s neměckými malíři a vzniká tak potřebná konfrontace. Téma posledního výběru opět, obsedantní pro tuto generaci, identita, portrét, rodina…Pandán k fotografické výstavě téhož námětu v GHMP v Městské Knihovně. Viz předminulé psaní.
Galerii kritiků je třeba za tyto výměny a vůbec za vyvážený program pochválit. Většinou za to může Vlasta Čiháková Noshiro, která se snaží o nějaký věcný přehled co se s malbou a vůbec současným artem u nás děje – v konfrontaci ! a zde pozor – to je jádro její snahy ! s Evropským, nedejbože světovým, děním. V tomto případě aspoň s Německým. Moc a moc takováto srovnání potřebujeme a moc a víc zasvěcených kurátorů – se zahraniční zkušeností. Však ono to přijde. Je zvláštní jak našemu tuzemského dění dobře porozumí lidé podobných, tj. zahraničních, osudů.
Můj oblíbenec Richard Drury (v jednom z mnoha výběrových řízení kandidoval na Knížákův post, škoda že to nevyšlo – NG by byla jistě dál) je nyní šéf výtvarné sekce Umělecké besedy. Ta letos slaví 150 let založení a ovšemže je po těch letech něco úplně jiného než na začátku, kdy nebylo v Čechách českého nic.
Respekt právě o výtvarných spolcích nedávno psal, vzhledem ke kauze Mánes. Jsem tomu moc rád že člověk který české kořeny nemá je účasten takto aktivně na spolku který pro českou kontinuitu kulturní udělal jako málokterý jiný. Jde přece o věc samotnou, o znalost terénu a kontextů, nikoli o národnost nebo rodnou řeč. I v tom bych viděl posun směrem k společné evropské humanitě a sdílenému kulturnímu odkazu kterou Evropa za těch sto padesát let ušla. My tyto tendence těch dvacet a něco let nyní doháníme. S lidmi jako paní Čiháková Noshiro nebo Richard Drury to půjde lépe.
….
U Topičů ještě stále vystavuje Vladimír Kokolia. Věci i známé a mnohokrát vystavené v konfrontaci s těmi úplně čerstvými. Kokolia je zvláštní chlapík. To nám v Brně (v polovině 80tek) bylo jasné už v okamžiku kdy se zavázanýma očima a bos stál ve vyčkávacím pokrčeném postoji na jevišti a cosi vykřikoval v kapele vystupující pod zatím suverénně nejstručnějším názvem: E.
Od té doby se změnil režim a z podivného „týpka z adrošu“ se stal profesor na AVU. Něco z nejednoznačnosti pohledu na svět a narušování zaběhaných forem je v něm neustále. Takže jeho současné lyrizující pohledy na hrušeň na jaře, ehm , by na to mohly docela dobře navazovat. Překvapivá tato celkem realistická malba se záhonky na záhradce, stromy a se spoustou zelené barvy, je určitě.
V jedné místnosti jsou u Topičů k vidění velké plachty jeho čar, línií překrývajících se zuřivě přes sebe, tak že iluzivně vytváří 3D prostory s hloubkou magickou i nebezpečnou. Kokolia v polovině devadesátých let těmito motivy vyzdobil mj. i tančírnu klubu Mescalito v Brně, kde jsem kdysi začínal hrávat. Každý týden jsem se těšil na své hraní. Pro ty lidi kteří tam tehdy plni nadšení pro vznikající taneční scénu chodili a také pro ten hypnoticky účin Kokoliových „fresek“ nad hlavami tanečníků.
Jako dj sem měl možnost ovládat i vychytaný světelný park a mlhoš. Čáry vystupovaly a ztrácely se – energie proudila. Toto všechno dohromady vytvořilo atmosféru jaká se v dokumentech pro pamětníky ráda připomíná. Dělaly to naši předci když skončila vlna swingu, pak rokenrolu, Beatles, Pink Floyd, punku, U2…. a nyní s tím pomalu začínáme my, čtyřicátníci a výše. Ostatně dj Javas slavil svoji forty party minulý měsíc v Mersey. Když jsem tam přišel hodně lidí mi bylo povědomých. Ach jo, to dřív! to byly basy! Hele, no prosím – poslední číslo A2 s titulkou: Konec raveu v Čechách. Vykřičník Jak hrozivé. Jak to má Kokolia s muzikou nyní nevím.
A2 jsem pročetl – články doporučuji i nedjům. Následná diskuze v Tranzitdisplay potvrdila moji smutnou zkušenost z generace mé dcery. Tedy z náslechu toho co poslouchají +- dvacátníci: samé staré věci + můj starý dńb. Co jsem nechal dceři starý výběr Chic- je celá její bývalá třída zblázněná do starého disca…tedy závěr: první generace co nemá vlastní hudbu. Tož tak.
….
Vladimír Kokolia je z generace, která tu ještě může sem tam něco přionačit, nového však musíme čekat spíše od generace Pointa. V Chemistry je nyní k vidění jeho posun od street artu směrem k ateliérovému konceptuálně geometrickému výtvarnu. Jan Kaláb (dříve Point) je už dospělý chlapec co se na AVU naučil pracovat s plátnem, formátem, barvami a jejich kompozicí. A naučil se to dokonale.
Tyhle věci se asi budou dobře prodávat. Působí chytře a prořezávané obrazy, dotahují jeho poslední téma s kruhy dál – za rám obrazu.
Po Praze jezdí i jedna „Pointova“ tramvaj s upoutávkou na výstavu. Práce profesionální reklamní agentury tak dovršuje sen každého 15 letého writera – aby jeho piec viděla celá Praha.
Konec street artu v Čechách? Ani ne (ten ostatně jsme mohli vidět ve filmu Gympl). Spíše logický krok kluka, který se stříkáním betonových zdí chtěl „nějak prostě jako vokázat že jako tedo jo“ a zjistil při tom že ono to má nějaké zákonitosti. Jak jde která barva ke druhé. Jak ten či onen tvar působí a co který typ písma může expresivně vyjádřit. Dnes všechny tyto triky ovládl. Bravurně. A umění? To bude ten další krok. Možná.
Na Národní je pár týdnů nově pojatá ohrada od našich předních writerů (to zní hrozně) kteří se dřív podělili o plochu slepých zdí nad parkovištěm proluky, která se nyní začíná zastavovat hotelem. Zdi tedy nahradila ohrada. Pěkně zleva začíná Pasta Oner s velkým nápisem který se klidně dá vztáhnout i na souseda Pointa: Im not who I was before… někdo neumělou grafiťáckou rukou nastříkal černým sprejem vedle: Pasta je komerčák.
Tento radikální strýtový názor úplně nesdílím (nikdy jsem taky nedržel sprej v ruce, kromě těch chvil kdy se snažím udělat ze staré škodovky auto) ale jasný posun z ulice do galerií (nedávno velká přehlídka v Městské knihovně, že) a k vytříbenějšímu výtvarnému projevu tu je jasný. A logický, u těch nadanějších i očekávatelný. Nudní kindoši, kteří začali chodit v noci bez dovolení rodičů ven a stříkat do omrzení jeden svůj nepovedený nick, se s tím ovšem těžko vyrovnávají.
….
V tej Galerii kritiků je od tohoto týdne nová výstava Václava Siky. Malíř z Domažlic. Pozná se to podle obrazů na kterých jsou namalováni velmi realisticky starší lidé v chodských krojích. A také z biografie v katalogu. Kroje jsou krásné a divné. Jak už tak kroje bývají.
Co jsem viděl portrét pana Jindřicha Šťastného v pravém chodském dlouhém kabátě uvažuji že všichni současní, tzv. módní návrháří, jen vaří z vody. Takovýto kousek kdy je všech šest masivních knoflíků soustředěných na hrudi zatímco metry dole nedrží nic, jen tak Dolce ani Gabána nevymyslí. Musím si tohle pořídit.
V katalogu Vlasta Čiháková Noshiro píše že mladší generace už nic podobného nosit nechce, někteří se raději nechají vymalovat nazí, malíř tak zachytil poslední autentické nositele tradice. Tož to bych sa na to podíval. Také chci být šťastný.
Přeji všem pěkný den.
