Předně: v Rudolfinu je Shawova výstava. Chlapík sice žije v Londýně ale jeho kořeny jsou indické. Nedoma o něm tvrdí že patří k tomu co by měl člověk v současném výtvarném světě znát. Jeho tvorba je přitom umný mix tradičního indického asijského zobrazení a technik a naší euroamerické zběsilosti. Není to ani pěkné ani hřejivě letní. Odpočinete si u této výstavy asi jako při vyplňování daňového přiznání. Další potvrzení že vše čím naše civilizace může přispět těmto tradičním kulturám je jen zmatek a vykořenění. Násilí jako bonus.
Za týden byl jako doprovodný program v malém sále Rudlofina koncert indického sitáristy (jeho jméno jsem si nepoznamenal a na stránkách doprovodných akcí již není). Malá přednáška na úvod uvedla posluchače do světa indické tradiční hudby.
Především byl pro mě překvapivý objev (což ví každý malý muzikolog, že) jak z úplně jiných kořenů vyrůstá indická tradiční melodika. Totiž z přirozeného naladění lidského hlasu, zpěvu. Naproti tomu evropská hudba je kategorizována do stupnic a oktáv – tedy systému který napodobí málokterý zpěvák neškolený, a i tomu to nevydrží dlouho. Ono modální plynutí které při poslechu sitáru, a obecně indické muziky, vnímáte jako plynutí času, prostoru a nálady je tedy logické napojení na lidskou přirozenost. Koneckonců rákoska v ruce učitelky klavíru, nad pětiletým prckem cvičící do úmoru (umělé) stupnice, také.
Indický sitárista mluvil o kráse, přesněji skutečném prožitku krásy – o tom prý je indická hudba. Jestliže si už na začátku zvolíte pozitivitu při vnímání světa a při vytváření svého uměleckého odrazu téhož – nemůže vzniknout nic protilidského. Antihumání se mi sem nehodí.
….
Ten samý večer jsem stihl přednášku ve FF českého sochaře Petra Váňu, který kromě toho že vysochal sochu kterou potopil na dno přehrady, dělá i rozumnější věci, jako je obnovení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí. Šlo prý o první barokní sochu na našem uzemí – navíc autor J.J. Bendl možná není tak znám jako Brokof zato zde, dle Váňi, odvedl své dílo nejlepší.
Diskuze kolem jejího stržení v osmnáctém roce, jako tehdejší nelogický a barbarský výraz podpory vniku nového českého státu, ještě není úplně u konce, ale sochaři a kameníci čeští se rozhodli že je třeba napravit co bylo zničeno a většina už je, dokonce!, hotova.
Potíž ovšem byla veliká se sloupem samotným. Totiž: na něj nebyl v Čechách k maní potřebný šestimetrový blok pískovce. Už to zkrátka neumíme – v Indii však ano. Kameníci se tedy vypravily do Asie, našli, nechali vylámat, převézt lodí a nakonec už v Čechách sloup opracovali. To vše na své náklady. Tomu se říká láska k vlasti.
Sloup a další části už jsou v podstatě dohotovené a čekají na to až se vše u nás politicky uklidní a radnice rozhodne. To jim tedy držím palce.
To že by se měl sloup vrátit zpět dokumentoval Váňa i celkovou koncepcí náměstí, kde tento jeden jeho vylomený prvek chybí. K němu se totiž vztahoval Dientzenhofer při stavbě kostela sv. Mikuláše i Šaloun při koncipování a umístění Husova pomníku. Místo tedy nebylo jen tak náhodně zvolené a jestliže chceme Prahu magickou – je třeba pomníku zpět. To je jasný.
….
To že Indický subkontinent je silný kulturní a civilizační zdroj pro nás všechny ostatní stále platí. Stačí jít na poslední představení festivalu Tanec Praha a vidět fantastický výkon tanečníka a choreografa Akrama Khana. Původem z Bangladéše, se propracoval do Londýna a k nastudování choreografie pro otevírací ceremoniál Olympijských her. Hm (to je uznalé hm).
Ale žádná pompa a nabubřelost. Osobní příběh jeho vlastního života. Z chudého bangladéšského kluka, syna cestáře jež rozbíjí primitivní palicí kámen u cesty na štěrk, ke světové špičce v oboru který vyžaduje baletizol, dokonalý povrch jeviště.
Nakonec z perfektně hrající souhry jeho dokonale ovládaného těla s technikou, projekcí, zvukem zůstává dojetí nad lidským údělem, těmi nejzákladnějšími věcmi jako jsou vztahy mezi rodiči a dětmi, pochopení či ne, podpora či vztek, vzpoura proti tradici, která v jeho případě dopadla sice úspěšně jenže vše je vykoupeno ztrátou rodné hroudy. Doslova.
Na závěr bere Akram do rukou hlínu (stejnou do které v úvodu v postavě svého vlastního otce buší palicí jako cestář) a sype ji volně na podlahu. Prach jsi a v prach se obrátíš. Po takovémhle představení se ovšem jeden smiřuje se svým osudem lehčeji. Není tohle smysl umění? Řek bych že jo.
….
Úplně poslední indický postřeh: na Vltavě rozhovor s Pitínským, mluví o nějaké inscenaci a zmiňuje Hliněný vozíček – indický tradiční opus starý šestnáct století! Dle něj jedna z neúžasnějších knih jaké zná. Souhlasím. Četl jsem nedávno – čekaje věci k dnešku už těžko vztahovatelné – přece jenom čas běží a my dnes máme ty computery, že – ale ouha. Ano, struktura společnosti byla tehdy jiná, ale lidské touhy, pošetilosti a humor – zdá se – jsou věčné. To jsou věci!
Přeji všem pěkný den a hezké léto k tomu.
