Pražský (a brněnský) kulturní zápisníček

Například:

Signal – festival světla, přivedl do večerní Prahy v několika říjnových dnech desítky tisíc lidí, kteří se jinak na současné umění dívají spatra. Takto se patra historických budov dostala do přímého osvětlení mapingu několika povedených projekcí a k tomu se přidalo i vícero instalací, kde světlo byla důležitá, ba hlavní, položka. Všemu tomu hemžení dole ve městě dodával Kinterův maják (Petřínská rozhledna) tu pravou důstojnost. Výborně. V mnoha evropských městech podobné festivaly již probíhají, Praha dobíhá trend, s takovýmto nasazením jsme však srovnali náskok. Příští rok znovu, více a zářivěji.

….

8 dnů v pohybu oživilo palác U Stýblů a vlastně i celé Václavské náměstí, kde tento funkcionalistický klenot, nyní čekající na opravu, stojí.
Jedním z doplňkových programů festivalu byl logicky: genius loci místa konání. Na komentované procházce Richarda Biegela, z Klubu za starou Prahu, se v souvislostech naplno ukázala plíživá degradace Václavského náměstí a přilehlých ulic. Začala potichu nedávno: zmizela tramvaj, redakce novin, některé kavárny, kina a pokračuje: bude se bourat a stavět hloupě a v trendu vytlačování dosavadního různorodého městského tradičního ruchu ve prospěch čistě obchodních a turistických ploch.

Když přednáška/procházka skončila došlo mi že ani my co jsme na ni přišli bychom jinak na Václaváku neměli co hledat – nebýt nabídky festivalu jež je založen na site specific principech. Až bude další revoluce už nikoho nenapadne místo kam se jít shromáždit. Přirozené centrum Prahy se vytrácí.

….

Ondřej Kobza navezl několik (přesněji 6) ze svých pouličních pianin a využil je k provozování soudobé vážné hudby. Na nádvoří Novoměstské radnice se dostavil docela mohutný dav aby si poslechl skladbu Steva Reicha. Pánové a dámy, tj. naši mladí skladatelé, kdo z vás to má?

Ono je v tom také tak trochu FB a jeho sdílená šeptanda, co zas Kobza vymyslel. Jeho nové café Neustadt zde je také správná adresa kde je dobré se ukázat. Navíc říjen byl neobvykle teplý a posedět si několik desítek minut venku, s kelímkem piva v ruce, je příjemné i když se zrovna nic nehraje. Ale s muzikou a vjingem je to malinko lepší.

….

V Domě u Kamenného zvonu je další velká retrospektiva a opět je vyzdvihován umělec z generace těsně poválečné, která nastupovala v dobách kdy vše svobodné u nás naopak končilo. Stanislav Podhrázský.

Plný dům skvělých kreseb a jemných obrazů doplňuje několik málo soch. Ze všeho je ovšem zřejmé že tohle je jméno které by mělo být více známější a více váženější. Tedy více než jen mezi tzv odbornou obcí. Chalupecký ovšemže několik jeho prací ve svém stěžejním díle Nové umění v Čechách zmiňuje a považuje pro to či ono období za nepřehlédnutelné. Odtud jsem znal jeho ranou práci (1948) Jeníčka. Malá plastika i po třičtvrtě století je burcující pohled na lidskou (dětskou) identitu. Deformace je stejně tak tělesná jako mentální. Je tohle dílo vystaveno v přední linii vývoje českého sochařství 20. století v Národní galerii? Mělo by.
Jestliže procházíte další a další místností s velkými pastely-kresbami, kde je adorováno ženské tělo a kde je v každém obraze zakleto tajemství, jaké je dnes už stěží možné (prožít nebo jen zachytit) napadne vás že to vlastně měly umělci minulého režimu lehké. Rozuměj ti mimorežimní a rozuměj v ironickém zjednodušení: žádný trh s uměním, žádné peníze o které bylo třeba se někde ucházet v grantech, soutěžích atd. Čas neměl žádnou hodnotu, bylo ho nazbyt a kdo se dokázal uživit nějakou jinou výtvarnou přidruženou výrobou (Podhrázský jako mnozí – restaurováním, sgrafity, atd.) mohl všechno své úsilí napřít do své intimní tvorby.
Osud Podhrázského asi nebyl tak hraničně vypjatý jako třeba u Pavla Brázdy a tak i jeho tvorba je více o snu, souznění pohlaví a imaginární krajině ve které lze všechny tyto láskyplné vztahy uskutečňovat. Tedy pravý opak reálného socializmu.

Stanislav Podhrázský se sice dožil nového svobodného světa, ale jeho generace měla největší sílu, tvůrčí i životní, v šedesátých a sedmdesátých letech. Je skvělé že GHMP nám již poněkolikáté (Vladimír Kratina, Viktor Kolář) přinesla tak pozitivní zprávu z dob tak tristních.

….

Do Brna je dobré se občas podívat. Nejen na veletrhy. Moravská galerie i po odchodu zajeté značky Pokorného dramaturgie drží vysokou laťku. Nové vedení pod mladým Janem Pressem sice budila chvíli námitky (v obci odborné i laické) ale fakticky není co vytknout.

Martin Polák a Lukáš Jasanský se v Uměleckoprůmyslovém muzeu představují s průřezem své dosavadní tvorby, v jakési nové variaci na téma retrospektiva. Hm. Když jsem tady psal o Karlínské viaduktu – zapomněl jsem se svěřit že jsem si tam, ve stánku Tranzitdisplaye pod jedním z oblouku, zakoupil výbornou knihu shromažďující jejich dosavadní, tj. všechny doposud vystavené, fotografie i několik odborných textů.
Oba nerozluční fotografové už dlouho podrývají svým diverzivním přístupem tradiční kolonky fotografického média – především námětu. Je jasné že když dostanou větší prostor – udělají si to po svém. Na všech popiskách k fotografiím (přibité ke zdi ocelovými hřebíčky v rozích jako by jen tak na chvíli – jejich instalační poznávací znamení) je vročení: 2013. Hm. Z několika rozhovorů v médiích vysvitlo, že všechny své dřívější cykly nafotili pro tuto výstavu znovu. Aha.

Když jsem dolistoval a dočetl onu výše zmíněnou knihu, sumu, bylo mi jasné co jsem dříve již tušil: že tu máme jedinečný, ba dnes skoro jediný možný, přístup. Odstup, ironii, přímý komentář mlčením, humor bez vtipu. Stejný jako u Křižovníků? Ne – o generaci sušší a více beznadějný. Kostel v jejich podání je ta nejvíce směšná věc jakou jste kdy viděli. Chlapík z jejich cyklu je bezpohlavní bytost, navlečená do tesilu, chodící do práce a z práce. Automobil svým trpným a dle předpisu strnulým zaparkováním, u obrubníku, ztrácí všechnu svoji dravost a výkon, jak se nám jej snaží nalhat fotografie reklamní. A příroda? Škoda mluvit. Zaprášená olámaná větvička. Hotovo.

Takže? Mám ty fotografie čím dál raději. Možná je to jediný střízlivý záznam skutečnosti jakou nyní žijeme. Už dávno není možné unikat mimo režim a čas jak to dělával Podhrázský a jeho generace. Můžeme se jen bez patosu a věcně postavit skutečnosti a… stisknout spoušť. Zachytíme nikoli charismatického politika slibujícího funkční nebo jaký stát ale trapnýho prďolu nad knedlíkama v hospodě. Na něco tak smutného člověk snad ani nemůže být sám. Dva už se navzájem podepřou – jeden stativ, druhej foťák a jde se. Držím jim palce.

….

Jak se doba změnila je možné se přesvědčit v druhém nápravném zařízení Moravské galerie – a to kousek dále u Tomáška – v Místodržitelském paláci. Jošt na koni s dlouhýma nohama před ním ještě nestojí – ale bude. Zatím je tu pěkná kašna která si teče sama do sebe a kousek jakéhosi kontejneru o který se v Brně přou, ani nevím proč.
Jaromír Funke zastupuje svět ve kterém byla ještě k mání perspektiva, naděje touha a ! úhlopříčka. Udělat dnes komín který vám začíná v levém spodním rohu a končí v pravém horním – nedostanete se ani k přijímačkám na FAMU. Holt, doba je střídmější.
Naštěstí Fukne si jen nehrál ale fotil i věcně a dokumentárně. I díky jeho vcelku popisným fotografiím vidíme dnes jak kdysi vypadal Kolín. Funkeho Kolín. Ovšemže je to fantastické a například jeho portréty jsou dokonalé. Ten přísný mladý muž se silnými brýlemi, jak jej zachytil Sudek, vypadá že chce mít vše přesné a pod kontrolou. Ideální vlastnosti fotografa.

A je tam ovšem i světlo a hodně. A šerosvit se všemi valéry. I luxus i chudoba světa, který se právě rodil.
Funke, a jeho generace, žil v době kdy nová republika zkoušela co je v nové tehdejší Evropě možné. I my dnes – podobně dlouho, zkoušíme vlastně totéž.
Umění však tápe postihnout jasné tendence naší nové skutečnosti, v novém evropském prostoru. Možná nám to bude jasnější, tak jako u Funkeho starých fotografií dnes, až s potřebným odstupem – kdo byl kdo a co pro zachycení doby znamenal. Nevadí, pořád je tu pár umělců kteří se o tuto reflexi aspoň pokouší.

Příští týden se jdu podívat ne vyhlašování nového ročníku cen Chalupeckého. Tož uvidíme.