Totiž. Začalo Prague Biennale – o fotografii. A tentokrát na nádraží. V Domě u Kamenného zvonu se proměnila výstava objektů Vladimíra Kratiny za výstavu fotografií Viktora Koláře. Ve Špálovce vystavuje dvojice Steinová Issa fotografické portréty a jiné. Ve Školské(28) zase Sceránková mladší používá fotografii jako záznam svých her v pokojíčku a přilehlém vesmíru. A tak bych mohl pokračovat. Uf. Jak se potom člověk může soustředit na jiné medium?
….
Třeba že zajdete do Meet factory na zvukové vystoupení sound performerů a počítáte s pořádnou porcí lupanců, šumů a smyček které vás zahltí, přidusí a nakonec vyplivnou v naději že na ORL nebude v pondělí moc velká fronta. Přesto i tady se fotografie dostala ke slovu.
Martin Janíček po návštěvě Gongu ve Vítkovicích (ano ta nová kulatá víceúčelová hala, kterou jsem stejně jako tisíce dalších oceňoval při několika vystoupeních kapel na loňských Colours) se domluvil s architektem Pleskotem, autorem přestavby objektu původního zásobníku plynu, jež mu poslal půdorysy pater stavby. Martin půdorysy překryl přes sebe tak jak jdou patra – nahoru střecha, vše přefotil a rozpohyboval, promítal a ke všemu vytvořil jakousi industriální zvukovou skladbu – stopu doprovázející promítaný, neznatelně se s časem měnící, obraz na stěně. Jedním slovem: až si mi zdálo že obraz měl hipnotičtější účin než zvuk.
….
Když se vrátíme na Žižkovské nákladové nádraží, a ujdete ten kilometr od hlavní brány ke vstupu na bienále, na konec nekonečných ramp skladů, máte dost dlouhou možnost prohlédnout si tu rezavějící romantiku areálu z třicátých let, jež se konečně stal industriálně/kulturní památkou. Pořadatelé zaplnili tři patra skladových prostor držených pravidelným rastrem betonových sloupů rozšiřujících své dříky pod stropem jako nějaké rozevírající se deštníky. Už proto stojí tento za úvahu co s ním dál. Takový strop udrží samozřejmě pořádnou váhu, i nějaké to současné umění. Ideální.
Hned první fotka po vstupu – jakési nahodilé fotografické zátiší potrhaného papíru a ..kouknu do průvodce – Jan Svoboda. O kom to mluvil plamenně Tony Dufek na své přednášce v Domě fotografie? No právě. Svobodovy fotografie tu jsou semo tamo promíšeny se současnými věcmi od Thýna a dalších a vůbec to není srovnání pietní. Vše, svých duchem znejistění funkce media vzhledem k očekávatelnému, jednoznačně objektivnímu, zachycení reality, harmonuje. Ovšemže ve prospěch těchto nečekaných výkladů co fotografický obraz vlastně je. Iluze.
Ve svých výpovědích se jednotlivý, naši i zahraniční autoři, na tomto shodují. Proto podobných bienále Praha, a obecně Češi, potřebují více jako sůl. Fotografie může být „jen“ dokonale výtvarná, „jen“ sociálně kritická, „jen“ prostorově iluzivní – a nebo vše dohromady. Jednotlivé ukázky tu jsou a jsou velmi velmi velmi dobré. Svoboda byl se svým focením otevřených krabic, roztržených obalů od ruliček filmu a vyskládaných hromad fotografií na podlaze jakýsi tichý průkopník špatných cest. Že by v tom mělo prsty Brno? Město kde se nic nestane pokud to sami neuděláte. Věci se nepohnou, strnou, jak na momentce. Markéta Othová o tom ví své.
O patro výš vystavuje neúnavný propagátor Roman Buxbaum svého zlatého koně Miroslava Tichého. Na malé výstavce je tu pěkný průřez nejen jeho voajérskými fotkami panímám na kyjovském koupališti, rozostřených snímků pořízených ruličkou od toaletního papíru kradmo přes plot, ale i větší soubor jeho maleb. Tak začínal. Malíř z poválečné akády. Idealizované hlavy dívek, romantizující pohledy, linie ladné, rozumné barvy i tahy štětce. Žádný blázen jež povolává štěnice za svědky na soudu se sociálním úřadem. Malíř jež ženy obdivuje. Proč skončil jako vyvrženec za hranící obce, rozumu a hygienických návyků? To ví(věděl) asi jen on sám. A Buxbaum.
….
Jak se svět za těch několik málo desítek let, co Tichý bloudil uličkami Kyjova fotil cokoli co mělo ženskou sukni, změnil, je patrno na výstavě dua Steinová Issa (své fotograie podepisují jako tvůrčí dvojice, takže skutečné autorství toho či oné je irelevantní) ve Špálově galerii.
Tento nejlíbeznější výstavní prostor v centru Prahy udělá z každé výstavy událost. Tři úrovně (přízemí z ulice, suterén a patro s nádherným velkým oknem) jsou také častou záminkou ke třem oddílům vystavujících témat. První dva určili fotografickým portrétům, třetí koním. Všechno je profesionálně dokonalé a několik snímků překročuje už tuto hranici někam víc a dál.
Portréty, tedy spíše postavy ve svém prostředí, mi okamžitě asociují mého oblíbence Toma Parra a jeho celoživotní sociální sběr dat. Stejná země, podobné prostředí promenád pobřežních pierů, rodinky a nezvedená děcka. Parr fotil v Brightnu, oni v Newcastlu a přece dosahují podobného účinu – z jedné fotky uhadujeme na sociální, hmotný nebo intelektuální status fotografovaných.
Dle mého asi nejsilnější je zde několik skupinových portrétů zaměstnanců Národního divadla. Třeba. Jednou budou tyto fotky vypovídat o době ve které jsme tehdy – po roce 2000 žili. Jak to umí dnes Štreitovy a Holomíčkovy fotky o dobách předrevolučních.
Kromě kulisáků a garderobiérek potkávali v Národním i herce. Některé portréty, zhruba ve formátu menší A3 si můžete za desetikačku, barevně natištěné, zakoupit.
Už pár dnů mi tak v kuchyni visí Igor Bareš a kouká na všechno co jím. Trochu strnule, trochu skepticky, ale určitě zdrženlivě a s respektem a když ne s životní rezignací tak s jakousi vážností, kterou snad ani od herců nečekáme. O to víc nás potěší objeví-li se takový. Už úplně dospělý muž. Jakoby si pro sebe říkal: „…že jsem šel z tej brněnské Mahenky do Národního byl přece dobrý krok, nebo ne? Přece si nebudu sám sobě lhát?“ Nedávno jsem s ním četl rozhovor: pití, vztahy a tak a hele on je můj ročník! Od té doby s ním soucítím o něco víc. Ani nevím proč.
Svět ovšem zůstává krutý. Nahoře jsou fantasticky dokonalé velkoformátové fotografie/portréty koní a… několik jich zde visí stažených z kůže na řeznickém háku. Reakce na aféru s polským „hovězím“ masem?! Asi ne. Spíše nějaký konceptuální podtext. Krásné syté barvy má totiž i koňské maso, šlachy, vazivo. Radost pohledět.
Tohle mladé fotografické duo ovšem už má v sobě jakýsi globální odér. Nevím jestli je to dobře nebo špatně. V každém případě takovéhle (dokonalé) fotky se dělají(dělaly) venku, jak bylo dříve zvykem říkat západnímu zahraničí. Dnes doma i venku splývá a mladí už nejsou jen čeští. A tím rozpoznatelnější.
….
To Viktor Kolář si to venku vyzkoušel a zjistil že i když je Ostrava neutěšené místo (v mnohém to platí i dnes – jak jsem si sám rok zkoušel), je to jeho domov a s tím člověk nic nenadělá. Venku, v Kanadě a USA, i doma fotil v podstatě stejné lidi a podobné situace. Nějak, okolnostmi industriálního a vůbec civilizačního okolí, vytrženi z komunikace s ostatními a tím i víc bolestivěji tímto světem zasaženi.
Na těchto velkých retrospektivách je výborné že si divák může udělat obrázek o celkovém vývoji autora za několik desetiletí. U nás je vše ještě navíc rozděleno čarou listopadové revoluce. Kolář není dokumentarista – nefotil lidi s vlajkami a s rukama s véčkem nad hlavou – ukazuje před revolucí i po ní jak trpný je lidský osud. Co všechno si člověk nechá postavit kolem sebe a v čem potom se musí pohybovat. Prostředí ve kterém se jeho hrdinové pohybují je pro jeho tvorbu určující. Je natolik silné ve své vykloubenosti z normálu že se za ty lidi (tedy za sebe) hrozíte co vlastně naše civilizace znamená? Jak obludný je tento nesmysl.
….
Včera hledám cosi a vidím krabici od starých fotek – otevřu a v ní, mimo jiné, katalog z Galerie Langhans. Z roku 2003. Tehdy tu vystavovala švýcarská nadace svoji fantastickou sbírku portrétů od největším jmen oboru. Dlouho si vše prohlížím – opět – po deseti letech fascinován jak může toto medium jednou jedinou obrazovou stopou zachytit vnitřní svět portrétovaných. Stravinskij, Picasso, Giacometti, Mondrian…nadšení ovšem brzy vystřídá reálnější náhled. Dnes po deseti letech, co byla tato výstava uskutečněna, je již galerie u Langhansů uzavřena. Reprezentativní sbírka fotografie v Praze k vidění není. Několik privátních spolků se snaží o nějakou tu reflexi současné scény. Proto každá příležitost vidět výsek ze současné zahraniční produkce – viz bienále – je neocenitelná.
I tak přeji všem pěkný den.
