Nic proti originálnímu řešení výstavního konceptu, ale ne všechny výtvarné expozice potřebují prach a nefunkční záchody.
Desingblok, má jistě tradici v objevování „zavřenejch baráků“( letos Clam-Gallasův palác a tzv. Šporkovský palác), jenže zvolili téma luxus – a tak byl kontrast o to větší. Na zrcadlech a naleštěných površích je letitý prach znát lépe. Koneckonců jsem pro nepodléhat marnosti nálad doby. Že je chudoba, krize a vůbec všechno špatně – trochu toho luxusu potřebuje každý z nás, zaměstnanců. Jak jsem psal, řeším to hraním popu a utápění se v nereálných snech o zařízení vlastního domu a podobně.
Takových nás tam bylo více, tj. několik tisíc, a oba paláce skoro nestačily kapacitně (tedy byly tři – ještě tzv. Kafkův dům s nábytkem, ale já měl v plánu jen ony dva). Na pár dnů otevřené paláce byly nacpané (v neděli tedy určitě) k prasknutí. Že by se konečně lidem z Nervu nabízelo řešení? Vládo! dejte lidem luxus!
Kam, sociálně, patřím, jsem si uvědomil při zajímavé diskuzi se slečnou z Primu. Totiž nedávno jsem si koupil primky a každému je strkám před nos s tím jak podporuji české firmy. Už minule mi při výměně baterie hodinář zpochybnil moje nadšení – jedná se prý o laciný asijský strojek… a ono skutečně. Nástupce firmy Prim – česká firma ELTON jež vyrábí hodinky v podstatě ručně (a její nové kousky jsou velmi vkusně designované – odtud se ocitly na Desingbloku, že) se již deset let soudí o značku s jakýmsi asijským vykukem který zaplavuje trh(y). Kdo si není jist co vlastně nosí na ruce – lze se nejjednodušeji dobrat výsledku tím že si vyvzpomene na pořizovací cenu. Jestliže dal za své hodinky kolem třiceti tisíc a více – má pravý český nový PRIM. Nyní jsem i já stroprocentně jist.
….
Takže poté co jsem si vyřídil své účty ze světem luxusu a bílé barvy (proč jí tam bylo tak mnoho?!) potřeboval jsem něco co mi navrátí moji původní dělnickou hrdost. Tak nějak lidsky, jako. Vybral si něco s mladejma, kteří do toho jdou po hlavě a nehledí na okolnosti. Bravo! Pozvánka na Crash test – Ne/přizpůsobiví – tak se jmenuje přehlídka studentů vysokých uměleckých škol U Topičů na Národní. No – za pět minut jsem byl venku. Ještě to bude chtít rok nebo deset než z toho něco bude, v každém případě jim držím palce.
Pěkné je jak ti mladí umí si všechno zteoretizovat. Cituji Hedviku Černou a Janu Véhgovou z materiálu k výstavě: „V průběhu našeho života se dostáváme do situací, ve kterých se musíme umět přizpůsobit okolnímu prostředí, jinak bychom byli okolím nepochopeni či by nás vnímalo jako nepřizpůsobivé. Abychom se dokázali lépe adaptovat, usnadňujeme si bytí tím, že obyčejné věci přizpůsobujeme našim potřebám.“…zrada!
Oni se tedy přizpůsobují?! Když se ohlédnu za posledních deset dvacet vernisáží – mohl by to být manifest celé generace. Vypadá to, že jsou avantgardní, totiž chtěli by být, ale spíš používají věci kolem sebe, aby snadněji a bez bolesti namáhavé materiálové tvorby, popsali své vlastní bolístky a aby z toho ještě navíc vytřískali nějakou instalaci, objekt, nebo video.
….
Magda Veselá v Altánu Klamovka dokonce vystavuje svoje spodní prádlo abychom ji uvěřili že ten příběh o rozchodu, trápení s chlapem, jak se díval na televizi, když ona chtěla něco společně podnikat – i když i ona někdy tu televizi zapnula, „no přece když je člověk unavený, že…“ je reálný a je to všechno fakt, teda jako o ní – ty fotky, ta rozčarovaná tvář…. Je mi dnešních třicátníků moc líto, ale takhle nějak podobně to prožívalo loni 40.000 manželek, které rozvod také zasáhl. Naštěstí nejsou všechny absolventky dramatické výchovy na DAMU.
Chudák ženská. Člověk by si tak přál s někým souznít (koneckonců moje první žena nedopadla o nic lépe) ale takhle explicitně to, fakt jako holky, nejde.
I Altán Klamovka, který se poctivě snaží o prezentaci mladých a nadějných, však se nechal strhnout site specifikou vlnou – materiály totiž slibovali k Magdě Veselé i dvě tři instalace v prostoru pozapomenutého parku Klamovka, kam je tak příjemné v létě zajít na zahrádku na jedno (vždycky vám to pivo líp chutná když vedle někdo skáče na antuce a Sokolovna vám chrání záda od průvanu). Jenže – i dvacet minut po zahájení akce ( na park padala o půl sedmé již neproniknutelná tma) nebyly chlapci s instalačními pracemi hotovy, i když si družně sdíleli potíže, které s tím vším měly. Hm.
Na druhou stranu fotografický festival FOTOGRAF, který za tím vším stojí je mimořádná událost pro milovníka fotografie – a za toho se léta považuji.
Minulou sobotu uspořádali cyklojízdu po několika malých galeriích, a pozor – site specific – instalacích. Thýn má jednu barevnou urputnost skrytou v buši Botanické zahrady vedle Albertova a pro vesničana v Praze – za jakého mě už deset měsíců všichni místní považují – to byl objev jak sviňa. I my v Brně máme svoji Botanickou zahradu – ale ovšem ta pražská je větší a vtipnější. Mají tam na chodníku linku která vede cestičkami zahradou, ale není to linka, je to povídka Karla Čapka. O kaktusech, přece.
Když někde uvidíte logo festivalu (tj. f v kroužku) zbystřete – je tam nějaká fotka, výstava, site…nebo jedu já na kole kolem. Taky jsem dostal jedno efko na helmu. Tož si mě vyfotťe, třeba.
….
A na závěr něco úplně jiného.
Včera , tj. 18.10. se v Doxu otvírala výstava Amor Psýché Akce – podtitul to má „ženský element ve vídeňském akcionizmu“. Ženský element by tu byl, tedy dle počtu neholených klínů (holt sedmdesátky…) ale mužský také. Kdysi jsem viděl, v osmdesátých letech v Brně, Tomáše Rullera jak se vrhá do hromad červeného pigmentu aby se v tom pěkně vyválel, a tak nějak jako akčně performoval, nebo tak. Dnes je mi jasné odkud to obšlehl. Ano, Brno je předměstí Vídně.
Za pár let poté Ruller zakládá Favu a za dvacet let poté uvádí ministr Schwarzenberg (tehdy tam žil) výstavu tak trochu šílenců, kteří se válejí nejen v pigmentech. Jak v tom není nějaké rozpárané zvíře, chuchvalce všeho možného a litry čehosi, nejsou spokojení. Ano animálno tu stříká na všechny strany a člověk se snaží dobrat samé podstaty svého nahého bytí. Všechno je to jistě tak trochu dobové a včetně naivnosti osvobození šedesátých a ranných sedmdesátých let. Také je jasné že každá společnost, která je navýsost spořádaná a jezdí tak pěkně na kolech v centru, jak to ve Vídňu umí, se musí někde odventilovat. A nakonec, nač si pěstuje své umělce?
Čtyřicet let poté se jiní umělci od Topičů těžko dají rozeznat od ostatních studujících – ekonomických oborů. Koneckonců všichni pracují s jedním a tímže nástrojem – písí. Otto Muehla či Güntera Bruse (i s manželkou) na ně!!
To se vzal původně pěkný čistý (bílý) byt a několik plechovek barvy (červená a černá nejlíp) pěkně se strhaly šaty, pokud se vůbec oblékly, a všechno se to vlastním tělem rozňahňalo po podlaze a stěnách. A hned jste měli kér dost specific-kej. Jo, dřív to byly časy! I ten Schwarzenberg to říkal. A tak to máte se vším.
A to nám začal další artový festival, Tina B, a hádejte jak mají udělané instalace – schválně!
Přeji všem pěkný den.
