Praha fotografická. Musí člověk zvolat ocitne-li se v posledních dnech v tomto městě. Plakáty nádherné a malinko vystrašené (z toho jak jsou velké?) Zlatuše zdobí i některé nároží Brna, takže jsem tušil že v Praze mě čeká nejedno fotografické odhalení.
Když jsem tam poslední víkend vystupoval z autobusu mířil jsem ovšem, jako vždy popaměti, nejdříve do Langhans galerie.
Z TV reportáže jsem byl připraven na něco mezinárodního, proslulého a trochu posh. Tedy moje překvapení bylo veliké, když jsem vzal do ruky první zde ležící vzorek mohutného fotografického magazinu C.
Nejen že brilantní kvalita, papíru, tisku a nápaditá grafika ale i obsah. Žádná okázalost kouzlení s technikou, která se dobře prodává, jak bych na zdegenerovanou konzumní západní společnost čekal. Ha. Hned první tématicky zaměřené číslo časopisu, knihy které jsem vzal do rukou, bylo zaměřeno na životní prostředí. A hele, úvodní stať od Alaina De Botton. A jeho věty o tom že (volně a zpaměti překládám): „…nikdy v dějinách lidstva nám nebyly kladeny takto závažné otázky, jak s našim prostředím kolem nás naložíme. Jsme v situaci, která se tu ještě nikdy naplno neprojevila. Musíme tohle vyřešit nejen pro sebe ale pro všechny generace po nás“. Čistá pravda.
Sedím si čtu si a prohlížím. Nenasytně. Všechny ty dokonalé fotografie kolem, s obrovským rozlišením a s logikou svého zaměření na ten či onen aspekt, který autor dokáže perfektně předat nám, jen divákům, jsou mi najednou velmi blízké. Žádné posh umění, žádná exkluzivita „západních galerií“. Je to opravdu nedělitelné. Už dávno a všechno.
Vezmu druhou knihu. Tentokrát Amerika, padesátá léta, apartheid. Rosa Parksová se svými tenoučkými brýlemi. Fronty. Policejní auto popojíždí „černou“ čtvrtí. Pomalu (je to ovšemže zastavený čas – fotografie – ale vidím jasně! že to auto jede krokem) – z okýnek vyčuhují zbraně s nasazenými bajonety, ale není to přece válka, lidé chodí kolem na chodnících.
Takže závěr? Fotografie jako jedna z nejnutnějších technologií k poznání lidstva. Zní to vznešeně? Tak ať.
Odcházím z galerie, beru to přes obchod s fotoaparáty v přední části domu. A …kupuju si foťák.
….
Na Újezdě v Sudkově ateliéru je Dušan Tománek, který nechává pronikat technologické nesmyslnosti do přírody. Kde se vzal v lese ten stativ se světlem? A ta podivná maska. Tady zase kus letadla. Fáč na stromě. Není to pěkný pohled. Je to Proces. Tak se ta výstavka jmenuje a Tománek používá objektivitu zaznamenaného jako účin. Zásah na naše emoce. Díky další velké výhodě fotografie – totiž chybějícímu komentáři. Ten si musíme dodat k obrázku sami. Jestlipak to není na fotografii to nejlepší?
….
Říkám si: hele taky nějaké výtvarno – však v Praze majó galerií aj tak dost. A opouštím tedy fotografii a jdu na obrazy Ivany Lomové do Galerie České pojišťovny (za Ypsilonkou doprava do dvora). A ouha – vím dobře že Lomová je ta co umí fakt pěkně malovat – a ono na jejím cyklu z kaváren jde o momentky! A je to jasné – v průvodním textu se k tomu autorka přiznává. Chodila do kaváren dopoledne šmírovat s foťákem. Už ani malíři se bez něj neobejdou.
A Martin Parr v Doxu? A Rudolfinum s přehlídkou naší zmutované fotografie? A Fotofest v Mánesu? Příště. Je toho moc.
….
Vracím se do Brna abych si od fotografie odpočinul. Dělám to tak že si čtu návod na svůj nový foťák a jdu se podívat do Vaňkovky. Osmdesátá už skončila a tušil jsem že se tam cosi chystá. Ztišení.
Po generaci velkých osobností Tvrdohlavých se vším tím hlukem okolo (na vernisáži tehdy hráli dva kluci osmdesátkový pop – nebylo to vtipné) a následně vlastně nepovedeným seminářem v Dejvické knihovně, se nyní ve Wannieck Gallery zadumali a udělali dobře.
A nyní ten zprvu naznačený princip obrátíme. Nejdřív závěry. Už před čase jsem si tu pro sebe vyvozoval jistou askezi, kterou v současném, lehce konceptem nakoplém, tuzemském kumštu pozoruji. Hlavně u generace, která na ty osmdesátníky navazuje.
Je velmi šťastný nápad že ve Vaňkovce je u každého artisty uveden v závorce i rok narození. Podporuje to tuto moji konstrukci. Takže Petr Písařík (1968) Ivan Vosecký (1963) a nebo Jasanský s Polákem (první 65 druhý 66), jsou ještě ochotní sice k askezi při práci, ale ještě se přece jen drží nadhledu, humoru a ironie.
Vosecký ke svým abstraktním skvrnám do obrazu dokonce vpisuje dialog jež se mezi jednou a druhou skvrnou zrodil: „Hej zmzlináři!“ – „Ano kotě?“. Kosoúhlou překližku klidně pojmenuje Snoopy.
Lukáš Jasanský a Martin Polák dělají už dlouho jistou diverzi – jak ve svém médiu, tak v nabourávání možných vysvětlení, náhledů a percepce nakonec, že. Tady ovšem u jejich 10.000 – což je již vícekrát vystavený soubor poctivých deseti tisíc skutečných, klasikou nafotografovaných a klasicky vyvolaných, fotografií na papíře a to jednoho jediného počítadla na magnetofonu. Pěkně od jedničky do – do konce.
Je to ovšem především nostalgická pocta fotografii. Médiu samotnému, práci ve fotokomoře, času zde strávenému a tedy ona askeze. Ale hlavně – je to sranda.
No právě. Ti mladší, a to je moje domněnka, už nezažili volnost a bezčasí osmdesátých let. Musí se otáčet, obstát ve škole, „na trhu“…takže zde pozoruji sice u některých ztišení, ale je to jisté ticho vyloučení. Osamělost z prací Jana Nálevky (1976) nebo Jiřího Thýna (1977) přímo tryská.
Nálevka – jak jistě víte je náš asketa nejúpornější. Nekoupí se čtverečkovaný papír ani za nic. To si radši vezme dva měsíce dovolenou a pěkně si ten balík, nebo dva, sám nalinkuje. Určitě při tom ani nedutá. Ve Vaňkovce vystavuje svůj cyklus átrojkových papírů dosyta zamodřených propiskami. Pěkně čárka za čárkou. Will You ever return? Se to jmenuje.
Propiska dojde. Musí vzít jinou. Je vidět, jak v té Číne je každá propiska jiná! Tohle dlouho nevydrží – s takovouhle výstupní kontrolou. Ai WieWeie zabásnout to jo! Ale dvě stejné propisky to neumí.
Prosím vás nechci zlehčovat. První i druhý případ jsou zatraceně vážné.
Nálevka má své věci dokonale ideově/konceptuálně (musí-li už to slovo zaznít) podložené a již jsem tu psal o jeho promítacím projektu RGB. To je vskutku majsrtštyk.
Čína (její vedení) si zase neví rady s čímkoli co přesahuje komunistické myšlení a to v současném světě je prostě neudržitelné.
Kruci, ten foťák co jsem si koupil má dole Made in China.
A tak je to se vším.
