Již jen do 12. ledna 2014 je možné zajet do Kunsthistorisches muzea ve Vídni na Luciana Freuda. V naší malé střední Evropě je to skutečně za rohem kdy máme jedinečnou možnost vidět to nejbravůrnější co se za poslední dekády v evropské (vlastně světové) malbě urodilo.
Lidská tvář a postava samotná zůstávají i po Freudovi (a i díky němu) stále tím nejúžasnějším námětem. Nevyčerpatelným. A proč nestačí monografie, reprodukce? Až na vlastní oči uvidíte jak hutná a pastózní je to malba. Jak na některých částech strávil malíř spoustu času (a některé sotva načrtl). Snad dosáhnout kýženého výrazu – autenticity – jak ji on chtěl, nutkalo k dalšímu a dalšímu zásahu na jedno místo. I když vidíme na doprovodných videích zblízka jak malíř pracuje (asistent drží v ruce kameru a přitom je sám modelem – výsledek vidíme na posledním Freudově platně z roku 2011) – to jeho upřené hledění na model jakoby člověk ani nebyl živá věc jen problematický objekt, který je souhrnem barev, tahů štětce jež ve výsledku dá objem, hloubku, atmosféru. A přitom vždy zachytí i něco co bychom mohly, z nouze, nazvat existenciálním prázdnem. Nahá bytost ztrácí svoji sexuální přitažlivost, únava (možná že zprvu z dlouhého pózování) převáží a modely často upadají do letargie, spánku. Údy jsou uvolněné za samou hranici mechaniky. Fyzioterapeut pláče, kurátoři (a nakonec i kupci) trnou nadšením. Já taky.
….
V Galerii kritiků máme taky jednoho velmi pozoruhodného malíře. Tomáše Jetela. Záruka kurátorského výběru Vlasty Čihákové Noshiro. To je jasný, kdo je tady – umí. O dvě generace mladší, přesto řeší podobné problémy jako Freud.
Člověk, postava, jeho blízkost, ztracenost. Ve světě který útočí tajemnými kulturními memy (výstava se jmenuje Hollywood, Part III) je těžké se vyznat. Jeho kosmonaut je stejně ztracený v prázdném vesmíru jako pohledné děvče v ateliéru. Všechno je nejisté a nikdo neví jak sám dopadne. Malba je to velmi vyzrálá. Škoda že malíř podléhá tíze světa až přespříliš. Na vernisáž se podpořil alkoholem – takže úvodní slovo Čihákové doprovázel němou gestikou alá mim Hybner (kdyby měl za úkol zahrát malíře alkoholika). Je třeba těm mladým držet palce.
….
Další náš malíř Jiří Petrbok reaguje na současné aktuální světové výtvarné dění docela explicitně (asi není jen náhodná shoda okolností že své Peklo (na třetí) – JDC Revisited vystavuje (Dvorak sec contemporary) právě nyní kdy bratři Chapmanové mají v Rudolfínu své defilé marnosti. Petrbok počesku s vtipem a ironií cituje a přidává svůj pohled. Umělcova rodinka na výstavě postávající nejistě před ikonickou Chapmanovskou sochou hošíka s penisem a vaginou místo nosu a úst přece jen přivede jednoho (manželku a děcko) do rozpaků.
Petrbok se těmito náměty zabývá už od roku 1998 – poslední dobou více tlačí na pilu přímých citací a domaleb tisků. Ironie a nadhledu ubývá. Tušení skutečného a nepěkného konce všeho jakoby zostřuje paletu a více naklání úhly podhledů. Přibližuje malíře střední generace mladým rozevlátým writerům – bych řek. Je v tom hodně energie a hodně tragedie. Dříve patrný humor na plátnech plných duhových kvazi teroristů kteří místo zbraně třímali v ruce vrtačku aby – spíš než něco zničí mohli něco spravit (jak říkal sám autor) je pryč. Možná vliv nového ministra kultury?, možná se Petrbok jen více ztotožnil s Chapmany v jejich deziluzi z lidstva.
U Petrboka je sympatické že se stále někam posunuje a ze svých dříve velmi osobních obrazů se posouvá k obecnějším úvahám. Pořád však zůstává jedním z nejlepších v jeho generaci.
….
Petrbokův vrstevník Petr Nikl si svůj rukopis již natolik vyprecizoval že očekávat něco převratného možná ani nelze. Našel si své místo na tuzemské scéně, nebo jak se to říká (tj. těžko ho zařadit kamkoli) a jede si pěkně ve svých kolejích. A ono to také není špatné. Takže kdy se jde na Nikla – jako třeba nyní do Městské knihovny – dostane se člověku Nikla. Jak úlevné. Přesto jsem věru byl překvapen.
Vedle známých variací na dětství malířovo a jeho maminky jsou tu i instalace jak kdyby je Černický s Kinterou za úkol dostali, a Skála jim asistoval. Dvě přední místnosti jsou speciálně upravené s lávkou nad zvýšenou podlahou po které šmejdí jacísi mechaničtí brouci a koule…a roznášejí svým pohybem po podlaze barvu. Těžko se to vysvětluje. Je nutné zajít. Brouci se dostali až do zadní místností – tam však narážejí do mezer mezi skly (podsvícenými umělými parapety) – je třeba občas do nich drbnout a jedou zase dál.
Všichni mluví v souvislosti s Niklem o hravosti – ano jistě. Ale. Já se trochu, jako herní terapeut, na to dívám skeptičtěji. Ten obrovský smutek tu je. Ta melancholie – málem jak z učebnice a! – existenciální podtón – marného zápasu s časem který nelze vzít zpět. Maximálně uměle aranžovat, evokovat náladu, vyvolávat ducha minulého a ovšemže ztraceného. A mám za to že celá Niklova tvorba, všechny jeho performance, jsou svého druhu (a jakého jiného, že) terapie. Velmi osobní, a ovšem velmi osobitá. S účastí publika, které se sice může dívat, ale ne pochopit. Tak je to vlastně se všemi performancemi. Není to jejich definice?
….
Na Hradě v Jízdárně je další velikán českého sochařství Olbram Zoubek. Určitě si něj ještě vzpomenu. Tohle se nedá odbýt jednou větou.
V DOXu už nějakou dobu, a ještě do února, Volker März. Německý artist – na první pohled hračička modelující si malé postavičky se kterými se dá dle potřeby manipulovat a stavět je do nepohodlných situací. Na druhý další působivá a nelichotivá sonda do lidských stereotypů ba nemilosrdná karikatura kulturně historického odkazu Evropské civilizace.
….
V Brně Vojta Sláma – fotograf v Brně již delší dobu tzv. provařený – poprve dostal větší prostor v Domě umění. Na barevných fotografiích různých formátů on sám, jeho dívky a jeho cesty světem. Velký klid, cigárko, poleženíčko, zahrada spíše výtvarně zanedbaná než intenzivně plodící, motorka ležérně opřená. Hlavně žádný spěch. Návod jak přežít večírek. Nebo prožít život? Život je teď a tady a to stačí.
Sláma je z generace, která si svět skutečně již procestovala aby…za objektivem bylo i jiné pozadí než Újezd u Brna. Indie, Texas dokládají svojí malebností periferií a parkovišť a nábřeží špinavých řek že všechno hmotné je stejně nesmysl.
Za těch dvacet let co Vojta Sláma fotí a žije tak jak žije se vlastně nic nemění – jen strniště na bradě zarostlejší a pohled je více a více zachmuřenější. Dívky se mění. Ovšem. V rozhovoru na Vltavě autor praví že chce ukázat především pozitivní stránky. Souhlasím. Ale, hm, je to možné i dnes? Bezstarostná devadesátá léta, která byla na počátku těchto náladotvorných fotek, jsou přece jen nenávratně pryč.
….
A jaký byl rok 2013? Dle mého skvělý, protože tvořiví lidé si dál dělali co chtěli. Bez ohledu na poměry, vládu a ministra kultury a jeho nešťastného ředitele NG. A tak to bude i v novém roce.
