O Míkroně, podivně předimenzované stavbě – vzhledem k vesnickému rázu okolí, se sem tam ozve zmínka. Stala se v posledních dvou letech populární jako sídlo mnoha ateliérů a občasných vernisáží. Ohromná budova, s nejméně vhodným názvem, dnes, kdy se původní účel ztratil někde v minulosti ekonomických převratů a změn výroby, sem táhne mladé umělce aby si pronajali volné kanceláře nebo rovnou celé patro – jak to udělali pořadatelé festivalu. Místa je tu dost a poměr vzdálenosti od centra určuje i nižší nájmy. V ceně navíc výtah se zrcadlem (prasklina není tak velká) a s mahagonovým obložením (plastová dýha skoro k nerozeznání od skutečného dřeva), paráda.
Jedenácté patro naštěstí nemělo okna – takže vás nerušil výhled jako z rozhledny na golfové hřiště a inlajnisty užívající si pěkného počasí v okolí a na nábřeží Vltavy. Za stodvacet korun jste si potom mohli udělat hrubou představu jak to s naší ilustrací v roce 2014 vlastně vypadá. Generace kolem Davida Böhma, Jiřího Franty nebo slečny Toy Boxové už na bohatou tradici československé ilustrace nenavazuje. Není to jejich vina.
Porevoluční krach knižního trhu zamíchal desetiletí fungujícím systémem nakladatelství, smluv, volných povolání – jakým ilustrátor vždy tradičně u nás byl, aby jej nahradil vakuem. Poté se k nám nahrnula zahraniční produkce, špatně přeložená, v zahraničí vytištěná a – většinou – tragicky nevkusně ilustrovaná. „Díky“ vánočním a narozeninovým dárkům od příbuzných pro naše dítě (tehdy právě zrozené) jsem měl celkem dobrý vhled do kvality ilustrace dětských knížek. Šlo často o amatérsky nakreslené postavičky s ohromnýma očima, jež byli doplněny podivně znějícími, skoro českými, větami. Vše v příbězích které jsme přece znaly ale nepoznávaly.
Postupně se, naštěstí, začalo blýskat na nové lepší časy. Vznikly nakladatelství které se začaly programově zabývat kvalitní, třeba jen dětskou, a opět i ilustrovanou, knihou. Labyrint atd.
….
Být jen ilustrátorem, navíc jen knižním, ovšem dnes nejde. Výtvarník musí stíhat všechny příbuzné profese. Soustředění na jediný knižní projekt je iluzí. Toy Box na toto téma zaměřila celou svoji malou expozici. Přece jen jí to nedá a kromě všech těch zatrápených kšeftů se chystá na vlastní knížku – komix. Vůbec prolnutí světa tzv. Generace nula (tedy autorů komixu) s knižní ilustrací je už jasná věc.
I na této výstavě jsme mohli kromě běžných obrázků – ilustrací, vidět, ukázky z komixů, animované filmy, kalendář nebo obal gramodesky. Také v reálu zažít výrobu sítotisku nebo práci s barevnou tiskárnou. Na vše několik workshopů a hostů z branže.
Ještě chci zmínit jeden podstatný rys – osobní notu. Jak je čím dál více zvykem u dnešní generace výtvarníků – zdá se že všichni, až trochu obsesivně, se zabývají sami sebou. I ilustrátoři, tedy ti z výtvarníků, kteří se tak označují, se z této škatulky nevymykají. A jak jsem psal minule – i zde je patrný trend feminizace oboru.
Druhý význačný trend jsem si pro sebe pojmenoval jako směřování ke karikatuře. Nadsázka k ilustraci patří, jistě. Tato generace nebude ilustrovat svět kolem sebe popisně. Pokud se najde někdo realisticky zručný, a jistě že jsou, uchýlí se spíše ke komiksu.
Dnešní ilustrátoři přehání a proč ne. Je to často vtipné. Jen někdy si nejste jistí – jako u Lazybastarda. Jeho příšerky jsou nakresleny tak mistrně že vypadají opravdu schopné všech těch krvelačných akcí. Kdo by si chtěl podrobněji prostudovat jeho obrázky – stačí zajít na jednu plzeň do Lalíbely. Útulná hospoda pod Petřínem na Holečkové je jeho dílem trvale vyzdobena.
….
První ročník LUSTRu upozornil na téma. Ilustrace je stále ještě trochu v pozadí a jen těžko příští cenu Chalupeckého dostane třeba právě Toy Box za svůj chystaný komix o klukovi co chce být indián, ale podobné akce jistě pozvednou prestiž tohoto, řekněme, užitného výtvarného oboru.
Až si zde zavedu procentuální hodnocení, jako kulturní rubriky našich prestižních deníků, bude hned každému jasné co a jak. Takže, LUSTR na poprvé: 65 %.
/ Prodejní výstava potrvá v Mikroně do 30.6. /
Lazybastard / Téma: Dentista