Nedávno jsem tu psal o jisté podvědomé tendenci jak se v Praze ke všemu přistupuje – tedy hlavně v umění. Omšelé (a ohořelé) trámy v galerii Výtoň tvořící bar, jsou jasným důkazem. Například. Ale proč ne – je to starý renesanční dům a tehdy to byl mlýn, takže na bar nezbylo místo. Až zase bude povodeň bude v mlýně opět voda, jako kdysi, neb jsou nyní pod hladinou současné zástavby, o mnoho metrů. A řeka je blízko.
O tom jak to bylo kdysi, tedy před čtyřiceti lety se může návštěvník této galerie utvrdit při prohlížení výstavy věnované Jiřímu Šlitrovi. Jsou zde jeho kresby, kousky papíru, skici různými tužkami, pery, propiskami, tuším sem tam i fixa (byly už v druhé půli šedesátých let?) –je to milé, jazzové a velmi velmi dobové.
Druhou ze dvou místností galerie zabírají fotografie Ivana Englicha. Šlitr u piána, klobouček, kšandy, Suchý a girls… některé velmi známé momentky z představení (výstava je cílena k výročí padesáti let od prvního uvedení hry Jonáš a tingltangl) mnohokrát publikované, jiné objevné. Jako snímek použitý na plakátu k výstavě – Šlitr skloněný nad prací ve svém ateliéru u stolku s výtvarným náčiním, soustředěný k práci na kresbě, textu, písni? Asi to byl hodný člověk.
….
Poctivé staré dobré řemeslo jak jej chápali fotografové Englichovi generece bral ještě o stupeň dva poctivěji Alexandr Paul. U Topičů, na Národní, je výstava s jasným názvem Fotograf. Takto si člověk (tedy mé generace) fotografické řemeslo představoval. Precizní práce, trpělivost, znalost technologická, umělecko historkých kontextů, profesionalita a to vše v jednom, tedy v jediné osobnosti tichého muže s brašnou, stativem a důstojným vousem. Nebo tak nějak. Alexandr Paul splňuje tohle všechno do puntíku. Puntičkářky taky své negativy zpracovával, zvětšoval, retušoval a archivoval. Aby toho nebylo málo vytvořil také ještě před válkou privátní fotografickou agenturu Press Photo Servis.
Výstava ukazuje především věci které byly v šedesátém devátém na Staroměstké radnici – Český barok. Monumentální fotky monumentální české sakrální architektury, byly tehdy (dle slov syna Prokopa Paula na komentované prohlídce) chápany jako jedna z tichých demonstrací české nacionality v době nadcházejícího ruského temna. Prý tam tehdy chodila celá Praha. Věřím.
Smutný byl ovšem osud celého archivu po revoluci – sametové. Desítky tisíc unikátních negativů v na míru provedených skříních sice přežily rok 38, 45, 48 i 68 ale po 89ém se do Paláce Adria, kde archiv sídlil, vklínil kapitál a s ním hrubiánství. Při rekonstrukci se sice zachránily samotné krabice, desky, negativy ale police byly rozštípány a vyvezeny na skládku. Tuším soukromí investor ještě neznal dobře fenomém vintage.
….
Už jsem tu zmiňoval mini prostor v Altánu Klamovka. Jejich záměr, jak mi sdělila koordinátorka galerie Lenka Sýkorová, je širší spektrum současné, mladší, výtvarné scény. Ptal jsem se na něj proto, že jsem na posledních třech výstavách zde viděl jen fotografie. Náhoda.
Tak i naposledy – tj. od minulého týdne vystavuje Jana Hradcová svůj projekt Benefit. Ona sama tomu fotky nechce říkat. Vlastně jsou to tisky, plakáty, na kterých je fotografie podklad pro další písemná sdělení. Ta dodal někdo jiný. Vše se týče problematiky hledání práce. Skeptik by řekl že ti mladí dnes nemaj nic na práci a tak dělají umění, že.
….
Na výstavách si vždy první beru tiskovou zprávu. Je to už takový hloupý můj zvyk. Tomáš Moravec a Matěj Al-Ali se v galerii Jelení s touto, vlastně zbytečnou věcí, vyrovnali se ctí. K výstavě „Koryta a sedla“ napsali na prázdnou A4 jedinou větu. Cituji: vztah mezi artefaktem, jeho instalací a vlastním výstavním prostorem se slil v jeden celek, ve kterém akcentujeme spíše přítomnost člověka v architektuře.
Mají pravdu. Uměle zvýšená podlaha, tento starý vintage trik, umožnil krajinné vrásnění aj s vložením obrysu nářadí potřebného k výrobě tohoto. Takže výstava spíš pro Gebriana a jeho architektonické recenze do LN. Málokoho napadne něco tak milého si udělat doma při rekonstrukci panelákového bytu. A přitom by to tam tu hravost chtělo jak sviňa.
Výstava potrvá do 30.8. 2012.
….
Už už by se zdálo, že máme pro dnešek ten koncept z krku, ale nee. Bez prvotního konceptu dnes nic nejde. To vědí v Czechdesignu. Neziskovka jež dobře ví, že bez ponoukání, podnětů ba tlaku na instituce, výrobce, školy není nic. Tedy nic designově pěkného.
Proto si vymysleli koncept oslovování uměleckoprůmyslových vysokých škol, kde se design vyučuje (za posledních pár let vyrostly u nás 4 nové obory designu na různých fakultách!). Těm nabízejí workshopy s danými tématy.
Nyní je právě v Galerii/CZD ve Vojtěšské (dva rohy od Mánesa) výstavka k jednomu takovému projektu se Zlínskou Fakultou multimediálních komunikací. Zdejší univerzita pod kterou tato škola spadá se jmenuje Tomáše Bati. Tedy v zadáni pro studenty bylo něco z tohoto ducha, odkazu, použít. Objevilo se zde slůvko, ba fenomén, vintage a to vše v kombinaci s novou lifestylovou značkou. Tož něco nad čím srdce každého designéra zajásá, že. Vlastně designérky – kluci se zde skoro nevyskytují a i na jiných umělecky zaměřených školách je to posledních pár let zrovna tak…. Na všechno dostaly týden.
Na včerejší vernisáži, spojené s diskuzí a večeří (vážně) se o tom tvůrkyně pěkně rozhovořily. Především o pochybnostech co to je vlastně vintage, co je to tradice, kvalita, pocit luxusu, který k tomu kdysi patřil a dnes nás nostalgicky ovívá. Dále nejistoty jak vše pojmout kam až jít a co je vlastně dobré z Baťova odkazu (dle mého vlastně velmi sporného s některými totalitními sociologickými rysy) atd. atd. Také se projevila slabina zdejšího umprum školství: každý ateliér a v něm každý student je sám za sebe. Teprve tento projekt, přišedší zvenčí, požadující spolupráci více ateliérů je logicky spojil. Sami z toho byly holky překvapené, že to před tím ale vůbec neznaly. Ha.
Výsledek nakonec stojí docela za to. Některé dílčí výtvory (šaty, šperky, brýle, skleněná hůl…šatník) jsou skutečně funkční kousky s jasně definovanou poetikou, což je přece to co každá značka potřebuje jako sůl. Samotné logo a značka je výhra. Newintage (to tedy vymyslel jejich profesor ale to tady nebudeme říkat). Nakonec děvčata přemýšlela, že nezůstane jen u školního projektu, ale půjdou s tím dál do světa. Bravo.
Musím říct, že nejvíc mě zaujala celková střídmost současné studující generace. Děvčata byla vkusně a slušně oblečená, pěkně upravené vlasy, vhodné líčení a obuv a navíc umí vařit. I nad zadáním a průběhem práce na projektu uvažovala střízlivě a odpovědně. Jedna ze studentek, Petra Krausová, dokonce připomněla svoji původní pochybnost nad potřebou vzniku nové značky a nových produktů vůbec. Výborně. Ale přece jen zadání bylo velmi oslovující a podnětné. Nakonec právě tato děvčica vytěžila se svými brýlemi a holemi z vintage fenomenu asi nejvíc.
….
Sám jsem cestou domů zpytoval svědomí jak sám jedu ve vintage nebo ne. Ať už jsem se zpočátku utěšoval svoji nestranností ba povýšením nad módami sezón, musel jsem si přiznat že ve skutečnosti jsem v tom po uši. Šlapal jsem na starém favoritu, další historický kousek jsem si nechal vyladit v Brně na fix…sluneční brýle na nose alá seventies…a co ty noční stolky z padesátých let co jsem tahal tuhle z kontejneru v Jinonicích!?
Přeji všem pěkný den.
