Ano, který ze současných výtvarníků to, dámy a pánové, má?! Na jedné straně je povšechná znalost kdo je to Olbram Zoubek, a co asi tak dělá, větší než je v Česku u výtvarné, natož sochařské, scény zvykem. Na druhou, jeho velká úspěšnost při veřejných zakázkách (v porevolučních časech) je sice chvályhodná, nicméně mu tak trochu zlomila vaz. Všeho moc škodí.
Je jistě pro Zoubka samotného zadostiučinění že se po dvaceti letech prázdna konečně mohl uplatnit ve veřejném prostoru. A co jiného sochař chce a potřebuje, že.
Ono totiž, na výstavě je to velmi zřetelné: Zoubek si v průběhu let vytvořil svůj rukopis a jeho výrazový slovník gest a témat se variuje kolem několika základních situací. Ty se snaží, znovu a znovu, precizovat. Jistě, především pro sebe. Ne vždy však dosáhne k novému. Možná že mu o to ani nejde.
Na doprovodných televizních záznamech, v patře, Zoubek upozorňuje na velký vliv tradice řeckého sochařství, které se také nesnažilo o individuální ale spíše typizované. Pramínky vlasů na řeckých hlavách jsou jeden jako druhý. Zoubek jistou monumentalitu a archetypálnost přenesl přes tisíciletí a uplatnil s decentním, jemu vlastním, gestem i ve dvacátém století. Ať už na variantách dávných mýtů nebo na současných postavách.
Asi nejsilnější složkou jeho díla je nahlížení vlastní životní situace. Zhmotnělé alter ego může odpovědět na pocity které do něj autor vložil, a nejen jemu samotnému.
Ovšem nejvíce určující je jeho vztah se sochařkou Evou Kmentovou. Na výstavě dokumentován v mnohých variacích. V tomhle je Zoubek také velmi originální, totiž vztahy mezi jednotlivými postavami.
Už jeho Svědek ze šedesátých let (je ke stálému zhlédnutí u Medy Mládkové na dvoře na Kampě) je přece postava (tehdy ještě velmi, dobově, abstrahovaná) reagující na okolní dění, na jiné. Čeho je asi svědek svědkem? Už zde si Zoubek stanovuje, pro něj v dalších dekádách určující, vztah kompozice jednotlivých tzv. panáků.
Později, v sedmdesátých a osmdesátých letech a dál, vytváří množství dvojic, trojic. Až jejich přesná adjustace navzájem utváří konečné sousoší, a tedy poselství díla.
Muž a žena kteří se k sobě naklánějí, už už se dotknout, obejmout. Srozumění je neobyčejné. Jistě takové bylo i ve skutečnosti. Zoubek dodnes mluví o Kmentové s obrovským respektem a úctou. K člověku, partnerce, ženě i umělkyni.
Před několika lety byla v brněnské Moravské galerii velká výstava Evy Kmentové a překvapila, jistě nejen mě, jak odvážné a nadčasové věci tehdy dělala. Šlo o šedesátá a sedmdesátá léta (zemřela bohužel již v roce 1980). Její tvorba sledovala na základě velmi osobního vkladu (otisky svých dlaní, těla) děje celospolečenské (okupace 1968) a obecně civilizační. Ztráta tak nadané sochařky musela celou další životní pouť Zoubka jistě, když ne vykolejit, tak nasměrovat jinak.
Oproti ranným Zoubkovým pracem ze šedesátých let, kde je ještě přítomna nadsázka a humor, jsou jeho poslední dekády již jen hluboké a zamyšlené. Důstojné. Možná že sám bojuje s touto tendencí. Jeho sochy se snaží vzepřít hmotě (často jsou z betonu) když ne vzlétnout, stoupnout na špičky, dosáhnout výš, pryč od něčeho. A skutečně se mu tento pocit daří vyvolat.
Dalším skvělým nápadem který varioval i na známém památníku na Újezdě je vytrácení hmotného těla vůbec. Lidská postava může být fyzicky – násilím, uzurpací, odebráním základních svobod, prakticky vymazána z povrchu země. Její zápas, její duchovní bytí, však zůstává.
Řešení Zoubkovo je vlastně geniální. I technologicky. Z jedné formy se odlije více kusů, každý další je však již jen ustupujícím torzem prvního. Jak udělat nejlépe sochu? To je právě ono – neudělat ji! Kdysi jsem tu psal o podobném principu nad křížovou cestou Pavly Kačírkové u Šarov na Zlínsku. I zde je kříž vynechán – zastupuje jej prázdný prostor, který tvoří rám (z betonu – také).
Nejdojemnější z celé retrospektivy jsou malé modely dětí, návrhy které byly realizovány jen zčásti. Zde je vše víceméně realistické – tak jak by každý zadavatel zaplesal. Rodinka se střetává v kruhu (před školou, nákupních střediskem) žena, muž jde z práce, děti běží a natahují ručky. Další varianta kdy rodinka spěchá se vykoupat. Není banálnější životní situace a není podstatnějších zážitků pro formování rodiny, vztahů, bezpečí. Nestydět se tohle ukázat, ba vážně se tím zabývat, je ona odvaha a úcta k prostému lidskému žití jakého se nedostáva v každé době.
Zoubek ještě zastupuje generaci která měla v těchto věcech jasno. Černá a bilá. Moderna ano, postmoderna – možná. Přijetí díla autora takto ukotveného je potom snazší. I proto byl, možná, (bez ohledu na Václava Havla a jeho mediální, neplánovanou, podporu) Olbram Zoubek v posledních dvou desetiletích tak úspěšný. I proto, zřejmě, je nyní tak nesnadné dosíci nějaké realizace soch ve veřejném prostoru od autorů o dvě generace mladších. I když od dob Medkových žárovek v Brně jsem větší optimista.
…..
Závěrem je třeba pochválit Správu pražského hradu, autory výstavy (Olbram Zoubek – koncepce, Polana Bregantová – kurátorka, Jaroslav Obst – architektonická spolupráce, Luboš Drtina – grafické řešení), a celkově být nadšen že za poslední dva roky se v tomto velkolepém prostoru vystřídalo několik shrnujících retrospektiv základních jmen české sochařské tvorby. Kolíbal, Malich, Koblasa…Zoubek v této řadě nemohl chybět.
Olbram Zoubek
Jízárna Pražského hradu do 2.3. 2014