Město totiž nabízí, nebo by nabízet mělo, větší různorodost. Větší nabídka je přece vždy dobrá a nemusí jít jen o jogurty nebo autoopravny. Právě větší nabídka kaváren může, jak vidíme poslední dobou, přinést nejen silnější baristickou základnu pro debaty nad správně vyrobeným espresem, ale i větši diferenciaci kulturní.
Není poslední měsíc den aby se média nezmínila o Ondřeji Kobzovi. Také začínal jako kavárník. Jako úplný laik – nedostudovaný religionista Univerzity Karlovy, a do té doby pravověrný kavárenský povaleč (jak o sobě sám mluvil na besedě v Tiskárně, nedávno), se doslechl o volném prostoru na Krymské. Tehdy (4 roky zpět) skutečná periferie pražského kulturního světa, dnes jedno z jeho center.
Mezitím se Ondřej osmělil a otevřel další a další prostory (konec konců tento týden otevírají v Novoměstské radnici na Karláku cafe Neustadt). Důvod proč je Ondřej Kobza denodenně v mediích jsou piána. Na náplavce v jednom z jeho podniků, v Bajkazylu, bylo do záplav také jedno. Piáno ovšem voda neodnesla ale naplnila bahnem. Tedy bylo vyhozeno a sháněno nové. Našlo se, ba dokonce vícero, a vyvstala otázka co s nimi. Ondřej vše vyřešil brilantně. Rozesel je po Praze.
Před týdnem jsem jel na kole z Vinohrad a stavil se na náměstí Míru. V parku pod kostelem pěkný starožitně vypadající kousek – piano už jistě mělo mnohé za sebou ale celkem ladilo. Hrál na něj starší fousatý, ošuntěle oblečený, muž. Kolem na lavičkách plno. Pán s aktovkou postával opodál a nemohl se odhodlat zda jít už domu nebo zůstat na další kousek. House of the raising sun. Klavírista vzpomínal na staré dobry časy hraní po vinárnách. Dívka o metr vedle dělala že na někoho čeká ale na rande to nevypadalo. Onen muž hrál dál uvolněným stylem, kavárenské úpravy klasických rockových hitů. V jednadvacet nula nula přišla milá dívka, správkyně piána, klaviaturu uzamkla, přehodila plachtu a přijďte prosím zase zítra a kde že jsou ostatní? – na internetu je o tom vše.
Včera jsem byl na zmíněné náplavce u Bajkazylu (občas tam hraju – ale na gramofony)– jiné piáno – tentokrát černé a modernější design. Také sem chodí mladší ročníky. Začalo pršet. Obsluha z baru požádala pianistu o ukončení – a piáno zakryla na míru zhotovenou plachtou. Všechno v pořádku.
….
Tyto poznámky jsou vhodnou ukázkou jak by mělo město onu různorodost naplňovat. V tomto případě nebránit soukromé iniciativě. V jiných causách jde ovšem o miliardy a to soukromník jen tak nedá. Zvláště když jde o dopravu.
Iniciativa CCEA jež pořádala na přelomu července a srpna v Praze festival Nová magistrála se snaží o vyvolání diskuze jak s veřejným prostorem v Praze, v souvislosti s urbanizmem a dopravou, dál.
Když jsem se bavil s jedním z organizátorů Igorem Kovačevičem, cestou na hraní na festiválku, shodly jsme se na tom že nás děsí jak nová porevoluční garnitura pokračuje v urbanistických zběsilostech jež začaly komunisté. Tehdy bez ohledu na kontexty sociální, architektonické a kulturní. U minulého režimu to snad ani nešlo jinak, ale nyní? Magistrála je ukázková zhovadilost. Příklad neúcty k městu jež je tu přece pro pohodlný život lidí. Heslo CCEA pro tento festival se neslo v duchu mísení všech potřeb a možností jež má město ve své různorodosti nabízet, tj.: „navraťme Magistrálu lidem, udělejme z ní opět městský bulvár kde se mísí lidé, kola, auta, stromy, obchody a kavárny“. Současný stav všichni známe. Jakožto pro jezdce na kole je pro mě magistrála skutečnou hrozbou. Dostat se přes ní na Vinohrady je vždy stresující záležitost.
CCEA se o moderování diskuzí, sdílení projektů a workshopů na podobná urbanistická témata snaží už hezkou řádku let. Poslední akce na – nejnemožnějším místě k pořádání čehokoli – jak jsem prohlašoval na Fb dopadla nad očekávání dobře. Pavlák, tedy ona asi stometrová část kde jindy parkují taxíky mezi Legerovou a Sokolskou, se stal na chvíli oázou pro muziku, posezení, film, tanec. Stačilo malé jednorázové podium/symbolický stůl pro setkávání, palety na sezení, malování a všechno možné, dva bary pod stánky a pár břízek v dočasných koších. Asfalt pod nimi pokryla 300 metrů čtverečních ohromná barevná Háblova malba (obdoba jeho katedrální malby v Doxu) a já jsem se odvážil poprve na tomto místě zvednout hlavu, odtrhnout oči od provozu a místo tipování, které auto mě srazí, uvidět ty nádherné měšťanské paláce, to skutečné pražské město. Jakým kdysi bylo – než se komouši rozhodli vyřešit dopravu v Praze.
A jsem opět u tématu: město by mělo nabízet různorodost. Bydlet zde, tak blízko centra by přece měla být výhoda. Zatím si nejsem jistý.
CCEA chystá na září festival k revitalizace Negreliho viaduktu v Karlíně. Ani nevíme jakou vyjímečnou stavbu tady máme. Bravo Igore a Yvett.
….
Do třetice něco úplně jiného: Letní letná. Již desátý rok lze na konci léta v Praze zažít veřejný prostor jako skutečně živé a příjemné místo. „Do parku na Letné tiše se mnou pojd´..“ zpíval kdysi na konci osmdesátých let Mrak – zpěvák z projektu Jandy mladšího. I tehdy to bylo jedno z míst kam mělo smysl jít – s někým. Knihovna se za rohem nestaví zato hned vedle narůstají ohromné hromady zeminy a kilometry plotů zvěstují Blanku. A ta brzo povstane a přivede z podzemí! – auta. Viz výše.
Letos jsem viděl Starter – což je program ve stanu č. 4 – mladí z boot campu. Tj. týdenního treningového tábora, kam si může kdokoli přijít a vylézt na visutou hrazdu. No skoro. Ti čtyři mladí odvážlivci kteří se nám předvedli se svým zdánlivě jednoduchými triky to neměli lehké. Nabité šapito na vás kouká soustředěně a míček, byť jeden, může vypadnout z rukou docela hbitě. I když se občas nějaké číslo ne úplně povedlo a občas noha či ruka nebyla tak jistá jak bylo třeba – jejich soustředění a neústupnost si zasloužila ovace. Přišly.
Následující Raz-dva cirk, kdysi také takto začínal. Nyní, po dvou letech, již jezdí na přehlídky a jejich malé představení lze už brát vážně. Opět ve čtyřech – jedna dívka a tři mládenci. O přízeň dívky se ovšem hraje – to dá rozum. Na tomto soupeření tak lze postavit různé triky cirkusové a i napínání svalů se hodí. Přichází šála – tedy ona visí a až pod vrchol šapito a po ní šplhá hoch a za chvíli i dívka. Leze pod ním, potom přes něj, po něm a zpět a…tohle už je opravdu vyšší dívčí a bez jištění se dějí věci na které by pojišťovna nepřistoupila ani při zvýšené sazbě spoluúčasti. Spoluúčast však zvítězí nad rivalitou jednotlivců. Na závěr se ta mladá parta zaklesne v řadě do rukou a klaní se jednou, dvakrát…sedmkrát, osmkrát…nevím na koho se dívat dříve a koho z nich jsem si za těch dvacet minut více oblíbil. Bravo a hurá! Cirkus letná. Nový cirkus? Ne, cirkus nově.
….
S tím se pro dnešek loučím – beru kolo a jedu k Mánesu. Cosi je s ním v nepořádku a dnes je další z řady akcí upozorňující na pravý stav věcí. Uf, asi se bez občanského aktivizmu ještě nějakou dobu u nás neobejdeme. Přeji všem pěkný den.
