Faktem je, že se z čistě hudebních akcí, které v devadesátých letech založily nadšenci, kteří konečně chtěli vidět své (do revoluce vysněné a nedostupné) kapely, se postupně stali mamutí akce kde jde spíše o reklamu velkých sponzorů, nákupní areály a nadsazené ceny za občerstvení než co jiného. Bankomaty v místě a vip zóny jsou již samozřejmostí.
Každý rok se vše nenápadně posune směrem ke komerci a člověk by si skoro nevšiml že se stává nevolníkem manipulovaný kýmsi kdo chce letos vydělat větší prachy než v loni.
Letos jsem si například na slovenské Pohodě poprvé všiml vystavených sponzorských aut. Naleštěné, najeté zadními koly na přenosné rampy stály nenápadně nápadně v rozích velkých stanů…jak na MS v hokeji! Říkal jsem si: to jsou ti Slováci – všechno přehánějí a neznají míru. Totiž kde končí vhodné partnerství se sponzorem (pro pořádání těchto akcí jistě nezbytné) tj. logo na programu, sem tam vlajka apod. a kde začíná veletrh. A za pár dnů na Colours – ouha, to stejné. Takže i zde začíná platit onen bonmot o televizi, že program vyplňuje prostor mezi reklamami. Hudba, kapely, djs jsou jen chabá záminka jak dostat desítky tisíc lidí do jednoho místa, kde mohou utrácet a zamilovat si poslední produkt něčí firmy.
Navíc jsou tyto tisíce lidí již předvybraná cílovka o které lze říct že je solventní. Lístky byli letos zase o nějakou tu stokorunu dražší – takže za jeden takovýto festival utratíte klidně 3-4 tisíce za jednoho za vstupné + ubytování, dopravu a občerstvení, viz výše. A zase – lidé si postupně už zvykly že je třeba mít dostatek hotovosti a tak vytahují tisícikoruny, z peněženek i bankomatů, o něco lehčeji – než tam venku.
A nyní k hudbě.
Je třeba poctivě přiznat že letošní Pohoda měla asi nejlepší lineup jaký jsem kdy zažil a jaký střední Evropa nabízí. Stály všichni ti báječní djs a kapely za ty ústrky? Je třeba to zvážit. Já byl částečně pracovně – takže jo.
Jen tak namátkou: Kraftwerk jako hvězda největší – to zná každej, Suede, Travis, Goldfrap… to jsou asi tak zástupci první popové ligy. Dále The Selecters a jejich stále platné skáčkové dvoutonové taneční bláznovství na kterém jsem vyrostl – takže pro mě, i po třiceti letech, všechno v pořádku.
A kdo nemá rád veselé kousky od Mr. Scruffa tak není můj kamarád. Jeho animované postavičky na plátně za ním (místo obvyklého abstraktního vjingu po kterém vás za chvíli bolí oči) jsou radostný balzám – občas přerušovaný varováním: pozor ! nadchází basová pasáž ! Stejně tak Gilles Peterson, kterého tedy stage majster uvedl jako Gila Petersena – s touto výslovností. Kvůli Pítrsonovi jsem začal víc šlapat ve svých setech do latiny, bylo to před patnácti lety, kdy jsem se přestěhoval nad Brno na kopec kde byl proto lepší příjem vídeňského rádia FM4, které každou neděli přebíralo jeho World wide show…seděl jsem u radia s tužkou a papírkem zapisoval jsem všechny ty jména a labely, které tam hrál a snažil se to přes kamarády v jediném brněnském „records shopu“ pro djs sehnat. Nikdy bych si nepomyslel že se mi poštěstí zažít jeho suché a přitom radostné „Hallo, Im Gilles Peterson a You are liseting World wide show…“na vlastní uši o oči. Tady se střetly dříve naprosto oddělené prostory fajnšmekrovského rádiového vysílání odněkud z Anglie se stanem zpočátku poloprázdným (lidí kteří většinou netušily o co půjde) na letišti malého města kdesi ve východní Evropě. Bizarní kombinace jsou ale pro svět 21. století čím dál typičtější.
A proč vlastně lidé z Česka, Polska (ale i Holandska jak jsem viděl), kromě místních, jsou ochotni cestovat ve vedru aby viděly ty „své“ kapely? Splnit si něco v běžném životě je celkem těžké. Zde, ve vymezeném prostoru umělého světa, který je sice také trochu v něčem krutý, ale v jiném ohledu rozhazuje plnými hrstmi, se to zdá snadné. Běžně jsou na programu desítky skupin a dalších nehudebních vystoupení. Festivalové koncerty jsou hodinové (tedy kromě djs) a tak lze za den odškrtávat jednu položku za druhou na svém vysněném domácím play listu. Koneckonců ekonomové dobře vědí že většina našich rozhodnutí nemá se zdravým selským rozumem nic společného.
….
Vymezení prostoru ve kterém jsou věci jinak než „tam venku“ je jeden ze základních principu se kterým lidstvo (a kultura) pracuje odedávna. Někdy ve prospěch jedince – ochranný kruh nakreslený jen tak do písku kolem sebe jak jej známe třeba z magie nebo bible. Vymezení prostoru pro komunitu – ochranné valy kolem prvních osídlení, hradišť a v menším – každý kostel nebo modlitebna. Byť se v detailech liší mají vždy několik prvků společných.
A v poslední době si vzpomeňme na nedávnou akci v Praze – Epose 257. Na Palackého náměstí ohradil uprostřed pěší zóny běžnými plotovými kovovými prvky (přesně takové používají organizátoři festivalů) plochu zhruba 50 metrů čtverečních. Umělec se nikoho neptal, a o povolení nemůžeme mluvit, a přesto vydrželo ohrazení a omezení veřejného prostoru, na docela frekventovaném náměstí, několik týdnů, než to někdo začal řešit…i když uvnitř vymezeného prostoru nic nebylo a nic se tam nedělo.
Všechny tyhle věci mi vytanuly na mysli když mě kamarád upozornil na jednom z ostravských koncertů na skupinku lidí jež stála mezi dalšími návštěvníky Colours na štěrkovém plácku – jen vymezeném červenobílou páskou tvořící na zemi čtverec. Lets go try it. A vstoupily jsem na palubu. A skutečně se děly věci. Z hloučku uvnitř čtverce se vynořila postava v pruhovaném tričku s kapitánskou čepicí na hlavě (jak se později představil – autor celého nápadu Ruda) a přivítala nás. Na místo jsme přišli několik minut před začátkem koncertu Prago Union, kdy se dav teprve shromaždoval a musel chtě nechtě projít i kolem „našeho“ (okamžitě jsem se cítil součástí této skupiny „uvnitř“) plácku. Ve většině případů však ohleduplně vymezené místo obešel. Ruda přidal více absurdní historku z jiného koncertu kdy pásku rozložili na zem v již celkem homogenním davu před podiem – a jakmile páska na zemi vymezila „jejich“ prostor, lidé se rozestoupily a oni měli dosti místa pro tanec.
Česká bojácnost před zákazy? Podvolení se pravidlům a omezením bez reptání ať už jde o anexi státu nebo jen omezení veřejného prostoru? Blbá páska na zemi jakou se uzavírají provizorně zastávky, vstupy na staveniště apod. se stala symbolem. Přenesení kontextu jinam je přece základní premisou moderního umění. Ruda možná ani neví že dělá konceptuální umění. Kdekterý Favák by na tom vystavěl svoji diplomovou práci.
….
O vymezeném prostoru tentokrát virtuálním, tedy televizním, mluvili na jedné z doprovodných besed v improvizovaném televizním studiu na Colours Čestmír Kopecký a Pavel Klusák. Nejen o hudbě a dokumentech, na kterých se jak známo podílejí, ale vůbec o větším prostoru pro nemainstrímové žánry a volání pro větší odvaze dramaturgů. I Česká televize musí, pokud chce být součástí překotně se měnícího mediálního světa, reagovat na to co se skutečně děje a co lidé chtějí. Je u nás pár publicistů kteří se v tom zmatku orientují – například právě Pavel Klusák.
Když se jej moderátor zeptal na jeho tip pro návštěvníky Colours doporučil nové jména africké živelně bující scény. Na to tv moderátor reagoval že nic z toho nezná. Klusák odpověděl že dalších minimálně 5 miliónu lidí ano.
Je to podobné (jak slýchávám od přátel) jestliže žádáte městský grant na podporu nějaké kulturní akce. Úředníci rozhodují většinou jen podle toho co znají z televize. A tak se stále opakují provařené neinvenční jména a ustálená schémata a skutečný meritus věci nabízeného kulturního počinu nikdo nezkoumá. To že by grantové, naše obecní, peníze měli podporovat vznik nového a neotřelého členové komisí na radnicích možná nevědí. I zde je prostor jakoby vymezen dopředu – škoda.
Po absolvování dvou velkých hudebních festivalů tedy v mnohém s Karlem Veselým souhlasím. A bude hůř. Pro mě jsou však také podobné festivaly možností setkat se s lidmi, které třeba zase rok neuvidím. Také si procvičíte angličtinu s cizinci. Tedy jakési rozšíření soukromého prostoru se tu nabízí. Já například budu, nyní po Colours, zřejmě více jezdit do Berlína.
repro foto: www.epos257.cz