Tedy, nejdřív jsem se šel podívat na obnovené Plečnikovy zásahy do Jižních zahrad na Hradě.
Vyváženost mezi monumantalitou a přitom nepřehnaným měřítkem. Návazností na tradici a přitom modernitou je jedinečná. Něco už si člověk prošel po revoluci – nyní je však vše doplněno o další prvky, vyhlídka…
Byl opravdu horký den, jakých jsme si zažili letos zatím docela dost, je tedy navýsost příjemné sejít po zatočeném schodišti pod vyhlídku a mezi nádhernými barokními sochami přemýšlet o architektově citlivosti pro vše hodnotné a zapojení tohoto do harmonického celku. Sednout si na lavičku a prohlížet si katalog z galerie Miro (je kousek odtud – o ní později). Kousek dál je další vyhlídka s kamenným stolem a porostlou pergolou. Dlouho jsem luštil už erozí narušený nápis, ale došel jsem k tomuto: Jeden stěží pomůže všem tak jako všichni jednomu. No, v tomto případě jeden architekt, navíc cizinec, pomohl k národní identitě nás všech, velmi.
Vše by bylo dokonalé kdyby člověk po tom všem mohl svobodně sejít po dalších příkrých zahradách nad malostranskými paláci dolů. Nemůže. Tedy může pokud zaplatí komusi jakési nesmyslné vstupné. Takto jsem se vrátil zpět a alespoň si prohlédl venkovní výstavku dokumentující rekonstrukci zahrad. Před tím a potom. Plečnikův skleník byl v osmdesátých letech nahrazen trafostanicí, jak kdyby ji stavěl Metrostav. Velký tubus bez členění nebo oken přímo pod okny renesančního skvostu. Skleník je zpět.
….
Ta galerie Miro. Mluví se o ní jako že to je ten chlapík, který pronikl na velké výstavy kunstu do zahraničí. Pořád jsem nevěděl kde vlastně jsou ( V Art map nejsou), až jsem jednoho večera jel kolem kolem zkracuje si to z Letné domů přes Strahovský klášter. Jeden z místních kostelů, svatého Rocha, gotický, je jaksi „vyčištěný“ od všeho sakrálního, na podlaze místo náhrobních desek jsou dlaždice centrálně se sbíhající ke středu se jmény donátorů (Karel Gott včetně). Majitel (a jak píše katalog) hlavní kurátor Miro Smolák, tuhle branži bere opravdu velkoryse. Když galerie tak na prestižním, a turisticky vytíženém, místě, když už umělci, tak ti nejzvučnějších jmen (dle prezentačního katalogu galerie, zastupovali a prodávali na našem trhu jména, která napadnou každého aniž by o současné umění jen zavadil), navíc se nedávno probíraly jeho snahy o tzv. Dalího muzeum navržené Libeskindem. Zatím nic ale pevná vůle mnoho zmůže. To mě naučil tata – taky Slovák.
Chvíli jsme tam s panem majitele debatoval o našem trhu a jak ti mladí nevědí co by za to chtěli. Je nad toto povznesen, vystavuje velké, tzv. venku etablované, jména. Ostatně, jeden svíčkou čazený Dokoupil mu visí nad hlavou. Na veletrh Art Prague nechodí, s dalšími galeristy se nekamarádí. Také je pravda že jeho modrá košile a radikální slovník vypadaly spíše na manažerskou pozici člověka který v tom umí chodit. No, když se zná s Karlem Gotttem. Nyní tam vystavují šikovného Dána – Tal R – se píše. A je to pěkně barevné, velké a…drahé. Ceny jen v eurech.
….
Nikdy jsem nebyl na festivalu s názvem který mi byl podezřelý už dopředu. Pohoda. Tam přece nepojedu i když si tam hráli leckteří moji hrdinové. Dramaturgie byla vždy – pro malý česko-slovenský rybníček aktuální a objevná. Letos v rámci pracovního výjezdu s kamarádem jsem tedy si onu Pohodu zakusil na vlastní kůži.
Teď co jsem už doma v bezpečí české tolerance při obcházení pravidel, si tuto slovenskou pohodu za každou cenu, trochu lítostivě rekonstruuji. O co šlo? Festival je na letišti. Letiště už z podstavy jsou ohromné plochy betonu, hektary a hektary prostoru. Jaké bylo naše překvapení když nám bylo řečeno že se naše auto už tam nevejde, že jsem přijeli pozdě atd…To stejné při odjezdu. Festival skončil v sobotu v noci a já jsem dumal nad tím proč se v neděli nic neděje. Dělo se. Odjezd! Byl velmi organizovaný, zatěžkán chmurnými pohledy dohola ostříhaných sekuritáků pohybujících v černých autech s černými skly a v černých uniformách. Nakonec nám odjezd – díky jedné jediné bráně, kterou se z této nekonečné planiny mohlo projet dovnitř a ven trval několik hodin, a to nám produkční protekčně pomohla. Ano, tak to vždy na Slovensku bylo.
Pamatuji si to ze svého pobytu zde v osmdesátých let. Směs velké vroucnosti, otevřené náruče a velkorysosti, která je tak bezbřehá na svatbách a na druhé straně přetrvávající kmenové myšlení, kdy bez kamaráta kamaráta nespravíš nič. Jistá balkánská víra v autoritu a sílu se kterou nelze diskutovat, jen se podvolit nebo – a v tom je celý Mečiarizmus a princip jak mohl tak dlouho tento antidemokrat zde fungovat: tj. být s mocí zadobře. Čo sme si to sme si, vypime si.
Když jsem šli po hodinách čekání s papírem, který znamenal svobodu, směrem od produkce k autům, vystihla to kamarádka K přesně: „Slováci jsou skvělí jak se dokážou pro věci nadchnout, sehnat peníze na dobrou akci, ale pak neodhadnou tu pravou míru a skončí to takhle…“ Smutně jsem přikyvoval, napůl Slovák, se slovenčinou na maturitním vysvědčení.
A kapely? Elbow byly přesně tak emotivní jak jsem čekal (v tom jsou si blízcí Slováci s Anglány). Two doors cinema club – jsou ovšemže báječní a ovšemže si člověk právě na živém hraní uvědomí limity takovýchto kapel. Písničky, kytary, dobré melodické nápady ale jak dlouho člověk může být svěží mladá kapela svěží a mladá? Public Enemy učili co je to skutečný hip hop. Po smrti Adama z Beastie Boys mi to připadalo jako možná varianta funkčního modelu světa. Slaví pětadvacet let po té co je vypnuly v přímém přenosu z Live Aid, byly tehdy moc sprostí. Dnes je to standard. Ale konec konců to je o našem zvráceném žití. Veřejný nepřítel byla nejdřív černá hiphopová muzika, dnes jsme si nepřáteli navzájem. Tahle hudba je k tomu vhodná kulisa.
Největší intelektuální zážitek nebyla ani tak debata o náboženství, ve stanu Sme, jako drtivé a propletené beaty Orbital. Jsou opět tady a je to stejně silné a plně oprávněné jako před patnácti lety. Poskakoval jsem jako dlouho ne před tím, tušil jsem že jsem při tom vytřásl mobil ze zadní kapsy kalhot, ale bylo mi to jedno. Orbital.
….
Zpět v Praze.
Kontrastní pozici k Miro, sociálně, klientelou, prostředím (přízemní dvorek za průjezdem z kovovejma dveřma s drátěným sklem – výdobytek komunizmu při „opravách“ historických domů) Smíchovská galerie (v ulici) Jelení. Bydlím kousek a přitom jsem tam nikdy nebyl, mají jaksi nezávislé otvírací hodiny, a já pracuji do 6ti.
Jan Martinec a Filip Dvořák se spojily a vystavují Manifest. Jejich křestní jména jsou novou identitou pro postavu z plátna, která vykřikuje a obviňuje – uměním je a není vše. Rozhodnutí umělce co je a není umění je známá premisa, která už tu byla tolikrát, že mě překvapuje že to někoho ještě vyprovokuje k dalšímu projektu. Možná je v tom vtip. Vedle vystavují malý obrázek cca 8 x 8 cm se dvěma šedými šmouhami a k tomu zhruba dvoumetrový komentář co to vlastně je. Jan Filip se domnívá, že to někdo přečte? Asi ne.
Hned za rohem je Svit – Jasanský s Polákem, nerozborná dvojice, v něm vystavují fotky kostelů. Z Polska.
Zase, u nich už to jinak nejde: nejdřív jste trochu rozladěni, možná naštvaní, že tohle přece nejsou fotky, ve smyslu umělecké fotky. Jsou to spíše technické dokumenty.
Stavby jsou tam nevzrušivě zachyceny. Neutrálně, z odstupu, v té fádní barevné kombinaci omítek a plechových střech, tak jak skutečně vypadají. Není ani zdůrazněna horizontála ani vertikála (jak by to svádělo leckterého adepta z Opavy), žádné dramatické úhly ani večerní světlo nebo svítání nad křížem. Vlastně nuda. Kostely jsou často velmi nevkusné. Jako když se lidé navyklí z akcí Z rozhodnou, pod vedením charizmatického faráře, místo samošky postavit stejnou metodou a stejnými materiály kostel. Ty nudné velké plochy plechových střech. Ty zoufalé pokusy udělat něco symbolického s křížem. A ty věže? Jakoby se katolíci spojily s telekomunikacemi v jednom spolku! Všichni přece vysílají nějaké to poselství. Na každé druhé věži jsou paraboly, vykrývače…
Také důležitá okolnost – jistá dichotomie tehdejšího režimu. Náboženství, přes všechen byvší komunizmus zde, nikdy nebylo vytlačeno za okraj. Stavělo se ostošest. Dobře jim tak.
Takže nakonec je to u Jasanského a Poláka výhra. Odcházíte s pocitem že tohle jsou vtipní chlapíci, kteří konec konců reprezentují to české skeptické oko v nás nejúčinněji. Držím jim palce.
….
Naproti tomu Antonín Kratochvíl je emocemi řízen. Rozhovory, které nyní kolem výstavy poskytuje, jsou plné expresivních výrazů (až by ho člověk měl za Slováka, že). Nicméně Kratochvíl je malíř obrazu, dělá je foťákem, skvěle. Asi to přese všechno je citlivý chlap.
V Leica Gallery je Kratochvíl po předchozí výstavě Jana Lukase. Můžeme pozorovat jak se ti naši emigranti poradili s New Yorkem. Asi se jim tam koneckonců líbilo. Lukasovi prosvětlené dokumentární unikátní fotky s Jiřím Voskovcem na bytové party někde v NY kde se kolem objevují další Češi (Forman, Jasný) debatuji, již poamericku, ve stoje se sklenkami v ruce, použil i nedávný TV dokument o vztahu W+V.
….
Jsme fotografická velmoc, pořád to opakuji všem známým ze světa. Lukas ctil etos klasické dokumentární pouliční fotografie (zaslouží si obdiv pro svoji lidskost), Kratochvíl si k tomuto dědictví přidal něco exprese, kterou si prožil v Cizinecké legii, přesto zůstal pozorný a citlivý. Martin Jasanský s Lukášem Polákem možná vypadají že na tohle všechno kašlou, ale nějak v tom tu kontinuitu přece jen vidím. Je v tom trochu opatrnosti a přitom údivu nad tím co všechno předchozí generace vlastně dokázali vytvořit.
Dnes už však nejsem schopni poctivě se dojímat. Myslím. Jasanský s Polákem možná ještě nejsou úplně rozhodnutí. Zatím jen dělají fotky. Dobré.
