Všechny události jež se tady snažím zachytit jsou sice tzv. z kultury, ale jejich přesah do života běžného, tzv. občanského, jsou u mého psaní klíčem. Někteří to už jistě vědí, ti ostatní si budou po dalším článku o něco více jisti.
….
Pavel Klusák popsal (v LN) velmi výstižně co se děje poslední roky s festivaly, s Colours zvlášť. Zaprodání specificky kulturního projektu sponzorům, ovládnutí ploch reklamou a „info“stánky, bylo letos v Ostravě zase o něco zjevnější. Naštěstí nové pozadí akce, tj. ocel, ocel a ocel, na podél, navýš a všelijak pěkně rezavějící, bylo přece jen fascinující. Kamarád James poznamenal že je to „photographic paradise“. True. Počasí však mizerné, podklad pod nohama, drcený beton, na poměrně velké kusy. Holušová slibovala trávník pro oddech – někde tam (pod stany) asi byl ale pod ním zase jen ty šutry. A sprcha za 30,- a stejně jako loni a předloni a před tím a před tím – jen jedna buňka pro čtyři velmi trpělivé…takže co takhle příště sponzora na padesát, sto sprch?
Už když jsem v Ostravě před čtyřmi lety bydlel, mluvilo se o projektu nového centra – Nová Karolína. Byl jsem zvědav jak to dopadlo. Ano, obchodní centrum tu je, tři patra plné oněch obchodů které známe právě z těchto center, docela architektonicky povedené, velkorysé „společné prostory“, velká schodiště a více prosklených ploch něž bývává i nějaké to náměstíčko s trávníkem alá golfové hřiště a byty naproti, ale stará průmyslová hala z režného zdiva, ona stará Karolína, je zde stále, tak jak byla, pěkně chátrající a v odstupu od toho nového. Takže návaznost na tradici místa, genius loci a všechen ten potenciál o kterém se mluvilo na besedách v Atlantiku? Zatím nula. Nakupovat se dá i bez toho, že.
….
A nyní zpět v Praze: už déle je otevřená v Rudolfinu, na naše podmínky, velmi specifická výstava videoartu. Moje pochybnosti jak vnímat, vystavovat a teoreticky interpretovat toto medium jsou i nadále v platnosti, nicméně byly konfrontovány s tím nejlepším co je na světě známo. Rudolfinum se ovšemže specializuje na velké jména, velké spolupráce s respektovanými sbírkami a kurátory. Takže, kdo měl kdy u nás možnost vidět pohromadě tvorbu Nam June Paika, Billa Violy nebo Mariny Abramovičové? Šílená Jugoslávka, žijící v NY, tu má dokonce vlastní místnost a na desítku obrazovek. Navíc splňuje vlastně velmi prvoplánově zadání výstavy – a tou je lidská tvář ve videotvorbě. Téma na první pohled přirozené, je vlastně nekonečné, stejně jako je nekonečno variant lidí a prožívání každého jednoho z nich.
Vzpomínám na jakýsi psychologický poznatek za jak dlouho jsme schopni rozpoznat na ulici z mnoha tváří které míjíme – někoho známého – do 2 sekund. Podobně 4 sekundy, které jsou slušné při udržování očního kontaktu při rozhovoru (tedy s někým koho nechcete sbalit). I z tohoto úhlu pohledu jsou tři nebo i třicetiminutová videa velká příležitost si někoho důkladně prohlédnout. Abramovičová stojí za to, nicméně schválně to obdivovatelům své souměrné krásy ztěžuje přikládáním hadů, kostí a jiného svinstva. S ženskýma, krásnýma především, jsou vždycky potíže. Někdo to vyřeší tak že si povídá sám se sebou, umělec si to však natočí a hned je z toho koncept jak sviňa.
Obecně lze však říci, že jsem stále na pochybách jak lze toto medium prezentovat, spíše se kloním k přednáškám s projekcemi (rozumně dlouhými)- ideálně za účasti autora. Brněnské Rewindy, v MG na Husové, jsem svého času pravidelně zde vyzdvihoval. Snad s tím budou pokračovat i s novou sezónou.
Takto mi to občas připomene Moríse – konceptuálního umělce (i s holinou) z představení Vostopětky Teatromat. Letní letná ještě pár dnů pojede.
….
V posledním Art and Antique je otištěn, kromě velkého materiálu z retrospektivy Karla Nepraše, i rozhovor s Viktorem Karlíkem. Malíř z generace zrozené v šedesátých letech (tedy mé) jež měla nejvíc energie v letech osmdesátých. Naštěstí Karlík potkal správné lidi a podílel se na vytváření správných věcí. Tehdy samizdat, ineditní kultura. Byl u zrodu desítek titulů, na které navázal dnešní Revolver. Takže nejen ilustrace ale i grafika, obálky, sazby – tehdejšími ryze analogovými amatérskými prostředky. Vše má dnes dobovou a velmi autentickou estetiku, včetně použití dětských tiskátek velké abecedy.
Generace Garáže a výstav Konfrontací ze které vzešla první vlna porevoluční svobodné kultury a někteří z nich jsou dnes opravdu velmi známí a úspěšní. Karlík však zůstal trochu ve stínu, i jeho první velká výstava není v Praze ale v regionu. Plzeňská Západočeská galerie naštěstí umí udělat kvalitní expozice. Navíc je k dispozici výborná doprovodná publikace – Podzemní práce – velmi osobně zacílená. Mnoho fotek přátel, akcí. Zakletá doba. Lidé na fotografiích však nevypadají nijak nešťastně. Jakoby si neuvědomovali, že žijí v nesvobodné zemi a že jejich veškeré činění je nějak, někým, omezeno. Věčná výhoda mládí. Bez ohledu na režimy.
Naproti, v Masných krámech, je velká přehlídka současného českého umění, především tedy tzv. konceptuálního – Začátek století (tedy věci po roce 2000). Svým způsobem je to pandán (nezamýšlený ) v velkému projektu Ostrovy odporu ve Veletržním paláci. Tomáš Poszpíšil tuto výstavu v LN trochu sejmul. Ne každý však jezdí pravidelně do Prahy aby si udělal obrázek o současném dění sám. Nechci ovšem Plzeň nebo další města mimo centrum ponižovat, ale pro základní představu čím se současní čeští umělci zabývají je tahle přehlídka velmi vhodná.
Ano, je tu Kintera, je tu Šedá, Koťátková, Othová a ovšemže Bolf, Černický nebo Lang a asi dvě desítky dalších. Každý jedno dvě díla, fotky, videa, objekty. Ano, Poszpíšil má pravdu, není zde jasný klíč, jak toto nakupené konceptuálno vysvětlit, zvládnout a odejít po svých. Sám jsem měl velké těžkosti vysvětlit svému doprovodu, návštěvě z Polska, co tím umělci chtějí říct. I proto je nutné vystavovat opakovaně i věci známé a na místech kde to není zvykem. Musíte si znovu a znovu ověřovat autenticitu umělecké výpovědi. Zda rok, dva, tři, po jejím předvedení je stále platná i když Langův nákup jistě má prošlou záruční dobu.
Možná že právě běžný současný výstavní provoz tak trochu počítá se zasvěceným publikem. Lidí z branže, lidí co o tom píší, mediální pomocí vykladačů po vernisážích, tiskové zprávy, které se svým slovníkem „současného diskurzu“ nasměrují neznalé novináře jak o věci psát a čtenáře přemýšlet. Takže? Přehlídka v Plzni, byť jen nakupením objektů v jednom místě, má smysl. Nejen pro Plzeňáky.
….
S polskou návštěvou jsem viděl i Polski film. Vyplatilo se. Film který je především pro Brňáky a vůbec pro zasvěcené si pohrává se žánry, autenticitou, tv reality zpovědí a to všechno ještě komplikuje dvojím viděním světa – tedy českým a polským. Trochu padá mýtus o slovanské sbratřenosti, jestliže i na humor mají oba sousední národy tak rozličné názory.
Můžete si spiklenecky pomrkávat (jste-li z Brna a znáte-li staré historky z Hadivadla) nad Poláškovou tendencí ke katolické víře a tenze které mu toto moravské rodinné tradiční směrování přináší (v Čechách a nakonec i v katolickém Polsku). Můžete se pochechtávat nad narážkami přátel Pavla Lišky nad jeho špatnou výslovností, která se největšího komerčního úspěchu dočkala při načítání automobilové navigace – zde právě tato špatná srozumitelnost projevu může být na silnici nebezpečná – glosuje Matonoha. Nebo se škodolibě pochechtávat právě karikatuře Matonohových televizních úspěchů, tj. kdy už ani ve filmu nedokáže hrát jinak než s pauzou na přimíchaný sitcomový smích…Čtvrtý mušketýr Marek Daniel byl už v éře Hadivadla velmi tvárný a technicky nejvybavenější herec, který navíc má zvláštní vlohu pro hraní pruďasů. Takže my Brňané se nebojíme jeho zlostně fabulační kreace zde. Stačí si jen vzpomenout na jeho televizního rádce pro kutily ze scének původního Komediografu: jak zatlouct hřebík…a nebo vzpomínka jak už před dvanácti lety vystřihl Soleného v tehdejších hadivadelních Třech sestrách:„…v Moskvě jsou dvě univerzity! Stará!! A Nová!!!“. Daniel nakonec tak trochu ukradne hlavního hrdinu příběhu bez příběhu pro sebe. Ale to asi nebyl záměr tvůrců. Najbrt však vždy ve svých filmech byl mnohovrstevnatý a neprvoplánový. Zde je však těch plánů mnoho. Ale bavit se budete.
Pro někoho bude tato šaráda příliš a prohlásí že je to pro něj španělská vesnice. I ve filmu zazní že Poláci při podobné příležitosti používají sousloví „český film.“ A tohle není scénáristický vtípek. Polská návštěva mi to potvrdila. Fakt.
