Včerejší přednáška Rabiha Mrouého, libanonského režiséra a vizuálního umělce v Tranzitdisplay, mě nakopla k dalšímu dílu úvah nad stavem současného artového dění.
Jeho přemýšlení nad tím co nám odkazuje tzv. arabské jaro, tedy revoluce sice jako jiné (kromě naší) krvavá, ale i více technologická, rozpixelovaná a vůbec skrze internet a soc.sítě exploatovaná, se blíží tomu našemu. Hledal souvislosti. A to je mi, věru, velmi sympatické.
Především, už je třeba jednou přehodnotit naše (jen moje?) tradiční představy o tradičním životě v tradiční arabské societě. Tedy modlení od rána do večera a v těch několika málo přestávkách příprava další svatby (mimochodem taková svatební agentura musí mít, zde tj. v arabském světě, zlaté dno – když každý chlapík ji bude potřebovat čtyřikrát… no u nás někteří taky, že). Je jasné že i tady se čím dál více žije globalizačně, tedy stejně jako kdekoli jinde.
A tak největší chybou těchto diktátorských režimů, které se dědí z děda na otce a z otce na syna, je myslet si, že svět je stále takový jako za dědečka. A že stačí jen více násilí a více vojáků v ulicích a bude zase klid. Tj. lid pěkně zbožný a porobený a prachy za ropu ve Švýcarsku. Jenže nestačí.
Svět už je dnes zaplaťbánbu (tedy Aláhu) jinde. Mobilní telefon natáčející dění kolem sebe je zbraní účinnější než samopal. Střelci si to uvědomují velmi dobře. Proto je, jak říkal Rabih Mroué, na síti takové množství podobných záběrů, roztřesená ruka, hledající co se na revoluční ulici děje, nachází po chvíli vojáka a tedy svého vraha.
Rabih vše rozebíral i z hlediska tvorby obrazu vůbec. Odkazoval na Dogmu 95 a došel, vcelku logicky, že tady nastává přesné naplnění všech zásad které kdysi Trier a spol na druhém konci světa vymysleli. Vskutku žádný stativ (ten je naopak známkou manipulace obrazu a nutí k podezření že zobrazovaná realita je inscenována – což dokládal záběry z oficiální Syrské televize, kde se diktátor objímá s oslavujícím davem – to my tady dobře známe, že), dále žádné umělé svícení ani přimíchané zvuky a ruchy, žádné další střihy a editace obrazu posléze.
Jednoho to dovede k myšlenkám nesouvisejícím ale vůbec se zápasem za lepší život nebo dokonce demokracii, například že není nutné pídit se po nějaké podpoře a grantu, ale natočit si co kdo chce pěkně sám. Kvalita? Houby – myšlenka! Dogma nedogma. Doma. Nedoma. Psal jsem o Rudolfínu? Jo, minule.
….
Když jsme u té tradice, máme hned naproti Rudolfína, tradiční sbírkovou instituci a to Uměleckoprůmyslové muzeum a tam spojili současné sklářské špičkové dění s tradičním backgroundem uměleckého řemesla. Totiž – k jakémusi pomyslnému výročí sklářů (ale oni prý někteří z nich skutečné nějaká svá osobní výročí mají) jim tato instituce pogratulovala a to tak že jejich věci různě rozprostřela ve své stálé sbírce. Není to ani úplně nová myšlenka a ani to není špatná myšlenka. Pro mě zarytého modernistu, je vstup do stálé expozice něco jako dívat se v televizi na Bakaláře – prostě tyhle věci z dřívějc jako nedělám, no – ale tady to funguje. Je to také připomínka, že jedno by bez druhého nebylo. Všechny ty technologie, které dnes skláři znásilňují pro své výtvory se zprvu zamýšlely úplně seriózně: pro sklenky do kredence. Vedle těch nejlepších džbánečků do výbavy ten současný brutál potom vypadá opravdu príma.
Václav Cígler tam má Bránu – temné (na Vltavě říkali že je olovnaté) zrcadlo. To vás sice odráží věrně ale nějak spíše pohltivěji něž jasně znásobuje. Navíc se v portálu starých dveří dva tyto zrcadlové objekty zužují aby se na druhé straně (zrcadlově obráceně!) vše opakovalo a vy jste prošly rozšířením naopak ven. Uf – zvládl jsem to, ale jen proto že poslední dobou hubnu a snesl jsem pohled sám na sebe. Takže zase, starý vynález, který používáme dnes a denně a najednou toto. Jestlipak ono to současné umění přece jen není úplně zbytečná věc?!
A aby toho nebylo málo – mají ještě dole výstavu z Harrachovských skláren. Tady se vždy dělaly špičkové užitné věci. Odcházel jsem nadšený a zároveň rozhořčený nad mojí neschopností si pořídit taky něco takového. Ty hořčičáky vyhodím.
….
Když jsme u toho skla. Galerie 35 m (čtverečních) je na Žižkově – kousek za školou na které je Seifertova pamětní deska (sem chodil jako kluk). Žižkov vůbec je poetické místo. Akropolis je poetický klub a bar v Pavlači, kterou musíte projít chcete-li do galerie, je poeticky zaoblený, a sám o sobě vyplňuje skoro celý podnik. Sceránková by z něho měla radost.
Nicméně samotná galerie je opravdu výše zmíněná podlahová plocha dvou místností, ve které kurátoruje i Pěchouček a to už člověka vytáhne ze své čtvrti. Jel jsem tam půl hodiny prošel jsem těmi místnostmi – asi tak minutu (dal jsem tomu šanci – tedy prošel jsem to poctivě dvakrát) a jel jsem zase domů. I tak často vypadá cesta za současným uměním. V první místnosti na podlaze čtyři černé ploché kruhy, z litého skla, vzadu na stěnách a zavěšené různé abstraktní obrazce. Černé, zde ze skla opaxitového (jak nám jej v Brně pěkně vymlátili z domu při výměnách oken, aniž by si uvědomovali, nechodíce, zřejmě, po výstavách, že se jedná o jedinečnou věc).
Poselství? Oni ho ti mladí určitě mají, ale vždy je to trochu zašifrované a já jsem neměl náladu na čekání a diskuzi. A ono jo. Po čtrnácti dnech po vernisáži neunavný vltavský výtvarný redaktor Karel Oujezdský to z nich vytáhnul. Jde o včely. Tedy teoretickou práci chlapíka, který kdysi luštil jejich tanečky, znaky a vůbec. Karolína Mikesková (kruhy) a Roman Štětina (to ostatní) to převedly, každý po svém, do objektu a do abstraktní roviny. Ve skle. Je to jasný?
….
Tradici je přeci jen potřeba znát. Teď co už nestuduji – studuji sám, tím že chodím na staré umění do sbírek Národní galerie. Zbraslavská asijská sbírka je nyní velmi v centru – v paláci Kinských na Staromáku, a mají tam úžasné kousky. Nahoře na Hradě je zase gotika, renesance, a Brokoff a Braun a třeba i Karel Škréta a jiní mistři až vám to občas vyrazí dech. Asi tedy ta modernita byla vždy.
Zrovna ten Škréta byl asi, hm, rozproruplná osobnost, ale ty jeho obrazy záři vedle těch sousedních jako z jiného světa. Je to odvážné, bravurní, chytré a ještě, zřejmě, dobově, tj. reáliemi a podobou, věrné. Tohle všechno si člověk říká že chce od současného umění – a u něj to už máme napěchované energií tři sta let. Hurá.
Přeji všem pěkný den.
