Právě těmito časy se zaobírá známý román Cesta na severozápad Kennetha Robertse. Pro anglosaský svět základ povinné literatury. Do těchto knih se jednomu zrovna moc nechce (po zkušenosti s podobným systémem v českém školství sedmdesátých a osmdesátých let), ale nouze a dlouhá cesta mě přinutila vzít i toto objemné dílo do ruky a .. nechat se jím zaujmout.
Ocitl jsem se v divoké Americe poloviny osmnáctého století, kdy se ještě bojovalo mezi Anglickou a Francouzskou stranou o nadvládu nad územím, jež bylo stále ještě neprobádané a plné Indiánů. Mladý hrdina románu Langdon Towne se, kromě své emancipace v rodině, vztazích a při studiu na Harvardu, snaží i o to stát se, tehdy něčím naprosto nepraktickým, malířem. Osud ho nasměruje k cestě do Londýna a k setkání s Williamem Hogartem. V románu je Hogart líčen jako sice známý a v tehdejším odborném světě respektovaný grafik, ale přece jen outsider. Hogart byl totiž ke společnosti ve které žil nemilosrdný. Jak už to tak u mě bývá, mám v životě štěstí na souběh událostí k jednomu tématu.
Zrovna nyní je totiž možné v Praze, v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, přesněji v jeho Konírně, vidět velmi reprezentativní výstavu Hogartových rytin. Uplynulou neděli zde navíc galerie nabídla i komentovanou prohlídku. Kurátor mluvil o specifičnosti Hogartovi práce právě v jedinečnosti rytcova přístupu k zobrazení lidských postav. Jsou často na hraně mezi realistickým portrétem a karikaturou. Ne že by pojem karikatury do té doby neexistoval. Byla nám ukázána řada velmi karikovaných tváří začínající někdy od středověkých moritátů, až přes Da Vinciho a celou italskou renesanci, k dobám Hogartovým. Výstava navíc předestírá i širší rámec podobně zaměřené tvorby, současníků Hogarta i následníků, včetně české avantgardy.
William Hogart je, a právem, považován za otce zakladatele. Svět jak ho viděl on je plný přetvářky, falše, alkoholu a prostituce. Beznaděj a smrt je samozřejmě přítomná jako střídání dne a noci. Tehdy obvyklé a oblíbené naučné cykly lze, s jistou nadsázkou, možno brát jako předchůdce dnešních komixů. Ovšemže k prosazení tehdy bylo zapotřebí i mistrovské techniky (viz mé minulé psaní o Piranesim). Výsledkem byla série vyobrazení detailně zpodobňující jeden lidský osud. Jeho (falešné) naděje, jeho (marná) snaha o úspěch a bohatství a jeho (zákonitě) špatný konec.
Na konci řady kterou Hogart, jako absolutně svobodný a nezávislý duch své doby, začal, jsou dnešní karikaturisté (i z Charlie Hebdo). Kritický, s nadsázkou pobavený, ba výsměšný pohled autora na svět kolem něj je tedy, minimálně, od osmnáctého století v evropské kultuře platný a respektovaný.
Dnešní rozvětvené debaty o střetu světa islámu a toho našeho (tj. postaveného na křesťanských základech), lze zúžit na jedno: svoboda jedince zesměšnit autoritu. Sám si nedokážu život, svůj osobní – profesní, blogerský, recenzní – bez této výsady představit.
Minulý týden se mi ozval autor jedné knihy, kterou jsem před časem recenzoval. Přátelsky mi nabízel výtisk své nové knihy. Na jeho předchozí sbírku povídek jsem napsal recenzi v níž, jak jsem tehdy cítil, jsem jeho knihu věru nechválil, ba si z něho, semo tamo, tropil vtípky. Josef Prokeš, onen statečný autor, si dokonce všechny recenze na svoji knihu neváhal opatřit a přetisknout v právě vydané nové. Bravo. Svoboda slova.
….
Každý z nás si v minulých dnech musel, poctivě, v nitru, přehrát všechny své dosavadní projevy slovní, písemné nebo jen myšlenkové, které jsou (podvědomě) založené na této naší, řekněme – evropské svobodomyslné tradici.
Činy teroristů je postavili do nového světla. Nebo je spíše chtějí postavil do nového, velmi kalného světla. My všichni si musíme zvážit jestli své dosavadní vzorce chování chceme změnit. Já ? V žádném, případě!
Ani ne tak proto, že bych byl tak důležitý. Nejsem psavec pronikavě intelektuálního ducha, který je pro ostatní návodný či určující a proto jej musí (ta druhá strana, která sama sebe postavila proti nám do války) sledovat a …zakročit. Jsem mr. Nobody ale stejně si budu psát dál. Svým vlastním způsobem. Trochu ironicky, s nadhledem a menší či větší mírou výsměchu. Jestliže si právě tohle objekt mého zájmu zaslouží. Protože dobře vím že o nic nejde. Jen pár slov. Někdo si je možná přečte, ale velká většina určitě nikoli.
….
Umberto Eco v devadesátých letech, při nástupu internetu, doprovázeného skeptickou diskusí intelektuálů nad koncem tradiční literární kultury napsal, že se jedná jen o další formu šíření slova a že je tomu rád. Většina informací šířených po síti je stejně založená na textu. Jeho porozumění bude pro uživatele internetu i nadále nejdůležitější. Malý příklad jak naše tradiční kulturní prostředí kultivovaně reflektuje vývoj společnosti. Jeho nástrahy a výzvy. Internet, jeho produkty, dnes zdárně používají i tehdejší skeptici (včetně mě).
To co jsme tu vždy měli je čas. Na diskuzi, psaní, polemiky. Vývoj, či dokonce změnu, názorů.
Vystřelená kulka letí však příliš rychle – nelze s ní diskutovat. Čas islámských extrémistů je jiný než ten náš. Tiká ještě stále v jiném století. Před Hogartem. A v tom je ten problém.
Představitelé tohoto náboženství kteří nyní vyjadřují v mediích rozhořčení nad činy souvěrců by, zřejmě, měli působit více ve své komunitě na „srovnání hodinek“. Bohužel, nemyslím že je to možné. Těch několik století tu chybí.
Několik století křesťanských herezí, protestantských bojů a teologických sporů, jež se všechny nějak zobrazovali v životě společnosti a následně v umění, které na tyto změny reaguje. Tj. své vize kultivuje a nebo naopak, karikuje. Vývoj došel dokonce až k zavržení realistické zobrazovací narace vůbec. Zhruba před sto lety nastupuje něco čemu jsem navykly říkat moderní umění. Dokonce i po více jak jednom století je, celkem značná část společnosti (jak lze vysledovat z negativních reakcí zde níže) proti této změně v zobrazení přítomnosti. Ale, a v tom je to celé, svůj odlišný názor formulují slovně, nikoli střelbou. Štěstí pro mě a pro některé umělce, že. Navíc islám, jež je apriori proti zobrazení (nejen svého proroka ale jakékoli lidské tváře či postavy…), si tedy už z podstaty svého dobrovolného omezení neví rady s tradicí naší.
….
A jsem opět na začátku této úvahy. Dnešní svět, který je prostupný všemi směry nám tyto výzvy bude přinášet – to je zřejmé. Ano, můžeme být vstřícní, dnes. Ale nemůžeme změnit své kořeny.
A řešení? Mark Rothko. Myslím to vážně. Putovní výstava abstraktního umění po islamském světě. Respektujme jejich tradici nezobrazovat. Nabídněme to nejlepší z té naší. Zkusme se o tom navzájem bavit. Zkusme srovnat čas.
Mark Rotkho – No.5. – 1949 /reprofoto : reddit.com/