Tzv. Kafkův dům se stal za poslední dva roky (po zavření Mánesa kvůli rekonstrukci) dosti frekventovaným místem kam lze zajít na něco toho umění. Navíc zdejší koncentrovaný prostor nabízí ve čtyřech patrech (bez podlah sic, letos už o prahy zakopávám daleko méně) docela vhodné dispoziční řešení pro samostatné malé kóje jednotlivých galerií nebo sólových vystavujících.
Sotva skončil Art Prague, je tu pod stejným organizačním týmem a v podobném duchu, festival fotografický. Co je na něm asi nejpřínosnější je celkový přehled o oboru. Jsou tu galerie jež se na fotografii specializují, a vedle nich odborné školy nebo privátní semináře jako Scholastika, které se fotografií nějakým způsobem zabývají.
A fotografie samotné, respektive fotografické trendy v roce 14? Už v loni jsem tu psal o stoupajícím zastoupení žen v oboru. Letošní přehlídka trend jen potvrdila. Navíc je zde něco co pracovně označuji: „ženský fotěj ženský“. Ve smyslu akty. Už je toho tolik že by se na tom dala postavit nějaká závěrečná práce v Gender studies nebo na FSS (Fakulta sociálních studií v Brně). Ha. Ale proč to ta děvčata dělají? Kamarádky se vždycky lépe domluví než shánět model kluka? Mají se rádi, jako ve smyslu, ehm, víc? Chtějí si dát na facebook něco opravdu cool? Rád bych si takovouto studii přečetl.
Galerie Millenium kontruje svoji vintage sbírkou starých dobrých pornografických aktů, sesbíraných z antikvariátů. Jestli to sem patří je otázka. Obrázky jsou to jistě inspirující, ale na výroční přehlídku toho nejlepšího co se ve fotografii urodilo za poslední rok? Byl jsem trochu v rozpacích, ale to jsem před vysvlečenými ženami vždy.
A to se dostáváme k závěrečnému hodnocení festivalu. Jde čím dál více o čistě komerční akci, na které se spíše dozvíte za kolik je k mání Saudek (ta s těma většíma za 55 a ta tenčí vedle za 35 ) a utvrdit se v tom jak může nudit ateliérový nebo plenérový akt. Myslím, že už do konce svých dní nechci vidět žádnou další nahou ženskou v lese.
Také se čím dál více rozmáhá tisk a různé nové technologie spojující fotografii s doposud nevídanými podkladovými materiály. Ale opět – tohle spíše patří na nějakou přehlídku výrobců foťáků a příslušenství.
V každém případě je dobré že se kolem fotografie něco děje. Fotky studentů různých škol mě z celého balábile zaujaly nejvíce. Přibývá cizokrajně znějících jmen a také perfektní zvládnutí technologie. Už jen ty nápady a je to.
Jako malý přídavek k tomu všemu je na chodbě pár fotek Neizvěstného chudožnika (jeho samostatná výstava je nyní v Artinboxu ). Přístup autora je pro dnešní dobu typický. Své fotky dává pouze na facebook – pod tímto nickem. Žádnou klasickou výstavu doposud neměl (ta v Praze je zřejmě vůbec první) a námětově těží ze směsi ostalgie a sociálního dokumentu. Když jsem o něm slyšel na Vltavě, říkal jsem si – no další vtipálek co fotí sochy Lenina vedle bezdomovců, ale takhle prvoplánové to nakonec není.
Ta obrovská tíže zmarněného osudu jednoho národa a nesmyslnosti jedné ideologie tu je velmi přítomna. Chudožnik sice nevytáhl paty ze svého Irkutska – přitom jsou v těch několika snímcích zachyceny obecné pravdy o současném Rusku, potažmo celém východním bloku. Jeden takový, betonový, blok leží na dámské pantofli. Bude ji tížit do té doby než přijede jeřáb a tuto nevysvobodí. Ten ale nikdy nepřijede, protože jeřáb nejezdí kvůli blbosti. Jedna fotka a přitom začarovaný kruh celého systému, jež recykluje tíseň, násilí, nespravedlnost znovu a znovu.
Pár fotek a přitom je v nich jasná odpověď na současnou naléhavou otázku západu: zda se někdy Rusko změní. Tedy směrem k otevřenosti, demokracii, osobní svobodě jednotlivce atd. atd. Když se díváte na další Chudožnikovu fotku dětského hřiště na kterém leží, jistě třicet čtyřicet let, obrovská betonová pěticípá sovětská hvězda, napadne vás odpověď okamžitě: V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ! Ta hvězda, byť je obludná, nebezpečná svými hranami (na dětském hřišti!) je totiž čerstvě natřena – na rudo.
…..
Kousek od Divadla Na zábradlí, v zřejmě nejužší pražské uličce – Stříbrné, je galerie Fotografic. Slovenská fotografka Milota Havránková tu má menší výstavu svých fotek fotoaparátů. Ano – fotí už tak dlouho a mediem samotným a vším kolem už je zřejmě hodně zahlcená, a tak se dostává, paradoxně zase přes fotku, k plastice. Svůj první fotoaparát vůbec si totiž nechala odlít do sádry. Vzniká objekt kterým se nedá udělat už nic – jen se na něj dívat. Na fotografii. Jde o poctu mašince díky které lze vidět více a poetičtěji? Asi. Zapeklité jsou cesty konceptu. Fotografie se mu nevyhnula.
Jako doprovodný program na Prague photo festu bude i o tomto tématu přednáška. Thýn, Pěchouček – tož, to jsem zvědavý.
….
A jsou tu další a další výstavy. Školská 28, Leica, Dům fotografie s Kovandou. Ten vystřídal Slovenskou novou vlnu, ke které právě vychází katalog – studie.
Čas běží a těch třicet let co se na FAMU zformovala tato slovenská guerilla umožňuje potřebný odstup. Můžeme listovat a prohlížet si akty poněkud jiné než se nosí dnes. Ženské a mužské tělo je tu stavěno na roveň. Prakticky nikdy jako erotický objekt ale jako stavební prvek nějakého děje, akce nebo pózy, jež svoji nesmyslností upomíná na nudu a prázdnotu doby kolem fotografovaných. V pozadí socialistický nábytek a lampičky, interiéry studentských kolejí a prvních privátů. Nikde žádný počítač.
Mezitím se v podobných životních a studijních podmínkách ocitají děti těchto fotografů z osmdesátek. Budeme na tuto nastupující generaci vzpomínat jako na přínos, stagnaci, nebo první čisté profesionály, kteří nafotí vše zač dostanou zaplaceno? Těžko říct. Asi to bude mix tohoto všeho. Stejný jaký je k vidění na Prague photo festu v Kafkově domě.
…..
Ateliér Josefa Sudka na Újezdě se vlastně nezabývá ničím jiným než fotografií, a to po celý rok. Přesto mi nedá se nezmínit o další vernisáži v tomto týdnu. Právě včera tu otevíraly výstavu Libuše Jarcovjákové. V tomto případě je fotografie víc než jen výtvarným médiem. Jde o intimní zachycení autorčina krušného života.
Dospívala v tuhém normalizačním Československu a tak logicky hledala svobodu pro sebe a své focení venku. Západní Německo se jí tehdy jevilo jako správná volba. Ale i tam život může bolet. Stejně jako šrouby v noze po automobilové nehodě. Předměty doličné, kovová destička a chirurgické spoje, jsou tu vystaveny také.
Jarcovjáková se nakonec na své vlastní nohy postavila a i malý průřez její dlouholetou tvorbou dává celkem plastický obrázek o všem tom krutém, nesmysleném a opuštěném životě, jaký může ženu ve velkém světě potkat.
V tomto případě je fotografie více než co jiného zápisník, deníček jaký si píše ten kdo si potřebuje utřídit myšlenky. Koneckonců autorka výstavu doplňuje o zápisky ze svých diářů rozevřených na stránkách popsaných často bolestnými pocity.
Fotografie tedy může mít mnoho podob. Komu z vás se zachce, má v tomto aprílovém počasí, pěkně v tichu a stálém klimatu výstavních sálů, skvělou šanci si na ni udělat vlastní názor.
