Za posledních několik týdnů – kdy jsem přecházel dočasnou jarní infekci nikam nechození – se přesto událo několik zaznamenáníhodných, kulturních, událostí.
Například další z nenápadných akcí pořádaných galerii Pavilon.
Jednalo se o komentovanou procházku pražskou Malou stranou, po stopách tzv. Královské cesty. Začalo se u Saského domu, jen pár metrů od Karlova mostu na malostranském břehu (zde galerie sídlí) a šlo se až na rampu před Pražský hrad. Iniciátor akce Jen Kratochvil pozval Milenu Bartlovou, historičku umění,a s malou skupinou se tu a tam občas zastavili a rozhlédli a pohovořili o této části Královské cesty. Změnách nedávných, jako například poslední mléčná jídelna v historickém jádru Prahy vybavena unikátním mobiliářem alá Brusel, zmizela z Mostecké ulice jen před pár lety aby byla nahrazena další prodejnou skla. Nebo přestavba Malostranské besedy jež se vrátila k něčemu co už několik století neplatilo. Nyní sice vypadá tento kulturní stánek zdobněji a věžiček a ozdůbek je více, jenže kde je autenticita? Když jsme u Malostranského náměstí – původně prostorné gotické náměstí bylo až později, v baroku, zastavěno velkým kostelem a seminářem pro kněze a tedy ani to jak známe neodmyslitelné panorama Prahy dnes, s mohutnou kupolí sv. Mikuláše, není vlastně úplně původní. Karel IV totiž všechny svoje náměstí koncipoval daleko velkoryseji. Také jsme se dozvěděli že štíhlá věž vedle této majestátné kupole sv. Mikuláše nepatří ke kostelu ale je to, a vždy byla, majetek obce, města. Je to vlastně utilitární stavba, zvonice, pozorovatelna, která měla ohlašovat výskyt požárů a podobně. Komunisté to pochopily po svém a zřídili zde odposlechovou místnost. Na vojně jsme tomu říkali „hláska“. Pěkně si to nahoře obložili umakartem, zavedli telefon a dohlíželi na občany.
Vlastně to ani výtvarná akce nebyla, jen taková procházka, řeklo by se. Celá koncepce galerie Pavilon je založena na takovýchto jednodenních akcích, vernisážích jednoho díla nebo performance pro pár návštěvníků. Přece jen sem neodmyslitelně patří. I když už rodina zakladatele galerie Jana Pfeiffra v Saském domě už nebydlí, a další a další starousedlíci jsou nuceni hledat si fungující městskou strukturu jinde než právě v samém centru města, genius loci zde setrvale ulpívá. I když se z historického jádra postupně stává jen kulisa pro fotografující turisty, kteří ocení více malebných věžiček. Jediné co můžeme – je poznat město důvěrněji. Jít do hloubky, znát historii. Tj. ohlédnout se občas zpět. A to platí i pro jiné obory. A koneckonců i pro vztahy mezi lidmi.
….
Vždycky když jde o vztahy, vzpomenu si podvědomě a ani nevím proč, na Kafku. Toho necháme stranou jen se takto oslovsky dostáváme k festivalu Art Prague který se minulý týden konal právě v tzv. Kafkově domě.
I když se mi loni zdálo že je to provizorium za Mánes (a ono bylo a Mánes je jedinečný to je jasné), tak letos už mi systém pokojíků kde v každém bivakuje jedna galerie už ani nepřipadal špatný. Jen mám pocit že se to příliš soustředilo letos na domácí. Jen dva roky dozadu – právě Mánesu byla snad dobrá pětina vystavujících zahraniční galerie. Tohle mezinárodní srovnání potřebujeme jak sůl. I tak tenhle týdenní festival má smysl. Objevilo se pár nových mladých. Bravo. A můžete si tu zformulovat tendence za poslední dobu. Vrací se (to je ovšem jasné už několik let ale tady a to vidíme v konečné fázi tj. co se nabízí k prodeji) klasický závěsný obraz a, víceméně, realistické zobrazení.
Teď by to chtělo Milenu Bartlovou nebo Karla Císaře, a dvě tři stránky textu k tomu, a bylo by jasno. Já si laicky vysvětluji všechny ty melancholické uliční a kavárenské nálady zachycené zručnou malbou jako touhu po etablování. Malířském, lidském, společenském…to už jsou velká slova. Přece jen tu pozoruji setrvalý návrat „k normalitě“. Staří, tedy promiňte starší, do toho pořád perou, zatímco kluci a děvčata čerstvě po Akádě tu touhu po expresi většinou nemají. Asi se živí někde v grafickém studiu u písíčka a tak je ruka ve volném čase svolná k zachycení prchavé až skoro fotografické momentky. U které ani tak nejde o generační poselství jako o pěkný obrázek. I když to osamění tam je. Takže poselství a tedy všechno v pořádku.
….
Dobrý lék na osamění je vyrazit na nějaký večírek. Třeba večírek Labyrintu. Ano, zase se rok s rokem sešel a tento skvělý magazín pro kulturu je tu. Tentokrát o jídle. Na pozvánce k akci uvádějící nové číslo na trh bylo že přijde i Dita P. Nepřišla. Asi jela k babičce. Zato toliko báječných lidí jsem už dlouho neviděl. A café Neustadt má další zářez na pažbě povedených večírků. Jak to ten Kobza dělá?
Teď, po dvou týdnech, už jsem se dospal a dočetl celý objemný almanach textů. Dozvěděl jsem že v Americe je jídlo velmi levné a i nadále klesá, procentuálně, počet jídel jež Američané konzumují doma. Kolegyně se právě vrátila z delší návštěvy tam a hlásí že místní chodí i na snídaně ven. Tj. hamburgery od rána do večera! Dále čtu že velkochovy jsou ještě hroznější než jsem si myslel. Trochu jsem se uklidnil až při četbě správného postupu při přípravě anglického čaje. Ten se lije totiž do mléka v šálku, nikoli mléko do čaje! Zkusili jsme doma s dcerou a funguje to. A tak je to se vším.