I když dnes chci trochu konfrontovat. Minulý víkend se mi podařilo podívat na skok do Vídně (to my Brňáci čas od času děláváme, i když žijeme v Praze). Stejný víkend se v Brně udělovala Chalupeckého cena. No a v uplynulých dvou týdnech jsem viděl něco výstav a mám z nich něco dojmů. Mám pokračovat? Tak jo.
Když se proberu kupkou tiskovek a letáčků, které jsem si na psaní připravil na stůl, je to nesourodá směsice. Hned nahoře svítí žlutá zářivka a žlutým typem vyvedené: Dan Flavin – Lights – a mám chuť skončit a všechna další (česká) jména přeskočit. Ale to by nebylo spravedlivé – velká ikona světového formátu, versus domáci strkanice o granty…
Když člověk zná jednu dvě fotky z Pijoana či jiných přehledů dějin umění, diví se proč taková banalita takto zasáhla do vývoje moderního kunstu. Maličkost. Chce to vidět na vlastní oči.
Jakmile se ocitnete v místnosti v níž je jedna stěna tvořená žlutými (nebo zelenými) zářivkami světlo vás pohltí. Skoro jej dýcháte. Emoce z prostoru a je v něm „jen“ světlo“ je tak intezivní, že jsem podobný pocit, za ty desítky let co bloudím po galeriích, bezmála nezažil. Flavin má ovšem vše pečlivě připraveno, rozkresleno a ideově a logicky domysleno. Ve vídeňském Mumoku mu věnovali v podstatě celý dům a udělali dobře. Jeho zářivky sem tam v rohu chtějí prostor. Přesto je galerie (vlastně si uvědomíte jak je skutečně veliká – poprvé) úplně prázdná. Ve dvou realizacích Flavin prostor místnosti přehrazuje a opět – účin jednoduché hry tří základních barev zářivek je nevídaný. Do února mají elektrikáři v Mumoku pohotovost – jediná zářivka nebliká, vše vyvoláva pocit klidu, kontemplace a humor. Do 3. února 2013 si to můžete vyzkoušet na vlastní oči. Sluneční brýle sebou.
Navíc dole v kině promítají filmy o něm. Do NY metra nainstaloval svoje zelené zářivky nad dvojice zde dávno nainstalovaných bílých. Dlouhe bílé línie si konečně někdo všiml díky jeho doprovodným zeleným liniím nad. S úsměvem to komentuje – asi to byl bezva chlápek.
Vlastně se tomu dnes říká participace, site specifik! ve veřejném prostoru, nebo také slangově velká vychytávka.
Jediné co mi kazilo náladu, když jsem vycházel na přestavenou plochu náměstíčka v Muzeumsquartier s poloprůsvitnými stánky pokryté světelnými vjingem soupeřícím o pozornost s dalšími světelnými instalacemi na fasádě Ludvigů, hřejivou atmosférou kdy v létě položené barevné plastové lehací segmenty jsou teď v zimě postaveny na bok, na koso po dvou svázány, a opatřeny barovou deskou na punč…je pomyšlení na domov, kdy podobné pravidelné doplňování vzdělání z dějin vývoje světového moderního umění je u nás tak kusé, tak náhodné a tak nekoncepčně chybějící. Ještě že je tady ta Vídeň, že.
Slavnostní večírek na Provazu jsem nestihnul o pár minut, takže jsem až do druhého dne byl v napětí jak to s domácí avantgardou vlastně je. Druhý den zapnu TV a vidím že 24ka má nějaký kulturní sobotní program a ouha Vladimír Houdek zde odpovídá na otázky slečny moderátorky jež o moderním umění neví nic než má v papírech…držím Houdkovi palce aby se s touto, bohužel již u nás tradiční, povrchní publicistikou vyrovnal se ctí, a on jo. Zvládl to. Stejně jako jeho obrazy je i v mluveném, projevu uměřený, ví co děla, z čeho čerpá na co navazuje (ha moderna) a kam by to mohlo směřovat. Ne že by to bylo špatné ale jsem zklamaný že to nedali Thýnovi. Už má tak velký plnovous že se už těžko do souteže pro mladý může kdy přihlásit. Navíc dělá skvělé fotky.
Hned v neděli je Houdek hostem na Vltavě v Čajovně a opět odpovídá pěkně k věci. Partnerkou ve studiu je mu Monika Žáková, jak vyplývá i jeho partnerka životní. Aby těch náhod nebylo málo včera byla tady u nás na Smíchově, v Jelení, její vernisáž a ouha – i ona je tvarově geometrizující, barevně utlumená v šedé a pracuje v cyklech. Jestli doma neobkreslovala? Ještě je tu možné spříznění duší, o kterém jsem už kdysi slyšel. Aby se to nepopletlo: obrazy Moniky jsou o mnoho menší. Takže do Brna na Chalupeckého poslaly ty velký. Všechno v pořádku.
Je také pravda, že my tady v Česku musíme především dohnat poznání dějin vlastního umění. O to se snaží u Topičů, kde je ještě pár dnů k vidění Zbyněk Sekal. Reprezentativní výběr jeho podivuhodných objektů. „Skládané obrazy a schránky“ tomu říkají. Sekal totiž emigroval – a hádejte kam! – ano do Vídně, v roce 1970, a i když ho Chalupecký ve svém díle zmiňuje, jako důležitou postavu ve vývoji českého sochařství/konceptu, je to podobné jako u všech emigrantů: jejich návrat je již navždy zkomplikován a povědomí přerušené. Přitom jsou jeho objekty, dle mého, typicky české.
V tom jak zachází s nalezenou věcí, předmětem, kusem prkna, okapem – jde o záchranu, usazení do chráněného prostředí, rámu, zviditelnění a nabytí smyslu věci dle všech rozumných hledisek totálně nepotřebné. Každý z nás si to o sobě, v hloubi duše, myslí. Tedy ony obé krajní meze. Jsem úplně ztracen a čekám na objevení či jsem sice viděn, vnímán ale špatně. V obou případech nepochopen. Jak píše Eisner: „koupila jsem husu na neděli, tak nevim“.
Další persona čekající tiše se svým nenapodobitelným dílem na kontextuální zasazení do našich novodobých dějin umění a vyjímečná ve své skromné úloze jak graficky (a tedy zcela a úplně výtvarně) zaznamenávat náš svět, je Olga Karlíková. Na Všupce (tam těsně po válce právě studovala) – v malé galerii hned za dveřmi, byla její výstavka, záznamů Slyšené krajiny.
Po celá dlouhá léta vstávala ráno někde v severních Čechách (Dubá), aby ji neunikl prvotní zvuk jímž se svět a krajina probouzí. Vít Zavadil – ornitolog na přednášce zde pouštěl zvuky, které mohla Olga Karlíková slyšet. Žáby, jeden pták, další, jiné druhy, ranní, jiné nastupují později, voda, stromy… pro vše přesně určená značka stopa, záznam, jak když seismograf předává na 2D papíru chvění změn proudící všemi směry. Záznamy byly někdy dlouhé i několik metrů. O Karlíkové se posledních pár let sem tam někdo zmíní, ale přece jen, zdá se, nevíme zdaleka o naší domácí scéně, a jejím poválečném vývoji, vše.
Na té přednášce hrál i Martin Janíček se svými přáteli, improvizované chvění, ťukání na pozadí promítané krajiny. Takovou byla Karlíková obklopena.
Za pár dnů na to ve Ferencovi v Černočicích Martin provozuje další ze svých improvizačních večerů, tentokrát přitáhl svůj vlastní nástroj – kus velkého plátu plechu ohnutého do tvaru luku či spíše harfy, byť s jedinou strunou. Vše rozechvíváno, snímáno, multiplikováno a reprodukováno + hostka z Polska zpívající folklórní názvuky. Prohlížím si u toho katalog z Vaňkovky, která jsem dotáhl z Brna (teď je tam Nikl a jeho obsese maminkou). Sbírka Richarda Adama. Vedle sedí syn kamaráda se svoji čínskou přítelkyní – ukazuju the best Czech painters a spolu s ní si uvědomuji jak jsou časté náměty smutku a zmaru. U Bolfa se snažím o nějaké vysvětlování, ale to snad ani není nutné. Měl asi velmi smutný childhood.
Naštěstí se objevuje další generace, která již vyrůstala ve svobodné společnosti.
Všem známým říkám, že na současné umění je třeba se více dívat sociologicky a že estetická stránka věci jde často stranou a vlastně není až tak důležitá. V galerii Gamu za Mikulášem, je pozoruhodná dvojvýstava konfrontace fotek a objektů. Ondřej Bouška fotografuje černobíle, jednoduše a přitom esteticky vytříbeně a ještě je tam vtip i tajemno. Pavel Stibral dělá to stejné, prakticky, jen s dřevotřískou, tmelem a barvou. U obou je hravá iluze a znejistění jak to vlastně je. Drážka je skutečná či namalovaná? Na fotce je krajina panoramatická ale na každém segmentu výřezu je stejný chlapík vzdalující se od kamery. Hmm.
Tihle dva už překračují hranice školy, pokusů a gest a lze je pokojně přihlásit, tak za pár let, do dalších ročníků Chalupeckého ceny. Štěpánku Šimlovou (vystavuje v Galerii FotoGrafic jakésik poryté zrcadla) ale, prosím, ne.
Přeji všem pěkný zimní den.
————————————
Pro jistotu (nikdy nevíte kdy to budete potřebovat) přidávám linku na klip anglické kampaně British Heart Foundation jak nejúčinněji edukovat veřejnost při záchraně života. Masáž srdce. Tak na zdraví. Hard and fast. Pochopí všichni kdo viděli Seber prachy a vypadni. Lock and stock and two smooking barels. Lovely.
