V pondělí jsem se poprvé podíval do Galerie Pavilon. Je v Mostecké ulici na Malé straně a je to asi jedna z nejmenších a nejskromnějších galerií jaké jsem kdy viděl. Jde v podstatě o vyklizenou kůlnu na dvorku starého renesančního, tzv. Saského, domu, jen pár metrů od Karlova mostu. Další důkaz že umění lze vystavovat, a velmi vkusně, i za , řekněme, velmi omezených podmínek.
Rozumějte, nejde mi o obhajobu krácení peněz do tzv. živé kultury, ve smyslu: „jde to i na koleně“. Diskuze vedená v posledních dnech k tomuto tématu je velmi potřebná a velmi bolestivá. Zvlášť pro umělce samotné. Slyšet další a další „zdůvodnění“ proč se stát o tohle, dle nejen mého, nejdůležitější odvětví lidského konání, nestará je smutné. Ano je ekonomická (a hodnotová) krize. Ano, pravě proto. Dnes, kdy je velmi nejisté jakékoli investování ve světě hmotného byznysu, je víc a víc jistější investovat do umění, kultury obecně. Ale dosti obecného frazeologie.
Na onom malostranském dvorku, hned vedle skladu plastových balíku coca-col, které jdou na odbyt turistům za rohem, lze vedle vyhozených přepravek, kontejnerů na odpadky a hromad sněhu najít klasické tesařské práce krovu kůlen, dřevěné laťky dříve oddělující jednotlivé kóje a samotný prostor galerie – tedy, zhruba, dvakrát dva metry čtvereční. Pro účely vernisáže natažená elektřina, štafle a prkno skrz, místo stolu, a je to. V „galerii“ samotné – práce Václava Litvana. Jedna reliéfně opracovaná žulová kostka uprostřed na soklu a na stěnách kolem fotografie původního místa inspirace (výřez socrealistického reliéfu pracujících dělníků odněkud z fabrického předměstí Prahy – Vysočan) a další variace motivu téhož na malých papírových maketách kolem. A zase – jak už to na současných výstavách bývá: smysl a účel všeho se dostavuje až dalším a dalším prohlížením a vybavováním kontextů. Nápovědou galeristovou, dalších návštěvníků nebo, nejlépe, rozhovorem s autorem. Prosím nezapomenout na tento veledůležitý prvek vernisážování – autor je většinou přítomen! Někdo se soustředí více na víno. Škoda.
Nakonec jsem po skoro hodině bloumání, debatování, chytrých a hloupých otázek a dvou deci vína odcházel s pocitech pochopení. Tedy mé verze:
– sochař dneška je také restaurátor
– náš veřejný prostor je ještě stále zahlcen předrevolučními produkty (viz mapa/projekt Vetřelci a Volavky sledující dosud ještě nezničené předrevoluční umění ve veřejném prostoru, v Praze), které sotva vnímáme
– tento sochař/restaurátor může do těchto objektů zasahovat (je-li mu tato práce zadána) nebo stane-li se svého druhu guerilla sochařem
Tento základní výčet nám předestírá velkou množinu variací a permutací v kladném i záporném smyslu. Zásah může být čistě opravný a vložený kousek (a o ten tu šlo) může smysl původního díla doplnit v jeho původním smyslu nebo naopak může jeho původní smysl obrátit v pravý opak. Nebo, a to je vlastně nejhroznější, si toho vůbec nikdo nevšimne. A namáhavá práce ve 3D (sochařina) se stane jen soukromým projektem – konceptem jak sviňa. Jak jsem tak klidného Václava Litvana pozoroval je dopředu připraven na všechny tyto varianty.
Tak vidíte, člověk si řekne sochař – svalovec s kladivem. Co je mu zadáno to vysochá. A ono je to malinko jinak. V tomto případě – přemýšliví mladík pozorující bedlivě svět kolem sebe, upozorňující svým nenápadným dílem na možné hrozby manipulace veřejného prostoru obecně.
Pro takovéto koncepty musí být majitel, lépe řečeno provozovatel galerie, (ostatně sám umělec) Jan Pfeiffer věru hrdý. Mimo uspokojení estetické a profesní mu jistě podobné výstavy přinesou dostatek argumentů pro vysvětlování proč rodině zabral skladovací prostory.
….
Úplně opačný pól snahy jak vystavovat nabízí nyní například Galerie kritiků. Skupina několika malířů (dejme tomu tzv. střední generace 30-40 + -) se před cca třemi lety seskupila pod hlavičkou Natvrdlí a nyní vystavuje svoji aktuální tvorbu. Palác Adria, střed Prahy, nejlepší možná adresa, velké prostory kolem atria, barevný katalog. Na středeční vernisáži „celá Praha“, víno a i dj hrající zpoza rohu – kamrlíku pro smetáky. Nechci ironizovat jednu z nejlépe fungujících galerií specializující se na mladší umění. Jen oproti pondělku změna měřítka. Kupodivu ani celé toto produkční zázemí nezaručuje zážitek srovnatelný s pondělkem v kůlně.
Jde o skupinu malířů, kteří sice, jistě, umí malovat (tj. polopatě – jejich práce jsou vcelku realistické) a mají některé shodné tendence, nicméně ono seskupování zde mi přijde více méně nahodilé. Rozdíly v jednotlivých poetikách jsou značné. Pravda určitou míru grotesknosti lze vypozorovat u všech členů Natvrdlých, nicméně jen Karel Jerie je již čitelně svůj ve všech složkách výpovědi. Jeho svět – les plný nemrtvých houbařů a příliš živých vochomůrek, hájící s laserovou pistolí v ruce svá práva, je v něčem typicky český a v něčem vystihující nereálnou virtuální realitu nového tisíciletí, kdy je možné všechno. V Amerických filmech a v českých galeriích. Ostatní si svoji kombinaci tajemna a archetypálna promíchaného s humorech také nějak představují.
Jaroslav Valečka jako pochod nekonečného průvodu směřující někam do neznáma na půlnoční mši nekonečnou zasněženou planinou.
Lukáš Miffek jako vtip s holkou v kalhotkách, která už v pondělí nemá co na sebe, aby si je na dalším obraze raději vyzývavě stáhla pod kolena, místo milence však se kolem rojí nebezpečně zvětšené kvasinky. To jednoho hned přejde chuť.
Zato nebezpečně vyhlížející chlapík signující obrazy značkou CIML si nedělá starosti s vyhraněnou poetikou a skáče z období do období, měníc přitom formát, barevnost a rukopis, zachovávaje jediné – radikalitu – na obrazech i na svém vlastním těle.
Když jsme u toho ženského prvku – autorka koncepce a katalogu Rea Michalová pozvala sochařky Markétu Korečkovou a Pavlínu Skavovou. Korečková dotahuje vtipy se sexuálním podtextem do hmotné podoby – tedy plastik v dobré tradici Duchampa v kombinaci s Neprašem, kterému radil dr. Plzák. Skavová odlévá.
Hm, tedy tu máme umělce který je každý sám za sebe docela jistě už hotov a v něčem, každý jinak a po svém, silný. Takto dohromady, se člověk trápí otázkou proč a nač se spojují do celku, celkem nefunkčního. Pro větší publicitu? Snad ne pro stejný smysl pro humor? Bohužel do katalogu s názvem Tvrdá abeceda, schválně recesistickém, však jako na potvoru, nepronikl. Na obálce fotografie umělců ve stylizaci právě zadržených recidivistů pózujících neochotně před policejní tabulí s narýsovanými čísly výšky postav (pro více cool dojem v palcích!). Proč jen si humor představuji jinak? To raději tiskovka na A4ce s přehledem výtvarného vzdělání a výčtem dosavadních výstav. Tak mi chyběla.
….
Věru, lze jen těžce dopředu uhadovat jaký dojem si z té či oné výstavy odnesete. Nemělo by vás to však odrazovat od chuti to stále znova a znova pokoušet. Dělám to tak už léta a pořád mě to baví.
