Začalo to v Tranzitdisplay na besedě, o beztak velmi již diskutovaných, nedávných výstavách Ostrovy odporu ve Veletržním paláci a podobné přehlídce současného umění Začátek století, v Masných krámech v Plzni. O obou jsem tu tehdy, tj. zhruba v létě, psal.
Obě se snažily, každá po svém, popsat co se současným uměním u nás, za poslední desetiletí, děje.
První výstava, manželů Ševčíkových (a Edith Jeřábkové), se snažila o velmi sofistikované, a málokým roklíčované, shrnutí kořenů současnosti – vlastně logicky už od osmdesátých let – a další byla vlastně „jen“ generační přehlídka současného umění z posledních 10 let, kurátorky Pavlíny Morganové.
Takto stručně vyjmenováno, by se mohlo zdát že vše je úplně v pořádku. Současné umění už má sílu zaujmout publikum velkými přehlídkami, zaštítěné kurátorskými legendami českého kunsthistorického provozu.
Zároveň, pod stejným editorským vedením jako výstava Ostrovů, také vyšla velká bichle, sborník kritických textů České umění 1980 – 2010.
Čtu těch bezmála osm set stran už od léta a jsem rozhodnut to do vánoc dorazit. Až do úterní debaty jsem si myslel – konečně! Tohle tu chybělo. Navíc nová generace nemá vlastní archiv jako každý druhý z generace mé. Kniha, koneckonců, velmi přesně poskytuje obraz doby. Právě jen na základě citace, úvodních slov z výstav, úvodů z katalogů, přednášek a článků v odborných časopisech. Tým pod vedením Ševčíků texty vybral, opoznámkoval a seřadil do několika oddílů, jež se tématicky vztahují k tomu či onomu tématu, které texty či jejich významy spojují. Dle mého by kniha měla být, bezmála, povinnou součástí výuky na uměleckých školách. Středních i vysokých. Už jen závěrečný oddíl Chronologie je pro grafickou přehlednost velké vítězství nad uplývajícím časem.
A nyní k oné debatě. Nad oběma výstavami, a jejich významy, se zamýšlely Marek Pokorný – ředitel, zatím, Moravské Galerie v Brně, Martin Dostál – teoretik, Jiří David – umělec, Johana Lomová – publicistka. Každý za sebe vyjádřil co a jak se mu zdálo či nezdálo.
S postupující debatou však rostlo mé rozčarování (ale i ostatních naslouchajících z publika – dle otázek z pléna). Totiž, snad jedině Marek Pokorný viděl celou věc z nadhledu: „tyto výstavy, po dlouhé době, ukázaly, že tu chybí stálá dramaturgie, který by současné umění reflektovala…“a také – o výstavě v Plzni, která byla velmi zpochybňována – „ty výstavy jsou také pro lidi, ne jen pro nás!“(rozuměj tady v sále – lidí z fochu – jde přece o to vyjít stříct běžnému návštěvníku galerie a trochu i edukovat…)
Martin Dostál tlumil kritiku Johany Lomové a Jiřího Davida vůči institucím vůbec. David má dávný spor s NG. Mohl by si to ovšem nechat pro sebe, ale takhle to ví celá republika. Knížák už je sice pryč, přesto má dále s vystavováním svých věcí ve Veletržáku problém. Zapřel se ovšem hrdinně, protože chtěl podpořit práci a koncepci Ševčíkových (jeho věci tam oni chtěli).
Jiří Ševčík nakonec vysvětloval, že vše bylo původně myšleno a plánováno pro GASK v Kutné Hoře, jenže po změně vedení tam se vše muselo improvizovat někde jinde. Nakonec sama NG přišla s Veletržákem. Využili jen „jejich hardware pro svůj software“.
Celá debata obnažila mnoho animozit, které na naší scéně jsou jaksi dané a pro člověka zvenčí překvapivé. Státní instituce nedělají určitě svoji práci tak jak by měly. Vše supluje privátní sektor. Dox ani Vaňkovka však nezmohou vše. I kdyby se nakrásně kurátoři státní s kurátory na volné noze shodli, o tom co a jak vystavovat, a rozpočet by to obsáhl, zbývá nejednotnost v názoru na terminologii. Sranda? Ne, velmi vážná věc. O názvech kapitol ve výše zmíněném sborníku se diskutovalo půl hodiny a paní jež se z publika ozvala s tím, že název České umění 1980 – 2010 by snad mohl vystihovat že kniha je právě o tomto v těchto letech, se skoro dala do pláče.
Konečně byl také osloven host Václav Bělohradský aby osvětlil jak inspiroval k názvu Ostrovy odporu.
Mluvil, objímaje rukama celé toto naše shromáždění až skoro antropologicky, o Vatikánském koncilu z roku 1962, který natolik změnil křesťanské chápáni času, tj. přijal současnost oproti věčnu, že otevřel mj. i zdvíhání nových a nových vln autentičnosti, naléhavosti, rozptylování a záplavy informací – jak dnes skutečně vidíme virtuálně i hmatatelně. Tato inflace všeho, včetně vypovídací hodnoty uměleckých produktů, se přelévá přes ostrovy které mohou jako jediné v tom moři zbýt. Vyvstává ovšem otázka co na těch ostrovech zbývá bránit?
A v tomto místě Bělehradský skončil.
Hm, to je těm teoretikům podobné – nastolí diskurz a .. zase si sednou.
Dle mého je toto právě úkol pro kritiku, respektive filozofii vůbec. Snad i odtud můžeme dovodit proč se reflexí uměleckých disciplin zabývají i lidé původně z jiných oborů. Možná právě oni úspěšněji než tradičně smýšlejícím školstvím vychovaní uměnovědci. Jiří Přibáň například.
….
Druhého dne vyrážím po práci na kole do centra a na chodníku míjím Luďka Navaru. Zastavím tedy, pozdravím. Překvapenému tisknu ruku a bavíme se o životě, který jsme posledních deset patnáct let celkem se míjeli. Před tímto časem jsme se, Luděk více, já méně, podíleli na příspěvcích do básnického Almanachu Vítrholc. V Brně. Kdeže devadesátá léta svobody a mladosti jsou. Jak jistě ví každý kdo má doma televizi a někdy si koupil MF Dnes – Luděk Navara je publicista specializující se na tzv. Třetí odboj. Padesátá léta, to je jeho. Jde prý právě na křest své další knihy do Libri Prohibiti. Jojo Gruntorád – a šel jsem taky.
Píšu tady o tom proto, že i po uvození knihy se strhla debata a i tato byla velmi v mnohém negativní. Hlavně když se hlásili osmdesátníci z publika se svými křivdami a připomínkami komunistické minulosti soudců, kteří dnes rozhodují o tom zda byl jejich odboj dostatečný k tomu aby se jim dostalo náhrady – odškodnění. „Co můžeme také čekat, když bývalý komunisté jsou v každé partaji, která dnes sedí v parlamentu“, zvolal jeden z nich. Smutné.
A jsme u kořene věci. Můžeme si tady malovat jak se současné umění etabluje, jak ta či ona výstava měla či neměla vliv na to či ono a zda tam Jiří David měl či neměl být, jenže. Jenže pod vším tím tikají hodiny starých křivd a atmosféra je prostoupena negací, kterou mladí writeři tak nějak tuší. Aniž by dávali pozor v dějepisu. Proto jsou možná tak negativní. Ano kvůli rodičům jistě také, ale…
….
Když jsem třetí den seděl na zemi ve velké dvoraně Rudolfina, ne abych žebral drobné od procházejících anglických turistek, využívajících prodlouženou výstavní dobu fotorealistické malby z UK, Beyond Reality, ale abych lépe viděl na promítání na protější zeď. Maping – kresby na celou stěnu. „Vizuální umělci“ Frances a Dima zde malovali za doprovodu djingu a trocha dechů. A zase ani jedna z animací nebyla moc do zpěvu. Vše temné. Na diváky se upírající smutné obličeje znovu a znovu v trysku črtaných tváří.
….
Tento týden tedy není věru v Praze znát vánek jara. Asi proto že je podzim. Listopad. Čas revolucí. Těch bolševických i těch demokratických. Je na každém jak se rozhodne skutečnost vnímat.
Já, věčný optimista, který stále říká že všechno špatně skončí, se vrátím ke sborníku České umění 1980 – 2010 a dočtu jej. Tak prisahám!
Přeji všem pěkný den.
