Pavel Hečko ve Školské 28 vlastně jen fotografuje své nejbližší privátní okolí. Tu dítě, tu ženu, tu sebe. Skoro by se řeklo tohle dělá každý z nás kdo má fotoaparát a nějaké blízké po ruce. Hečko si vše trochu komplikuje. Žádá objekty před fotoaparátem aby se stranově přeskupily, činnost jednou zachycenou zopakovaly a podobně. Vznikají tak dvojice snímků, které jsou v podstatě stejné, ne však identické. Proč to ten Hečko dělá?
Asi má štěstí na trpělivé lidi kolem sebe a za druhé: jednou zachycený okamžik, ta pravá chvíle, jak ji známe z Cartier-Bressona a dalších sociálních dokumentaristů, a vlastně u všech fotografů, zde ztrácí svoji jedinečnost. Která z dvojice fotografií je ta správná? Jaká póza je autentická?
Do všeho ještě vstupuje prvek času. Dva snímky se mohou od sebe vzdálit pouhou minutu – než se dotyčný pootočí o stoosmdesát stupňů, nebo několik desetiletí. To v případě kdy se autor rozhodl zopakovat situaci jakou každý zná při focení školních fotografíí – se skupinou spolužáků na dvoře. Ano, dvůr, stolička na které stál, úhel snímku, budova školy v pozadí – vše sedí jako tehdy – jen Pevel Hečko mezitím povyrostl a je, na skupinovém fotu!, sám. Trochu pitomina, že – ale zase, otázky se jen hrnou. Kde a jak skončily ostatní spolužáci? Jak by vypadaly dnes? Slouží budova stále školní výuce? Čím se chtěl stát Pavel Hečko když se tehdy fotil a čím se nakonec stal? Je s tím spokojen? Atd.
Fotograf galerie – Školská 28 – komunikační prostor. Funguje to.
…..
Na Kampě je pěkný park, Sovovy Mlýny, Mlýnská kavárna…a vůbec je tam báječně. Navíc, občas se kdosi z Prahy 1, či snad ještě výše, rozhodne, že je třeba vše doplnit o panely s fotografiemi. Loni tam bylo možno vidět dramatické snímky z povodní (modlící se mnich apod., však víte) letos se tam takto oslavuje desetiletí naší přítomnosti v EU. Fotky politiků, svatba Čecha a Rakušanky na zelené hranici, podpisy smluv, Brusel, pečivo…je to směsice zvláštní a nejednoznačně čitelná. Všechno převzato z archivu ČTK.
Pražskými galeriemi se již druhé desetiletí valí, také tak trochu povodňová, vlna konceptuálních výstav, fotografických i bez. Tady je čistě utilitární záměr – ukázat masám kteří jen tak bezelstně kolem venčí psa či kamarádku (z EU) jak se snažíme být in, nechtěně převrácen do něčeho podobného. Jen by stačilo malinko poupravit popisky a je tu koncept jak od (napsal bych jak od Jiřího Davida ale nemůžu – určitě by se zlobil), takže?
Zkrátka a dobře: ovšemže jsem rád že jsme více součásti svobodného světa a rozhodnu-li se pracovat v některé jiné zemi EU bude se mi odpracovaná doba počítat do důchodového výměru. Fajn. Ale jak to oslavit ve výstavce fotografií? Věru nevím.
…..
Na jméno fotografa Ivana Lutterera jsem poprve narazil někdy na konci devadesátých let, v Knihkupectví Barvič a Novotný v Brně, při prohlížení objemné bichle Český člověk. Pamatuji si tu chvíli dodnes.
Nápad, na první pohled prostý, totiž jezdit po krajích českých s pojízdným ateliérem, šedým neutrálním pozadím, velkoformátovou kamerou a lákáním kolemjdoucích aby postály „za fotku“, je, dle mého, jedním z nepodnětnějších uměleckých projektů v naší novodobé historii (nejen fotografické). Knihu jsem tehdy koupil a na základě této koncepce si pořídil malý kompakt, stativ a fotil si své návštěvy.
V tomto projektu byl Lutterer jedním ze tří (Jan Malý, Jiří Poláček) vedle toho ovšem fotil sám za sebe – typ subjektivního poetického dokumentu, vždy ovšem se sociálním podtextem, jako tomu bylo silně u Českého člověka.
Asi nejznámější jsou jeho pražská zátiší. Taková by si ovšem žádná městská část na nástěnku nedala. Často fotí vyloženě bordel. Nemáme v češtině lepší slovo. Všechny ty nekonečné stavby, výkopy, ploty. Zapomenuté skládky všeho možného, opuštěné zahrádkové kolonie, nábřeží Vltavy s potopenou loďkou. Ano, často je v tom zmar a těžká melancholie, ale, a v tomto punktu je Lutterer mistr, je v každé jeho fotce, světe div se, krása. Lutterer má, přesto co kolem sebe vytvářejí, lidi rád.
Na úvodním panelu výstavy Nenápadné souvislosti, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, je velká panoramatická zvětšenina. V pozadí nějaký starý dosti zdevastovaný, zřejmě církevní, objekt, dále dvůr s vlajícím prádlem, drátěné pletivo plotů, improvizované dětské hřiště a klučík v čepici který na to vše zírá. Polovina osmdesátých let, kdesi v Československu. Vše kolem podléhá rozpadu, entropie pohlcuje ideologie, stejně jako budovy, které jim měly sloužit. Jenže život jde dál, svoji urputnou cestu. Dítě si hraje, i v podmínkách docela nevhodných. Fotograf je na straně toho kluka, nás lidí žijících často v provizoriu z nezbytí, života.
Ivan Luterer zemřel předčasně. S ním se z české fotografie vytratil citlivý vnímatel krkolomného životaběhu. V Úmprum je vícero jeho sérií a námětových okruhů, všechny spojuje jediné – tichost. U fotografie jaksi samozřejmý prvek, řeklo by se, nicméně – podívejte se kolem a první fotografii kterou spatříte (bude nejspíš reklamní) na vás bude své poselství řvát.
….
Umprum v Brně (asi nejpříjemnější galerie u nás – a to bez ohledu na původ autora článku) vystavuje něco co se už vícekráte předvedlo (i zde v Brně) a to přehlídku děl autorek jež svůj gender mají jako za jeden, z hlavních, témat. Tentokrát jim do toho nikdo z chlapů nemluví. Správně. I realizační tým, jak se říká v tiskových zprávách, je čistě ženský. Kurátorka Pavlína Morganová si vymyslela tento název – že totiž žena má tu volbu být někdy v kalhotách a někdy v sukni. Pravda.
A zase zde převládá fotografie. Všelijak inscenovaná, všelijak adjustovaná a všelijak zpracovaná.
To Milena Dopitová má vždy vše do puntíku promyšlené a teoreticky podložené (je třeba si to někde přečíst) – ke všemu se u ní, ostatně jako u většiny ostatních autorek, přiřazuje velmi osobní příběh. Také jde vždy o větší celky a tak zdejší dva velkoformátové portréty (její a sestry) jsou potom málo, není se čeho chytit a vlastní výpověď je nezřetelná. Tedy kromě jasného vzkazu, že koupací čepice není vhodná k portrétní fotografii.
Nebo: Veronika Bromová si se svou sérii odhalujících fotografií již natrvalo udělala samostatnou škatulku v dějinách českého porevolučního umění. Rád se na tyto detailně propracované počítačové montáže dívám. Konečně mám pocit – žena která nic neskrývá. Kolik takových je?
A fotografka skutečná? Tedy pracující, více méně, jen s tímto mediem – Markéta Othová. Zde má pár kousků svých špatných fotografií zbytečností. Takto napsáno to zní odsudečně tvrdě. Ale věřte mi že nad jejímy snímky dumám možná dvacet pět let a dlouho se s nimi sžívám. Je to její styl, k divákovi trochu krutý, postihující, tušeně a mimo hranice fotoaparátem vyseknuté skutečnosti, větší celek naší smutné přítomnosti. Je to svět ženského snapshotu – svět náhodně zachycených nepravých okamžiků. Zde už by se Catrier-Bresson rozplakal.
Byla vždy solitér a ani sem nezapadá. Byť generačně a razancí ano.
Devadesátá léta jsou minulostí a diskuze o tom co s ženským uměním v tehdy silně nastupující generaci už nejsou, zkrátka, tak vzrušující.
Klodová, Dopitová, Bromová se dnes přehouply do kategorie vyučujících. Možná kdyby se jednalo o více konfrontační výstavu nové nastupující omladiny…ostatně feminizace uměleckého školství je několik posledních let jasný trend. Tedy ve smyslu posluchačů/ček – všechny ty ateliéry intermediální tvorby, socha 1, 2, 3, malba taková či onaká, naplňují dívky více než z poloviny. A bude hůř.
Jistě, výstava má podtitul – práce z devadesátých let. Takže nostalgie po starých dobrých časech kdy se šlo do věcí na plný ….? Koule nemůžu napsat. Pochopitelně.
Tož, závěr: Někdy v sukni je opakování matka moudrosti a zdroj poučení pro mladou generaci. Alespoň ta střední škola se kterou jsem se srazil na pokladně o tom bude dlouho diskutovat (že, kluci). Po vyučování.
….
Jan Kubíček byl jistě sangvinik. Jakmile uvidíte tu olbřímí a přesnou práci v dokonale namalovaných a dokonale formálně rozvržených kompozicích na jeho plátnech v Městské knihovně – musíte přece hledat nějaké vysvětlení.
Jeho souputník Sýkora to řešil matematikou, kalkulačkou, později asistentkou, později se s asistentky stala žena. Jak mnoho je v Kubíčkových obrazech cílený záměr a nakolik zůstaly volnou hrou? Tyto obrazy se budou líbit. Tyto obrazy byly úspěšné (Německo, Holandsko). Vše na nich je zvládnuté. Vše má, musí mít, nějaký logický podklad.
Trochu jsem se nadechl až když jsem uviděl v jedné z kójí bílý a černý objekt – čtverec, kvádr. Jen tak volně. Konečně trochu nadsázky. Kubíček se vždy pohyboval na hraně mezi obrazem a objektem. Tyto lesknoucí se čtverce mohou být tak trochu vesmírné 2001 dekorace, tak trochu vypadnutý čtverec z některého jeho obrazu, tak trochu: „koukejte kolego Demartiny – i hranaté věci mohou být krásné“.
Sám bych si ovšem s Kubíčkovými plátnem ve svém vlastním interiéru nevěděl rady. Je kolem dosti místa, je správně osvětlen? Knihovna srovnána? A mám správnou kravatu a čaj? Čaj! Je pět hodin! Ve skutečnosti nemám ani vysavač, věci na stěnách jsem paspartoval sám (taky to tak vypadá) oblek.. no nějaký by se našel a čaj? V sáčku?! Katastrofa.
Zde naráží dokonale abstraktní svět autora na dokonale nezvládnutelný svět náš. Skutečný. I tak byl Jan Kubíček genius a sláva mu.
A Městská knihovna drží nepřerušenou linii záslužných připomenutí velikánů naší výtvarné kultury. Dvacátého století. Kubíček loni zemřel. Výstava měla být s jeho účastí, nejen formální.
Vždy když odejde, plus mínus, někdo jeho generace (on ročník 1927) uvědomím si že už chvíli žijeme v novém století. A přiznejme si to, my čtyřicátníci a výše, se v něm stále mentální setrvačností nacházíme. Poprvé mě to napadlo, před pár lety, při úmrtí Ludvíka Kundery, který pro zmapování kulturního bohatství dvacátého století udělal obrovský kus práce. Další úmrtí mě vždy připomenou že už žijeme v úplně jiném světě. Chaotickém, nesmyslném, krutějším. Umění které má zachytit skutečný stav věcí už nikdy nebude vypadat jako na Kubíčkových uspořádaných plátnech. Dobře nám tak.
I tak přeji všem pěkný den.
