V loni jsem se styděl. Po půl hodině bloudění, jsem rezignoval a vytáhl mobilní telefon, věc v těchto místech nepatřičnou a… zavolal matce. Navedla mě. Ale byl jsem blízko. Mě povědomý orientační bod, stoletá lípa, chyběl. To mě zmátlo. Vysvětlení bylo prosté. Pokáceli ji.
Letos už jsem trefil skoro přesně. Vzal jsem to přes horní vojenský hřbitov. Jsou tam jednoduché, kamenné, kříže se jmény německých vojáků, padlých většinou koncem války při bojích o Brno. V duchu jsem chválil naši objektivní úctu k mrtvým pěšákům,byt´ bojujících na špatné straně.
Abych i já jaksi symbolicky vyjádřil hold jejich zbytečné smrti, vstoupil jsem mezi kříže a procházel se, po vzoru truchlících v amerických filmech, po zatravněné ploše. Chvíli jsem takto bloudil a četl jména : Steiner, Wurllitz, Dvorzak – hele ho, Němce. A dojímal se nad smutným souladem zapadajícího slunce a barevného listí, šustícího pietně pod nohama. A v tom jsem si toho všiml ! Kříže nesli jména i z druhé strany – z rubu ! To mě naštvalo. To si nezaslouží, chudáci esesmani, každý ani vlastní kříž? Tohle až se dozví Landa ? Takhle šetřit na matrošu.
Rychle jsem chodil mezi kříži, nahoru dolů ,vlevo vpravo až jsem ztratil orientaci. Nevěděl jsem najednou, která strana je rub a která líc. Kříže jsou z obou stran stejné – rozestupy mezi nimi stejné. A vlastně dosti dlouhé na pozici ležícího střelce, tak jak nás to učili na vojně. Ovšem. Dobrá, je to logické. Nechám to tak. Nezajdu na Německé velvyslanectví a nepojedu do Bruselu. Škoda, mohla to být fajn služebka.
Blížil jsem se k našemu hrobu. Cestou jsem procházel kolem početné rodiny se spoustou věnců. Mercedes odstavený opodál. Proboha?! To už se jezdí autem přímo k hrobům?
Další deziluze v tento sváteční den. Samozřejmě jsem neřekl nic. Jsem trochu nachlazený, tudíž zesláblý a byl jsem sám. Jich bylo víc. Očividně nechtěli být rušeni ve svém smutku.
Pokoj jejich duším. Však ono se to všechno jednou tam nahoře srovná. Anděl Trojan to dostane do referátu. A bude zase dobře.
Náš hrob jsem našel bez potíží. Zapálil svíčky, odfoukl listí a sedl si na rozpadající se lavičku. Začal meditovat. A do třetice jsem se toho dne něčeho zhrozil. Totiž náš hrob, se mi zdál příliš malý. Nemůžeme se tam přece všichni vtěstnat. Pohodlně. Táta, máma, další teta, brácha, já. V nastalé úzkosti, nevěda si rady, jsem vytáhl mobil a napsal o problému kamarádce. Ženy, jak každý chlap ví, jsou praktičtější a v každé životní situaci si vědí rady.
No jo ?Počítá se ale pohřeb do života ?
Cestou domů jsem cítil potřebu určitého zklidnění a tak jsem zašel do kavárny. Místo, na ten den příliš prvoplánově černé kávy, jsem si dal dvanáctistupňové pivo. To už mám vyzkoušené. Většinou to funguje.
Blog | Roman Zelenák