Poslední týdny se mi sešlo několik podnětů, které mě nutí kontext doby vzniku díla hodnotit citlivěji. Mám zde, sem tam, sklony být, i pro pobavení publika, více zjednodušující. Tedy občas je na místě ubrat, přehodnotit, uvézt do souvislostí.
….
Například Jan Bočan architekt a jeho retrospektiva ve Frágnerově galerii. Na první pohled věci spjaté s dobovou estetikou a nijak svoji dobu nepřekračující. Slušné baráky, to ano, ale ty křesílka jsou opravdu zakletá v těžkopádné estetice ranných sedmdesátých let, kdy nic velké a hřmotné nebylo dostatečně velké.
Až komentovaná prohlídka výstavou s dlouholetým spolupracovníkem Bočana, architektem Zdeňkem Rothbauerem, mě více uvedla do skutečné doby vzniku staveb. Také bojů s nimi spojených. Bočan a jeho tým se prosadil v druhé půli šedesátých let, především jako stavitel ambasád. Tu v Londýně a ve Stockholmu postavil opravdu v jedné linii s tehdejším architektonickým děním. Trochu toho brutalismu, betonu, a umné spolupráce v výtvarníky (Kolíbal, Libenský), citlivé využití stavebního místa a nakonec byla právě Londýnská ambasáda vyhlášená stavbou roku na uzemí UK. A nyní ten kontext a doba.
Pro Stockholm nebylo možné použít jedinou švédskou korunu, jen tu českou (tzv. valuty byly tehdy problém) i když se stavělo na území cizího státu! Takže nakonec – ano zase je tu moje oblíbené – omezení je výhoda – právě nemožnost nakupovat a spolupracovat s místními donutila investora vše, do poslední lžičky, nechat navrhnout a vyrobit v Československu. Vznikly tak jedinečně ucelené ukázky tehdejšího našeho špičkového architektonického a uměleckého řemesla. Navíc Bočan a spol. vyzval ke spolupráci umělce režimem spíše trpěné než podporované. Paradoxy doby. Stát reprezentovaly ti co doma nemohly ani vystavovat, natož aby jim byla přidělena nějaká lukrativní tuzemská zakázka.
….
A nyní něco úplně jiného. Anglie se to týká také. Shakespeare – těžko si představit něco více spjatého s Anglií než tento fenomén.
Leden – měsíc dočítání knih z pod vánočních stromků – i mě přinesl nečekanou porci shakespearovských studií a to opus magnum Pavla Drábka: České pokusy o Shakespeara. Tato podrobná studie má mnohé kvality, které mohou více zhodnotit teatrologové, lingvisté a vůbec lidé, kteří věci více rozumí než já. Nicméně opět jsem, bezděky, nic zlého netuše, čta o tom jak ten který překlad kdy a proč vznikl nebo naopak nevznikl a proč asi, přešel na poznávání doby a lidí v ní. Dumám, místo nad jazykovými nuancemi, nad dobou a jejími kontexty. Opět se mi tu potvrzuje výše naznačené. Češi mají ve svém osudu zakleto ani ne tak bojechtivost či mírumilovnost, ani ne tak smysl pro humor nebo politický alibizmus či jiné mýty, ale, a to tato (a další níže) kniha potvrzuje jako máloco, jistou urputnost.
Bez ní by těžko vznikl překlad textů jež je pro svoji bohatost jazyka, jeho spjatost s dobou a reáliemi (a tedy kontexty kolem roku 1600) je dodnes pro každého převoditele výzvou. Tato stejná umanutost ovšem vstoupí do prsou nejednoho překladatele natolik, že své dílo hájí natolik urputně proti všem /kteří chtějí jen malinko jinak přeložit to či ono, nebo vyložit kontexty a reálie vždy dobou viděné jinak/ že zapomene na bližního, bratra ba i slušné vychování.
A tak lze dějiny překládání Shakespeara v Čechách číst i tímto pohledem. Totiž jako dějiny bojů jednoho (překladatele) proti jinému, nebo vůbec všem. Bohužel se podobné lidské typy, a tedy podobné osobní tragédie, objevují v každé generaci.
To že právě každá generace potřebuje svého Shakespeara, a tedy svůj nový překlad, je myšlenka známa a stará právě tak jak dlouho o převedení jeho her do našeho prostředí usilujeme. Pro mne čtenáře laika je to však smutné čtení.
Boje o úspěch svého překladu u nakladatelů, divadel, odborné obce, se opakují v každém režimu. Snad jen ten minulý, komunistický, byl bezútěšnější v celkové ztrátě smyslu pro spravedlivost, ba jakoukoli logiku prospěchu celku (byť kolektivem se každý tehdy zaklínal). Mýtus E. A. Saudek v tomto světle padá. Nebyl nejuváděnější, a tedy nejúspěšnější protože jeho překlady byly nejvýstižnější, ale proto že si to uměl ohlídat po stranické (a vydavatelské) linii. Padesátá léta. Všichni ostatní si své „Be or not to be“ mohli skutečně prožít, nikoli jen přeložit.
….
Další kniha byla V umění volnost Rudolfa Matyse, dějiny Umělecké besedy, vyšla již před cca deseti lety ale mě se dostala do rukou až na přelomu loňského a letošního roku, tedy v pravý čas. Ono totiž opět.
Před sto padesáti-šedesáti lety nebylo v Praze nic. Tedy ve smyslu českého. Nebylo Národní divadlo, žádné české galerie, ba ani nevěsta ještě nebyla Prodána. Umělecká beseda udělala pro vznik, nejen kulturní, tohoto národa (který se zrovna přes víkend, psáno v den voleb, snažíme jedním chlapíkem trochu zkulturnit – nebo taky ne) víc než kdokoli další. Bez UB by v podstatě nebylo nic. A opět jedno velké spojení s Anglií.
To oni už tak Češi umí, že mluví o něčem a myslí přitom (v duchu, tajně) na něco úplně jiného. Tuto strategii úspěšně uplatnily v roce 1864. Tehdy se chystalo po světě velké Shakespearovské, tří sté, výročí narození. U nás se toho UB chopila natolik schopně že se na Shakespearovských slavnost demonstrovala – ha pozor! – česká národní jednota. Že to zní divně? Vůbec ne. Skutečně to každý (Čech) takto chápal. Tisíce ba desetitisíce lidí přišli v národních krojích, mluvilo se velmi národovecky aj ten Shakespear se nakonec hrál. Paráda.
Rozumějte, nechci tady UB shazovat (naopak, po přečtení knihy jsem dojat), ani tehdejší národovce, bez nich bych tu psal německy (však on Smetana dopisy psal také tímto jazykem…) jen to z dnešního pohledu připadá trochu straropražsky srandovní. Ale tehdy to bylo to nejodvážnější co mohli Češi proti Vídňu (jak vyslovovala moje babička) udělat.
Kontext doby – Shakespeare v tom byl nevinně.
….
To dnešní mladí mají jiné starosti. Dobový kontext velí přežít. Dobový kontext velí obstát Dobový kontext velí … co vlastně? Být viděn? Ano, být Vídeň!