Na naší ulici se začal rekonstruovat dům – hned naproti. V práci přestavují jedno křídlo nemocnice – hned vedle našeho oddělení (ano, ono známé motolské, viz. mediální kauza zda už padá nebo ještě nee) – takže vrtání, broušení, dunění, vykřikování a vůbec zatracenýho randálu si užiju do sytosti, od rána do večera. Jezdím na kole, takže dle blížícího zvuku motoru za mými zády odhaduji zda se blíží auto, velká čtyřkolka, nebo autobus a dle toho se snažím natlačit na obrubník co nejvíce – zatím to vychází, ale až zde moje rozumování přestane – budete vědět, jak jsem skončil. Navíc také hraju a to se bez větší zvukové intenzity a sluchátek na uších (které musí hrát o to silněji abych vůbec slyšel věc kterou si připravuju dát a vmísit) neobejde. Tj zvuku ve všech jeho podobách si užiju za týden celkem dost. Kupodivu právě poslední týden se v Praze sešlo několik akcí které se zvukem nebo podobnými aspekty zabývaly.
….
V budově rozhlasu na Vinohradech – přesněji v jeho starých, a stále plně funkčních, funkcionalistických garážích (s vrchním osvětlením půlkruhovým luxferovým stropem, jako v brněnské Fuchsově bance na Svoboďáku) se odehrával koncert složený jen z metronomů. Sto jich tam prý bylo. Ve skutečnosti snad o jeden míň:„…sedmdesát čtyřka se porouchala“ – říkal někdo v řade před námi. I tak toho tikotu bylo až až. Polovina byla nastavena na pomalejší, polovina na rychlejší rytmus. Ligeti to takto napsal.
I když jsem si všichni podvědomě přáli aby se vše postupně srovnalo do nějaké logické rytmické struktury – nestalo se. Přesto se „to dalo poslouchat“. Tedy sledovat jak se chová levá strana, pravá, co na to střed. Postupně, zprvu neznatelně zvuková intenzita poklesala, a nebylo to tím že by si člověk zvykl ale „odpadáváním“ jednotlivých metronomů se vše měnilo. Do hry vstoupil čas, čím jiným než jeho pravidelným připomínám se taky metronom má zabývat, že.
Až postupně zbylo dvacet, deset, tři, dva a jen jeden… ten s pomalým rytmem vlevo… soustředění všech bylo veliké…ovšem – i ten poslední však musel skončit – všichni jsme to s napětím očekávali a oddalovali – ale entropie je neúprosná. Aplaus byl veliký, a všichni co si donesli svůj metronom se klaněli jako by skutečně hráli. Ti starší cudně, jako to my nic, ale někteří mladí dravci z konzervy jako by právě dohrály v Rudolfinu devátou. Zvláštní.
….
Ve Školské 28 – tato galerie je známá tím že se tam hodně komunikuje – začal ten samý večer výstavní projekt – také věnován zvuku. Promítal se film se statickým záběrem na dráty vysokého napětí. Hučelo to v nich. Ale tak nějak jinak – supersonicky. Zvuk byl totiž snímán pomocí napevno přichycených mikrofonů k lanům kotvícím stožár k zemi – Sounds Location film. Další podobné vymyšlenosti (snímání zvuků moře a pod) byly vedle – Maysea. Na stolku ke koupi zvuková mapa Prahy – sakra neměl jsem u sebe dost peněz, těsně. Musím tam ještě zajít si tento dobový dokument o tom jak vlastně a čím jsme obklopeni ! – koupit. Hodně se o něm nedávno mluvilo.
….
Na rozhlasové Vltavě právě běží (tj. v so a ne 15 a 16. 9.) tzv. Vinylový víkend. Mluví se o důrazu na kvalitu a dynamiku zvuku tohoto typu analogového záznamu. I já to stále tvrdím, když se mě lidé ptají proč hraju jen z desek. S kamarády dji si občas přes FB sdílíme nové objevy v této oblasti. Totiž kromě toho zvuku považuji svoje hraní také za jakési rozšiřování spektra – nejdřív pro sebe a potom pro návštěvníky klubů kde hraju. Naposledy jsem tak objevil staré nahrávky Stevie Wondera z šedesátých let, ještě z éry Motownu. Za chvíli si je přibalím do tašky na svoje další hraní.
Včera zrovna ve vltavské Čajovně mí nový pražští djs známí, Ultrafíno a Mikuláš, mluvili o celé djské vinylové kultuře, co s ní bylo a jak s ní bude. A že lidí kteří hrají z vinylů ubývá. Ano. Moc se tím nezabývám – hraju dál jen a stále z desek. Co se mi líbí – a kupodivu se to občas protne s tím co se líbí lidem. Často ani netuší co to je – chodí a ptají se. A já přitom poslední dobou hraju čím dál větší pop. Starý soul, staré disco…prosím nezaměňovat s hitparádou! Pop v mém podání je něco co je pozitivní, radostné a co se je třeba v UK nebo USA bráno jako samozřejmá a obecně známá a sdílená součást společenského povědomí, ba kultury.
Bohužel naše mediální, rozhlasové především, nebe je dosti tristní přehrávání téhož, braku. Je potom těžko hrát něco co lidé neznají – nemají odkud.
Tj. zvuk je možno brát z mnoha stran. Jeho všudypřítomnost nás často ošálí a bereme jej jako něco samozřejmé. Ale není tomu tak.
Není samozřejmě dané že Radiožurnál bude do konce věků hrát „vajáž, vajáž!!“. Není samozřejmé, že jsou občas k zaslechnutí, třeba na Vltavě nebo Radiu 1 klenoty, a především – kontextuální informace k nim. Není samozřejmé že nás musí každý blbec otravovat svým duněním v projíždějícím autu a už vůbec není samozřejmé mít sluch jako jeden ze smyslů který nás automaticky informuje o dění kolem (zvlášť hádky na ulici, které vás probudí uprostřed noci). Poslední týden o tom uvažuju víc a víc, když komunikuju, celkem školsky, s jednou mojí neslyšící klientkou.
Přeji všem klidný tichý den.
