Na tomto nenápaditém příkladu lze snadno dovodit že současné umění ještě není úplně odtrženo do toho co se ve skutečnosti se skutečností děje.
V televizi jsem včera zahlédl šot zvoucí na výstavu kořenů českého futurizmu v Masných krámech v Plzni. Na pozadí krátké upoutávky běží ukázka z filmu natočeného za první republiky Irenou a Karlem Dodalovými. Experimentální film pracuje sice s primitivní technikou, přesto je výsledek i po těch bezmála osmdesáti letech strhující. Viděl jsem minulý týden a opravdu není zbytečné do Plzně zajet.
Už v souvislosti s Kupkou a jeho pražskou Cestou k Amorfě. Skvělá výstava dokumentující logický vývoj malíře a jeho námětů je školním příkladem jak bylo lze k abstraktnímu zobrazení dosíci.
Vše se zdánlivě zjednodušovalo. V línii, v ploše, na které přibývalo více nelomených barev. Pro jedinou věc – větší účin. Naše oko si prostě více lebedí v těchto jasných barvách. Umělec jde krok za krokem dál k jasnějšímu a harmoničtějšímu výkladu světa kolem sebe. V této souvislosti je prvotní zachycení děvčátka hrajícího (tj. pohybujícího!) s míčem, sice ještě „realisticky“ rozpoznatelné, ale, dle mého, velmi zneklidňující právě v množství barevných skvrn, detailů vylučujících soustředění.
Závěrečné studie a velké bílé plátno s Amorfou jsou, naopak, dle mého, uklidňující. V absolutním ovládnutí materie umělcem. Linie a barva jsou tu v harmonii. Ta je sice v přírodě možná, ale právě vždy s jistým ostenem nebezpečí náhlé změny. Umělec přece má právo fixovat proudící čas. Umělé? Jistě, ale ve své matematické přesnosti krásné. Umění – obraz, může harmonii na jistou (letos již stoletou!) dobu zadržet. Za těch sto let se s dynamikou těchto vztahů nic, k horšímu, nestalo.
Kupkova plátna dál září absolutním pochopením a ztotožněním malíře s realitou. Tj. jak on vidí svět, jak to kolem nás vlastně chodí.
A v Plzni mají další podobné kousky. Futurista sice Kupka nebyl, jako nebyl nikdy jen abstraktní nebo jakkoli ismující malíř – jen ten pohyb a napětí které ostatní futuristé do pláten zaklínali vrstvením čar a fázováním pohybů měl s nimi společný. Tento pohyb a rozfázovaní mohli odpozorovat na prvních všelijakých …skopech, bubnech a rotujících mechanizmech využívající optických klamů a experimentálních chronofotografiích Etienna-Julese Mareyho (v Plzni také v mnoha reprezentativních vzorcích k vidění).
To co je na Kupkovu geniu strhující je také formát prvních abstraktních obrazů. Malíř si již musel být velmi dobře jist svými objevy. Velká plocha je také blíž trojrozměrnému našemu běžnému vnímání. Zrak putuje po obraze v mnoha směrech abychom vůbec obsáhli vše co je zde vyjevené. Není to žádný malý černý čtverec na černém pozadí – jak to zkoušeli v Rusku. Zde jde o plné přihlášení ke světu jaký je. Manifest skutečnosti. Takže první abstraktní obraz?. Zase jen nedostatek terminologické přesnosti a nápaditosti. Ostatně jako již v dějinách umění mnohokráte.
Všechno však vypovědět takto písemně nelze. Na výstavy je třeba chodit. Uvidíte, mj., i nový vstup – bezbariérový – v Salmovském paláci, kde Amorfa nyní je. Rovina se odvážně nakloňuje ve velkých plochách a srdce asistenta vozíčkáře zaplesá, aby v zápětí skončilo plesat, celé antré nově vestavěného vstupu končí u prahu starých, byť repasovaných, dveří. Schody nahoru, dolů, spousta, holt renesance.
….
Abych nezapomněl – Jan Merta vystavuje (tento rok byl docela pilný – výstav vícero) mj., květináče v betonu ve Via Art na Resslové – jako vždy je to skvělé. Z těchto lehce groteskních prací člověk usoudí že jeho kamarádění s Jasanským a Polákem je nasnadě.
….
Kamarádka po mě nedávno chtěla pomoci s výběrem obrazu do jejího nového obýváku. Další vernisáž a další můj námět co by si měla koupit. Naposledy jsem jí radil Filipa Černého (po vlastní velké výstavě v Galerii kritiků měl i dva skvělé obrazy na skupinové výstavce v Roxy) a nyní bych jí určitě cpal nad gauč nějakého Achrera. Stejná galerie, stejná již suverenita.
Nejdříve jsem o něm jen semo tamo zaslechl, jako že dobrý, abych pak s přáteli zajel na jeho vernisáž jednoho až tří obrazů do GASKU v Kutné Hoře. Jeden jeho rozlehlý obraz sněné krajiny malované z rubu prosakují na líc plátna jako by voda z řek vzlínala na povrch map, které tímto stylem vlastně napodobuje, bohatě utáhl jednu samostatnou místnost. U Kritiků se k tomuto čistému environmentally friendly umění přidávají (jeho štetcem jako druhý plán nad krajinami) technicistní zásahy civilizace. Geometricky strohé obrazce architektury, jasné barvy překrývající panenskou přírodu pod. Nakonec je z toho celkem velké umění a to má chlapík teprve třicítku, týden, na krku.
Můžeme brát poslední Chalupeckého cenu – ocenění pro malíře, jako ocenění pro celou nastupující generaci plus mínus třicátníků, jež to myslí s rámem, plátnem a barvami setsakra vážně. Pavel Vašíček nyní v startupovací místnosti Domu U Zlatého pstenu – to myslí vážně určitě. Nebo tak nějak. V každém případě to vůbec není vyčpělé medium. Dobře nám tak.
….
Přátelé mám tady toho na stole ještě spoustu: výstavy, divadla, časopisy, Guardian vyhlašuje nejlepší muziku, filmy, výstavy roku a Vallace s Gromitem si koupili počítač! Jenže vánoce se blíží – vánočku je třeba plést – v práci velká debata kolik pramenů a pater!!
Tož děcka, opatrujte se a …jo – pěkné vánoce!
