V Praze a okolí se hodně mluví o tzv. nenulové mzdě. To by rád každý, že, ale umělci jsou jaksi od nepaměti (revoluce) bráni jako bodré altruistické povahy, co za to přece nic nemůžou chtít, když jim jako teda ta státní galerie už jednou udělá tu výstavu. Však aj to něco stojí.
Když se o tom před pár měsíci na popud lidí kolem Výzvy proti nulové mzdě začalo diskutovat – bylo to pro mnohé překvapení. Pro mě, vlastně přiznám se, také. Zaběhaný systém ještě neznamená že je to systém korektní, především k původci toho všeho co se v galeriích vystavuje.
Na debatě na VŠUPce jsme se tak mohli dozvědět, že tento stav ve světě vskutku normální není, ba i dokonce odbory jsou (ale mluvte o nich u nás…) a nikoho z galerií (v USA, Kanadě, UK, Německu a jinde na „západě“) ani nenapadne produkci, tvůrčí i jinou práci, umělcům nějakým přiměřeným způsobem neproplatit. Rozumné argumenty zde.
Emocionální odezvy už sem tam v tisku i jinde proběhly, státní instituce zatím dělají že dělají maximum, ale ono jde spíš o to změnit myšlení. Jak říkal Lenin, nebo kdo. Tož, není to v tom našem malém uměleckém trhu nepřekvapivé, že prachy řeší každý. I známé jména co je máme v ranku chlapců za vodou. K nim (těm co nejsou) se přihlásil i Jiří David. Ten seděl na besedě v koutku a mě to, přiznám se, bylo divný. David a nic neříká? Bohužel ho oslovil Epos s otázkou proč výzvu nepodpořil, naopak. A už zas tak tichý nebyl.
Jak víme nejvíce vždy dobrou myšlenku nahlodají vnitřní rozpory. Jistě má každý právo na svůj názor, nicméně tohle je skutečně – v našem prostředí – celkem revoluční věc. A chtělo by to, tak nějak jednotně, za uměleckou frontu, leninsky, táhnout za jeden štětec.
Já jim mohu jen držet palce, aby se postupně přešlo ke způsobu myšlení a jednání v tom smyslu, že za práci se platí a galerie jsou tu od toho aby tuzemské umělce podporovaly, třeba tím, že je budou systematicky nakupovat a archivovat za seriózní, neříkám tržní, ceny. Zatím to suplují privátní sbírky. Psal jsem tu nedávno o sbírce Marek a psal jsem tu mnohokrát o Adamovi a Vaňkovce. Někdy ty revoluce trvají, že?
….
I proto vypadají vlastně docela seriózní přehlídky současného umění (tj. seznamem participujících umělců a zapůjčených děl) jako undergroundová akce mlaďochů co se nabourali do nějakýho squatu. Mluvím o dalším dílu 4+4 dny v pohybu.
O site specific smršti jsem tu psal nedávno a snad bylo patrné, že nejsem z toho vždy úplně nadšený. Mám za to, že se jde tímto směrem, neb je to nejlacinější řešení. Improvizace a asamblážový bordel lze sice brát jako jisté genius loci, ale když je to několikátá podobná akce v řadě, trochu to splývá a – a to je nejdůležitější – narušuje a ovlivňuje to percepci vystavených věcí. Dokonce to vlastně, v počátku, ovlivňuje výběr. Ten se přizpůsobí tomu co je možné ručně někam dostrkat, kde lze či nelze natáhnout elektřinu, světla, kde lze promítat a kde nikoli atd. atd…Přitom někteří tvůrci už tohle impro období lepících pásek a vyhozených televizí mají už dávno za sebou. Sceránkové věci sem už dávno nepatří. Třeba.
Navíc pořadatelé vše komplikují názvem. Jako v první třídě, kdy děti začínají s číslicemi, které se dají spočítat na prstech ruky: 4 + 4 dny. Divný.
Ale vážně – jejich doprovodné akce jsou asi někdy vyjímečné, jindy jde spíše o jednorázové projekty lidí mající nutkání k veřejným výstupům.
V každém případě cyklus přednášek, nebo promítání art videí lze jen doporučit.
Jedna z nominovaných na letošní Chalupeckého cenu Adéla Babanová je zřejmě ironik. Promítali zde její pár let starý kousek s názvem „Za umělce roku jsem zvolil sebe“. Pohovka, návštěva, víno a klábosení o vztazích, úspěchu v umělecké práci, nespavosti která už dávno přešla a stejně jako v sexu si už báječně rozumíme. Skoro jako Vernisáž od Havla. Stejný rozhovor jen úplné nové dobové kontexty vyžadující vždy a všude úspěch a slávu a peníze. Profesionální herci a mrazivá pointa posouvající naše všeobjímající lhaní sami sobě spíše do kategorie kraťasů a viděl bych ho klidně na Brněnské 16ce. Nebo podobném filmovém či televizním festivalu. Je otázka jak jiné Babanové video dopadne letos v konfrontaci s ostatními nominovanými.
….
Konkurence je veliká. Ale to už jsem v jiném městě a na jiné výstavě – tentokrát v pěkně vytopeném a nasvíceném Domě pánu z Kunštátu v Brně (a právě pro to topení a svícení si ho Koryčánek a spol. nemůže více dovolit, ha!). Zde mají báječné toalety a útulnou kavárnu 3ka. Srovnání s toi tojkami na dvoře a skladem zrcadel v podivném vybydleném baráku v Pařížské, kde kdysi sídlili Svazáci, po revoluci hazard (koberec se jménem majitele ještě leží na podlaze) a nyní na 8! dnů umění, vyhrává Brno. Zas body z venku.
Opět Böhm s Frantou a jejich, již třetí, ukázka jak nic není snadné. Ba dokonce, když už se s různými handikapy podaří něco nakreslit, se na to i jen podívat. Musíte se prosoukat po žebříku pod strop a strčit hlavu do díry v dřevotřísce. Takže je jasný že to Lindaurová a spol opět dají někomu serióznějšímu. Takhle si dělat z umění srandu se neodpouští.
Když se potřebuji rozveselit, po celodenní chmurné práci s dětmi, sáhnu po jejich komixovém časopisu nestandardního formátu (A3) KIX. Kromě Davida Böhma a Jiřího Franty zde pravidelně píše a kreslí Kakalík, „které ho nic nepřekvapí protože žije sám“, Jaromír Plachý nebo Vladimír 518.
Sehnal jsem zatím dvě čísla (sem tam k dostání ve FF v Černošicích) a chlubím se s nimi všude. Také je mi jasné že chlapci nemají celkem žádných zábran. Naposledy například dokonce Franta nakreslil plakát na! ….černošický bio jarmark. Vážně.
….
Když už budete v Brně kvůli Chalupeckým, jen kousek níže po svahu Špilasu je Dům umění a v něm Signály z neznáma. Celý současný, minulý, zapomenutý i adorovaný komiks český ve všech podobách. Výstava veliká, pro trpělivé, kteří si chtějí přečíst alespoň nějaké ty příběhy. Chtělo by to spíše katalog.
Ale zpět k nejnapínavějšímu dění na naší „vizuální scéně“ (sakra, nevím už roupama jak to tady zatraktivnit). Chalupeckého laureát bude vyhlášen již brzo a můj tajný favorit je z těch pěti (kromě Babanové, Böhma s Frantou, je tu Vladimír Houdek – malba a Richard Loskot – instalace) tichý fotograf Jiří Thýn.
Když jsem viděl jeho první větší výstavu před pár lety v brněnském Umprum, měl jsem za to že je to další z našich „kteří nedovedou nebýt chvíli tiší“ a je spokojen jen když je toho co nejmíň. Na fotografii, v záměru, v emoci, situaci atd. Othová by mohla vyprávět.
Ale on se vyvíjí a včera na přednášce/besedě v Domě fotografie jsem se utvrdil že mu jde vůbec o celé znovudefinování tohoto média.
Už jen ty jeho testy, proužkové či barevné, ohledávají v prostoru, který byl před tím přece důsledně vyhrazen pro umělecké sdělení – totiž v ploše fotografie – v tom co zabírá, narušují naše stereotypní vnímaní a nutí nás spolu s ním se podívat do celého procesu, ba za něj, a možnosti ho ovlivňovat, manipulovat.
Když jsem procházel právě otevřenou expozicí v Brně – byl jsem v místnosti s jeho posledními fotkami sám, kromě jednoho malého kluka, který předběhl svoji pomalou rodinu. Přešel přes celou místnost doprostřed, kde má Thýn na způsob objektu na stojánku nechanou zmuchlanou šedou zvětšeninu fotopapíru a prstem do ní rýpl. Jen tak, je to přece hmotné cosi! A to je myslím úplně nejdůležitější moment na celé Thýnově tvorbě.
Je si vědom, a připomíná nám to různými vtipnými způsoby, že původně šlo o hmotný trojrozměrný svět. To co vnímáme jako konečný produkt je jen jeho nápodoba ve dvou rozměrech. Sami na to rádi zapomínáme. Tento základní problém, který řeší vlastně každý vizuální umělec (Houdek o pár místností vedle třeba simulací objemu geometrických tvarů pomocí přesouvání objemu barvy špachtlí, kroužením a valéry, které takto, s jistou už bravurou, vznikají).
Thýn si pod vousy (na těch „do pětatřiceti“ opravdu nevypadá) dovolí dokonce na černobílou fotografii něco objemu barvy přidat. Celé přehnout v půli – utvořit tak z barevných fleků něco jako Rorschachův test a zase ji pěkně vyhladit. Toto doplnění původního záběru, který potřeboval ještě „něco“, beru jak triumf nad tradiční úlohou fotografa. Pár jsem jich za život poznal zblízka a vždy v nich bylo něco pedantského, umanutého ve smyslu že tohle se děla takhle a tohle se musí udělat vždy tak, nejinak, zkrátka puntíčkářského tak trochu hodně magora.
Nad tímto údělem, tj. údělem být vláčen a v závěsu za dodržením technologického procesu, pro ten jediný „správný“ výsledek výtězí umělec Thýn svoji přirozeně lidskou nedůvěrou v autority. Je přece důležitější, a pro nás ostatní podnětnější k přemýšlení, vědět, dnes v novém kontextu zahlcení obrazem vůbec, co je toto medium vlastně zač, a čím je, zdá se být, náš svět, který si dnes a denně fotoaparáty v mobilech, diígitálními kompakty či tablety fotíme a myslíme si že ho tímto věrně zachycujeme. Chyba lávky.
A tak je to se vším. Přeji všem pěkný den.
