A je o čem psát. Tento týden sice jen tři vernisáže ale o každé je dobré se zmínit a ponouknout možná i ty, z vás čtenářů, kteří by si jinak k níže zmíněným galeriím cestu nenašli.
Takže pěkně po pořádku – pondělí a hned skutečná událost. Pavel Brázda představuje další a další pokračování ze svého obřího projektu, cyklu Lidská komedie. V Obecním domě. Některé věci už jsem viděl asi před dvěma lety v brněnském Aspektu a už tehdy bylo jasné že starý pán má sílu mladíka. Tehdy to Luboš Mareček pro LN komentoval v tom smyslu že (Brázda) strčí do kapsy i tvůrce o dvě generace mladší. Už jen tím jak bravurně zapojil do své poetiky současné technologie. I díky práci s počítačem může produkovat takové množství věcí (obrazů, tisků?). Vytisknout něco lze jistě rychle, ale nacpat vše do počítače a především vytvořit kresby, tj. vyměřit si své vlastní myšlení o světě, nás, vztazích, věčném strachu a boji mezi pohlavími, vůbec celou tu lidskou komedii natolik otevřeně, ba někdy krutě, není přece snadné. Tvůrčí činy se nerealizují jen pomyšlením. Ono převedení do 2D je stále fuška. Brázda si dál (ano, zase ta česká urputnost) jde za svým. Jeho hraniční vidění světa od čtyřicátých let, kdy začínal (souputník Skupiny 42!), se časem spíše jen graficky čistí, nikoli radikálně mění. Jeho postavy se podobají ve svých hutných obrysových linkách logu. Memu bytosti, která svým typem, i jednáním na obraze, zastupuje lidské konání obecně. Odtud si odečítám jeho vlastní název/vynález směru hominismu.
Minule jsem tu básnil o Malichovi, který s vesmírem, energeticky trčícím jako pohlaví nad jeho abstrahovaným kopcem, přátelsky komunikuje, když ne přímo (některými svými objekty) kopuluje. Brázda žádné poetično nepřipouští. Lidé spolu budou spát za každých okolností. Pudové a temné vždy převládne nad rozumem a něhou. Svět, bezmála, apokalyptický. S Brázdovým osudem, tj. vyobcováním za sám okraj jakékoli oficiálnosti, kdy byl přes padesát let sám pro sebe (a svoji stejně usilovně pracující ženu, výtvarnici) uzavřeným vesmírem – je tato optika pochopitelná.
Když se tím nakupením tisků v Obecním domě procházíte, jímá vás z té marnosti lidského pachtění až závrať. Je to silné a alespoň mě, hříšníka, to po chvíli vyhání ze sálu. Věru nemám čisté svědomí. Potom, že se současné umění nevztahuje k životu.
Tak bacha na Brázdu. Ten stařík, s vizáží G.B. Shawa, nebo, lépe, typické postavy svých obrazů, nás může takto umravňovat ještě pěknou řádku let. To mu velmi, ze srdce, přeji.
….
Úterý. Jelení. To se nám to rýmuje. Uplně ne, no ale jako oslí můstek k performanci, která parodovala vernisážový provoz po česku, se to hodí. Tedy.
Přišel jsem, viděl nějaké známé tváře, začal klábosit, říkat svoje nevyžádané názory na tohle onohle (Malicha ovšem), vyzvedl jsem si plastový pohárek a načepoval víno, trošku bloumal, okukoval prázdné zdi s trčícími hřebíčky, ha to je jako co, ha, spokojil se s tím, že se to ještě chystá a že „to“ co nevidět vypukne…a ani jsem si nevšiml, že jsem vlastně součásti právě onoho běžného procesu vernisážování, tak jak jej dobře u nás známe. O samotné dílo ani tak nejde. Spíš ten rituál sejít se, být viděn, popít zdarma, vzít tiskovku a mazat o dům dál. Jiří Skála si toho už zřejmě všimnul dřív jinde a tak nás všechny přítomné do toho namočil. Přišel totiž (jak se později dozvídám) najatý herec a ten chvíli jen bloumal, klábosil něco pro sebe, něco pro ostatní, hledal díla, nebo něco co tam mělo být zapomenuto, upoutával na sebe víc a víc pozornost okolních vernisážníků a když své antré skončil přilepil páskou na zeď áčtyřku s jakýmsi textem a zmizel.
Na ní bylo toto všechno dění popsáno! Tak jak se skutečně minuty a sekundy před tím stalo. Doslova. Všichni jsem se nahrnuli k papíru čekaje nějaké poselství autorů výstavy/vernisáže/performance a když jsem dočetli sice jsem se tak trochu usmívali, kývali hlavou jako že sranda, aha, rozumím, ale když to nyní takto tady sumíruju, je to vlastně pěkná pitomost. A co vlastně. Vernisáže? Zahajování výstav? Ustálená očekávání? Vždyť se přece do puntíku stalo to co obyčejně!
Ano? Ale vůbec ne – bylo to totiž reflektováno! Princip zrcadla je funkční, v psychoterapii i v uměleckém provozu. Milý Jiří Skálo a Aleši Čermáku děkuji a bravo.
…..
A nyní něco úplně jiného. Středa. Entrance galerie, Břevnovský klášter, Lenka Vítková.
Areál Břevnovského kláštera vnáší do nepřehledného plánu města trvalou hodnotu kontinuity. Když se do něj chcete dostat, musíte překročit velmi dopravou zatíženou víceproudou ulici, ale stačí pár desítek metrů, klidné a majestátní barokní zdivo oddělí tento pomíjivý vnější ruch a vy se ocitnete ve světě tak trochu nadčasovém. Není lepšího místa pro galerii. Proto Entrancům držím palce. Začali skvěle – o rekonstrukci (vlastně znovupostavení) bývalého skleníku pro účely galerie (nebo obecněji kulturního provozu) psal už Adam Gebrian ve své rubrice v LN. Když vše vidíte zblízka je dojem umocněn. Nové materiály se snaží co mohou nebýt kontrastní s těmi původními. Někdy to vychází, někdy méně (móda skleněných, matných, přepážek a dveří u kabinek WC dorazila i sem, takže pro nás ostýchavé je to jaksi příliš subtilní, byť to vypadá tak cool). Ale jsem tu přece za jiným účelem.
Lenka Vítková je citlivé děvče. Než něco namaluje dlouze o tom přemýšlí, ba dokonce se jí o námětech i zdá. Zdánlivě čistě abstraktní díla, velké formáty, s monochromními plochami geometrizujících tvarů, vždy na šedém podkladu, jsou těžce prožita předem. Jak tak chodím po výstavách, postupně přicházím na další a další způsoby vzniku jednotlivých pláten. Přitom vůbec nejde o techniku malby. Zdá se, že každý z malířů si cestu k výsledku hledá jedinečným způsobem. Pokud bychom tuto myšlenku dovedli do důsledků, je umělecké školství nesmysl. Byť s AVU za zády si Vítková nakonec vytvořila myšlenkový svět, tj. vlastní osobnost a to je to oč tu běží, ze kterého je východisko obraz dvakrát dva metry, s dvěmi žlutými plochami, jednou svislou černou a, jistě, šedým pozadím.
Pro diváka, jež nebyl přítomen vernisáži a delšímu povídání autorky, se však, myslím, i tak dostane (a to je právě ta přitažlivá záhada na umění, obrazem a tak podobně) nějaká informace o jejím duchovním světě. Nějak se tam ta jemnost, přemýšlení po nocích o Jungovi, citlivé ženství, jeho naděje a nejistoty, ty především, dostanou. I tento, výše zmíněný obraz, je tak trochu tichý a lehce nestabilní ve svém poměru tvarů a barev. Také je jistě rozhodný ve své radikální žluté a i čajově kontemplativní ve své šedé, ba černé.
Tož nevím zda ti Benediktíni zakletí ve starých zdech, ovlivnili tyto mé úvahy. Asi ne. Šak ani do kostela nechodím.
V závěrečném odstavci vždy předložím pěknou myšlenku jak to všechno spolu souvisí a jaké je vhodné ponaučení. Tedy: v Praze je kam zajít na výstavy a ještě lepší na vernisáže. Asi tak.