Poslední dobou jsem tu psal více o obrazech a o způsobech jak se jednotliví malíři k výsledku dobírají. Že jde více o ně samé a jejich představy, jak a co si o životě myslí, než jakou technikou malují je jasné.
Když tak bloudíte třemi patry Kafkova domu (kam se poslední dobou přesunují větší pražské přehlídky – bohužel prostor je to celkem nevhodný i když je v samotném centru) začnete přemýšlet o podobném. Proč vlastně desítky autorů fotografií nutí sdílet okolí své představy o lidech, světu, své formě vizuality. Přitom často jde, jako v jakémkoli jiném uměleckém oboru, o přehlídku klišé jen s několika málo odbočkami k tomu či onomu extrému a pouze několik vyvolených pro které je toto medium šťastnou volbou ve shodě s tichou pozorností jakou věnují svému okolí. A ovšemže ubývají.
Festival je více méně komerční přehlídkou privátních galeriií + presentace fotografických škol. Tato obrovská šíře záběru, kdy prestižní galerie nabízejí tu lacinější printy nebo dražší autorské fotografie z ateliéru jistot již uzavřených (Sudka, Tmeje, Chocholy) a ovšem také jistot stále něco tvořících nicméně stále stejně tvořících (Saudka a spol).
Naproti tomu svobodné ovzduší uměleckých škol by mělo vést k čitelnějším výsledkům. Jenže málokdo se snaží o něco, alespoň formálně, nového. A tak další a další akty (snad jediný „trend“ poslední doby je že ženy fotí ženy) vám proto urychlují prohlídku. Není třeba se s podrobnějším prohlížením zdržovat. Skoro máte pocit že sedmdesátá léta trvají dál.
Ale ovšemže že tu něco nadějného je. Ústí, Opava se svým tvůrčím institutem, FAMU, jeden, jedna…škoda že tyto školy neudělají nějakou vlastní roční/výroční přehlídku. Konfrontace, medializace by oboru pomohla. Když mohou filmaři, divadelníci, muzikanti, tak proč ne fotografové?
Ano doba je nejistá, těžko hledat jednotící téma a podat srozumitelnou výpověď o nás samých. Tak jak to svého času uměl nepochybně Štreit nebo Holomíček. Tihle bardi jistě stále něco fotí, ale já bych prosil někoho dalšího, kdo žije běžný život nás smrtelníků a přitom sebou nosí zrcadlovku. Jistě takový jsou, ale Revue fotografie už si dávno nekupuji. I náš domovský Respekt umí a fotografie, které doprovází domácí reportáže jsou více než ilustrační. Přesto jsem už dlouho neviděl jen fotoseriál, s malou dávkou přidaného textu. Přitom by některá témata bylo lze takto obrazově postihnout lépe než článek na tři strany s jednou malou fotografií resp. karikaturou (jistě chápete že to není ale vůbec nic proti Reisenauerově geniu).
….
Možná že není nutné hledat závažná sociální témata a spávat s bezdomovci na lavičkách aby vznikla dobrá fotka „fakt z ulice“. Stačí jen cítit vhodnou chvíli kdy vytáhnout aparát a zachytit svůj pocit. Takto tiše a nedramaticky to dělávala Eva Fuková a já si připisuji (po zhlédnutí její malé retrospektivy v Leica Galerry další jméno na seznam velikánů Československé fotografe – fotografické velmoci. Každý zná její ikonický snímek velkého hodinového (věžního) ciferníku opřeného ledabyle o zeď. Možná jen šla v pravý čas kolem věže kde se právě opravovalo. O čas tu jde určitě. O jeho poetickou metaforu a fotku která bude už navždy vizualitu 20. století originálně reprezentovat. Nejen pro Čechy.
….
Takto vysoko asi Tono Stano nedosáhne. Možná to ani s odstupem generace nejde. Stano už je také daleko formálnější. V přístupu i výsledku. Víme, tušíme, že za výslednou prezentovanou fotografií je trpělivá práce ve studiu. Výběr modelek, aranž světel, scény a pohybů. Tvrdě řečeno: fotografie pro fotografii. Poselství? Asi ne. Jen radost ze hry světla, stínu, tvarů lidského těla, křivek – a výsledného více než foto spíše grafického efektu.
Toto všechno už od Stana dobře známe. Umí to jako u nás málokdo, na úrovni, jež už se dávno ukázala srovnatelnou se světem. V Leice vystavuje totéž, jen v barvě. A myslím že je to úplně v pořádku a že by už nemusel příště rozlišovat. I když je tu jistá tradice vnímat jako uměleckou, a tedy jedině vhodnou, fotku černobílou, patřičně zadumanou. Stano často také fotil v přírodě a tehdy je barva na místě.
Překvapením pro mě byly jeho dvě ranné fotky ze začátku osmdesátých let (tehdy začal studovat v Praze a byl součástí malé skupiny krajanů o které se tehdy velmi pochvalně a slibně mluvilo jako o mladé slovenské vlně v Praze). V této fotce z roku 1982 je cele předznamenané jeho směřování. Sám autor drží v záklonu nahé tělo modelky, čeká až fotoaparát zachytí tento okamžik vypjetí – fyzické tíhy i napětí okamžiku vztahu muže a dívky. Vše na pozadí neuklizené studentské koleje, zřejmě. Fotka vznikla nejspíše impulzivně, bez oné dnešní velké produkce v ateliéru a přesto napětí přetrvalo třicet let. Možná je na celé výstavě pořád nejsilnější.
….
Jaro je konečně tady, světla přibývá, exteriéry se zabarvují – nejlepší čas vyrazit s foťákem a začít. Nikdy nevíte co ve vás dřímá. Nikdy nevíte kdy vás kdo objeví a kdy se vaše zaumná tvorba bude hodit. Jako tuhle jeden podivín z Kyjova. Tichého fotka holky opírající se o vrata je nyní k mání na Fotofestu za pěkných pár tisícovek.
A s touto (sex)bombou na závěr dnes končím.
