Tak tedy opět Tranzitdisplay, jen jiná diskuze – spíše představení překladu knihy o nacismu a stalinizmu a věcech s tím souvisejících – Za obzor totalitarizmu. Politologické koncepty, historická věda, lidé z filozofické fakulty atd. Zmiňuji se zde o tom proto neboť´nejde jen o historii – už v posledním blogu jsem na tohle narážel. Vše co se u nás (tedy v Evropě) dělo mělo, a má stále, vliv na naši přítomnost. Takže třicátá léta jsou tu, v jistém smyslu, stále.
Dnes ale máme potřebný odstup a spoustu vzdělaných teoretiků, kteří nám v přemýšlení o tehdejších společenských proměnách, jež v počátku přinesly práci pro střední třídu, znovunabytí ztraceného jejího smyslu a potřebnosti (tak jak o tom mluvil jeden z diskutujících – když zmiňoval vzestup podpory Hitlera v krizí postiženém Německu), aby vše skončilo návratem do středověku (tj. k již dávno překonanému kmenovému myšlení obraně svého národa proti všemu a všem zvenčí – jak několikrát opakoval ve svém deníku historik Slavík), milióny mrtvých a bombami přeorané zemi, až k hrobům minulým pro hroby nové. U Stalina tomu bylo velmi podobně. Hrubě řečeno. Podrobněji ovšem v oné knize.
Všichni, na projektu překladu zúčastnění, zmiňovali, že je však nutné dalších překladů a dalších studií k zaplnění naší, zatím skrovné, historicko-politologické knihovničky. Už jen proto, že podobné mechanizmy hledání potřebnosti a smyslu bytí pro mnohé (dnes nejen pro střední třídu) v nastalé krizi se opakují. I lidé dnešní, a celkem vzdělaní, mohou, a již tomu tak někde je, znovu naslouchat lákadlu jednoduchých řešení. Ty jsou vždy konečná – totiž konečná pro lidskou důstojnost.
….
Za pár dnů nato ve Ferencovi v Černošicích Ondřej Štindl četl ze své právě vycházející knihy Mondschein. Jistě jsem už četly sem tam nějakou tu recenzi. I Respekt se zmiňoval podrobněji než bývá zvykem. Štindl je přece jen už etablován. V porevoluční žurnalistice a nejvíc zmiňován pro scénář k Poutům – snad jedinému filmu, který zatím můžeme brát vážně. V jeho nezkreslené výpovědi o fungování a atmosféře minulého režimu. Proto ty dvě knihy mi sepnuly do jisté paralely.
Je podivně totalitní společnost budoucna, kterou ve své knížce popisuje, prodloužením a domyšlením totalitních režimů dvacátého století? Nebo jde o rozvíjení naviklaných principů současnosti? Tak jak ji začínáme žít právě dnes. Totiž přesun emocí do virtuálního světa, zatímco ten skutečný je čím dál tím míň vhodný k žití. Ekologicky, politicky, humánně. Kniha zřejmě není dokonalá, tak jak u sci-fi bývá, platí tu jisté předpoklady, které jsou jaksi žánrové a tedy se na nich staví, nikoli se o nich logicky diskutuje. Jenže svět alá 1984 také nezůstal jen v Orwellově knize. Některé, ba mnohé, symptomy zde líčené se proměnily ve skutečnost. Štindl na následné besedě zmiňoval Kambodžu a Pol Potovu totální genocidu vlastního národa. Tam, na jistý čas, vládl totální pokus o vymazání historie. Mám napsat viz výše?
Naštěstí debata záhy skončila a autor předvedl svoji další fazetu – djing. Na Radiu 1 má každých čtrnáct dnů svůj pořad v sobotu po obědě. Tady, už jako dj Anitonezkoušejte, vyhlásil soutěž o nejlepšího tanečníka a začal hrát svoji pozitivní směsku. Nic jsem nevyhrál i když jsem byl, papírově, jasný favorit, neboť mi jel poslední vlak na Smíchov. Tak je to vždycky.
….
Když jsem u toho djingu. Jedna z věcí, která mi i přes zhoršující se kondici a výdrž, u tohoto džobu drží, je debatování s lidmi, kteří za vámi přijdou. Jsou zásadně rozděleni do dvou skupin. Ti první jdou poradit co by se mělo, a jak, hrát a případně bezelstně navrhnou určitou skladbu (v podstatě je to vždy něco z úplně jiného ranku než celý večer předvádíte), ti druzí začnou s tím, že je to bezva, že se jim to líbí a kolik prý chci za hraní na tu či onu akci, kterou mají na plánu (v devadesáti procentech o nich ani o akci už nikdy neuslyším). To co mě na celé věci nejvíc baví je, že často – právě s těmi druhými (ani nevím proč se s těmi prvními moc do delších řečí nedávám) začne povídání o životě vůbec.
Tak jsem se nedávno dozvěděl krušný úděl krásné děvčice, která se provdala do Anglie. Původní idylka byla vzápětí vystřídána izolovaností kdesi na venkově, steskem po normálních sociálních kontaktech. V rámci tamější komunity zůstává vždy jistá nemastná neslaná příchuť přistěhovalkyně, pro kterou je jediný kontaktní bod s místním světem manžel. Domorodec.
Hrál jsem nedávno ve Wakatě a to je, jak ví každý pražský umělec, za rohem od AVU. S jednou přišedší malířkou jsme se nejdřív bavily o možnosti mého hraní na nějaké její vernisáží, abychom přešli na debatu o zrovna skončeném veletrhu s mladým uměním v Bohnické prádelně a následně jejích problémech se nějak prosadit po škole, ba se dokonce malováním živit a tedy, důstojně, v životě vlastním i obstát.
I v Bohnicích v Prádelně byla debata, na závěr končícího festivalu, který se právě snažil prodat nějaké mladé umění. Dlouho jsem uvažoval o pětistovce za video Kateřiny Olivové. Přece jen je to holka krev a mlíko. Na videu tančí úplně nahá a vůbec se pěkně do rytmu natřásá. Jen si to trochu pokazila tím, že je to celé myšleno jako performance – to tak už absolventky Favacké dílny „tělového designu“ mají. Navíc podklad pro tančení byla skladba P.I.L. This is not a love song. Takže ironie, zcizené významy, tělo patří mě a basta. Takže jsem ušetřil.
Na zmíněné debatě umělci sdíleli své zkušenosti s možnostmi obživy. Malířka Adéla Součková maluje (při studování v Německu) pokoje. Tedy ne plochy, ale nějaké menší realizace v soukromých bytech (naposledy čertíky v jednom sklepě). Roman Štětina (občas dělá na Vltavě něco v Čajovně) stříhá videa s interiéry pokojů pro hotelový řetězec atd. a tak podobně.
Když si vzpomenu na své přátelé, které jsem za posledních pár let z této branže poznal, je to často podobné. Navíc nastupuje problém s určením ceny za práci a vůbec schopnost manažerského prosazení se. Sám sebe a za příznivých (pro umělce) ekonomických podmínek. V Německu se prý, dle slečny Součkové, na vysokých uměleckých školách malíři školí i v tomto. Jak být sám sobě píár manažerem. U nás, konečně, vše začíná rozplétat debata o nenulové mzdě. Viz opět moje nedávné psaní zde.
….
Vzhledem k tomu že zrovna dnes máme 17. listopadu, je třeba se pěkně zamyslet nad stavem věcí. Třeba: někdo demonstruje (vidím v Tv na Václaváku, hm), někdo říká moudra (na jiném kanálu Stránský a Duka, v podstatě souhlasím) a někdo chodí po výstavách.
Ty by jistě tehdy nešlo jen tak svobodně uspořádat a já bych – jen tak nezávazně a bez cenzury vnější i vlastní (byť s respektem) zde nemohl psát. Tyto samozřejmosti je nutné si neustále připomínat. Nějakou vtipnou formou.
Třeba jako výstava Pavla Vošického v Meetfactory. Jeho perokresby s ladem a skladem zručného kreslíře umisťují do jednoho obrazu Stalina, Hitlera (viz výše), spolu s Haškem a Kafkou a Chaplinem ani se vezou vstříct světlým zítřkům v historickém vozidle Škoda. Na chladiči pod tímto logem je dodáno – toho času. Ironizovat rudou hvězdu a kladivo se srpem není vůbec nic nového. Nová je, pro mě, takováto míra míchanice všech postav a symbolů. Jsou to pravda už jen prázdné memy. Je možno je vložit do šejkru, zamíchat, třepat, vysypat na plochu papíru. Oni už se mezi sebou nějak domluví.
Hned vedle je, v Meetfactory, výstava projektu komiksů vzniklých na základě sběru Post Bellum, vyprávění účastníků Třetího odboje pro Rádio Česko. Adam Drda a spol.
Viděno takto komiksově, kupodivu, vůbec nic neubírá na závažnosti výpovědi očitých svědků naší otřesné minulosti. V hrsti s můžete odnést pěknou knížku komiksů od už provařených našich mladých autorů tzv. Generace nula – Vhrsti, Nikkarin aj ta děvčica Toyboxová tu je. Zase ta minulost.
A budoucnost? Beru do rukou nové číslo Kixu – Böhm s Frantou opět perlí, Kakalík je ještě víc v pytli, protože je sám – baví se svým penisem ve vaně. Ale otočíte stránku a je tu Kokolia. Pecka. K dostání u dobrých kavárníků.
Dnes kupuju v Hunt Kastner, v Holešovicích, podobně velký časopis Rajón. Made in Holešovice. Tohle už je spíše A2 – tedy ne obsahem ale formátem. Holešovice jsme tu už probírali a tak by bylo nošením dříví do lesa opakovat, že je tady galerie za každým druhým rohem (soukromá tedy), ba že se tyto spojují a pořádají akce typu otevřených ateliérů/galerií a nyní, ha, vydávají takto spolu tento časopis. Na obálce slogan „Umění nejen ve vaší čtvrti“, ale v této čtvrti je tedy přítomno nějak více hmatatelněji.
Jdu za roh do Nové syntézy ve Veletržáku na čaj a dortík. Kola se zde nezamykají – jen se opřou pod Pěšánka. Vidím že je plno. Leon v ušance jde nakupovat, fronta u pultu, malé francouzsky švitořící holky vrhají šipky na dlouhá sofa, skoro není kam sednout. Vedle baru pultík s programy klubů a galerií, nabírám akce, které chci stihnout. A že toho je. Hned vedle plakáty na program do Studia Hrdinů které zde nedávno vzniklo z bývalého kina v podzemí paláce. Úžasný prostor. V poslední A2 (tedy v té skutečné revue) rozhovor s Janem Horákem – šéfem zdejšího divadelního projektu. Vypadá to slibně. Navíc dnes v Syntéze mají akci z Ditchmagu. LP Fish z Živlu to tady dramaturguje správným směrem.
Tady všechno v pořádku. Já na žádnou demontracu nejdu. Já jsem totiž úplně a se vším spokojený. Sedím v Syntéze, piju čajík, přikusuji dortík, listuji si katalogem výstavy Metaplay, začala tento týden v Galerii kritiků, přemýšlím zda si pořídit nad gauč spíše Hanvalda nebo Štědrého. Oba jsou barevní, čerství, iluzivně trojrozměrní, navíc dekorativní… to už jsem ale pomalu přepnul do svého virtuálního světa, ve kterém si kupuji co se mi libí, ženy mě obdivují a v práci to mám dobrý.
Přeji všem pěkný den.