Minulý víkend proběhl další ročník festivalu vysloveně šitého pro Prahu. Malebná zákoutí Kampy a přilehlých ostrovů jsou dosti vhodná k procházce a lelkování i bez muziky ale s ní je to lepší a jaksi máte záminku, že.
Přesně v tomto duchu jsem postupoval i já s přáteli. Spíše se sedělo tam kde byl stín a odkud se dalo i zahlédnout nějaké to dění, než obíhat s programem v ruce stage. Moje imprese budou jen namátkové, přesto snad o atmosféře festivalu vypovídající:
Například Jan Rejžek na Bonusově koncertu přišel, zapálil si, poslechl dva tři songy. Texty, vtipné i ironické, spíše mluvené než zpívané či dokonce rapované (raperem Bonus skutečně není) texty hodnotící rozpaky generace dnešních třicátníků, nad sebou i společností vůbec, a zase odešel na další.
Po cigánsku oblečené (alá televizní estráda s Valdou Matuškou) mladé bílé děvče s mikroportem u pusy zvoucí kolemsedící na workshop cikánského tance, hm. Naštestí v dvoučlenné kapele byl, dle barvy kůže a přízvuku alespoň jeden skutečný Rom, takže tato „hra na“ dopadla jakž tak autenticky. Děvče ovšem přiznalo, že se jedná o její autorský projekt na Damu. Snad dostane zápočet.
Nebo závěrečný velký gig Kraaka and Smaaka. Už velké podiové company se zpěvákem a zpěvačkou. Ti se střídaly a vše se od breakbeatu posunovalo k směsi všeho možného – dnešně znějící a především taneční. Kvůli jejich skvělé verzi One of these days slyšené jednoho krásného dne v Brně roku 2004 na vídeněském Radiu FM4 jsem začal cíleně víc kupovat a hrát break beatové desky. Z labelu Jalapeno především. Ať žijou.
Vše se odehrává uprostřed Prahy a snad i kvůli rušení, tzv. nočního, klidu koncerty končily kolem půl jedenácté. Chtělo to pokračovat, tančit, ale kde?
Na náplavce, v Bajkazylu, hrál Anthony, kamarád co jede v starém zvuku soulu a disca. Jeho pravidelné nákupy desek na Junu mě přivádějí v zoufalství. Nikdy jeho sbírku skvělých desek nedohoním. Nakonec se prý tancovalo do tří. Ať žije náplavka!
….
Ostrovy fotil Josef Sudek už před padesáti, šedesáti lety. V jeho galerii na Hradě (na Úvoze) je malá výstava takto koncipovaná. Ano, Kundera píše že není dobré a nutné příliš ztotožňovat tvůrce a jeho dílo. Mělo by zůstat i něco skryto a nemusíme nutně vědět všechno o privátnu dotyčného. Sudek je však postavou vymykající se všemu. Nelze si při pohledu na jeho fotky zbavit připomínce jeho existence za okrajem tehdejší společnosti. Ostatně i v té dnešní by zřejmě byl totální outsider. Možná že jen a právě tato pozice vyloučení mu přinášela výhodu velkého prostoru pro vlastní vidění. Rozhodoval o všem. Zdánlivě samozřejmé. Jenže – je dnes vůbec něco takového možné? Kolik tenzí musí řešit dnešní tvůrce, chce-li vůbec něco udělat.
Dole, na Újezdu, v jeho atelieru, je výstava fotek a kreseb (Štěpán Pech, Lukáš Prokůpek a Richard Homola) inspirovaných Sudkovou tvorbou. Tentokrát z Rothmayrovy vily. Jistě si připomenete ty kouzelné obrázky bílých kovových židlí vedle přerostlých keřů, světlo, stíny… Kouzelná zahrádka tomu Soudek říkával. Zase, po zhlédnutí výstavy se vkrádá neodbytná otázka, je možné dnes zažít stejný duch kontemplace? Dnes přece svítí slunce daleko nebezpečněji. A to jde jen o světlo! A co kamery, fotomateriál, co zahrada nikoli ručně opečovávaná ale drcená čas od času křovinořezem? Ha!
….
Ve Špálovce vystavuje obrazy Roman Trabura. Z generace Aváků, kteří se dostali na školu přesně v době nástupu svobody (pro mladší: myslím tím dobu po roce 1989) a jejich vstup na tzv. uměleckou scénu byl překryt daleko vrušujícnějšími věcmi jako byla privatizace nebo televizní diskuzní pořad chlapíka s nadváhou rozepínající mu sako, tázajícího se s podivnou dikcí svých hostů na „zásadní témata dne“.
Nyní, po dvaceti letech, jsou vlastně stále ještě docela mladí (mluvím o svém ročníku +-), ale životní útrapy a zkušenosti více či méně přitahují šediny, rozvody a exekutory. Snad i proto jsou obrazy ve Špálovce tak depresivní. Autor se snaží, někde více jinde méně zřetelněji, ukázat že o tom ví, že to ještě drží v rukou a škleb nad tím vším bezvýchodným, ne snad humor, tu je. Alespoň v názvu obrazu: „Tohle jsem už vážně přehnal“.
….
Tato generace je, kromě umění, mnoho co platná i v životě své obce, komunity. Oni (my) nyní rozhodují nebo, naopak, pasivně přihlížejí. Proto se mi moc líbí nápady typu klubu Ferenc Futurista v Černošicích. Komunitní centrum a kulturní klub v jednom. Dadaistický název možná některé odrazuje, nicméně jako přítel svých černošických přátel (tj. splňuji jakési pravidlo zvaného pro vstup do klubu) tam chodím už jako domů, tj. bezmála jako místní, neb jen ti tam mají přístup a právě oni se na chodu a náplni programu podílí. Myslím, že, přinejmenším Pražanům, je známo, že Černošice jsou obcí, která tvůrčími lidmi celkem oplývá. Potenciál tu je. Jak se říká o, a v, Brně. Tady se však do toho skutečně pustili a nezůstali jen u webu.
Abych ovšem Brňanům, svým rodným, nekřivdil, musím připomenout Novou Syntézu – novou kavárnu ve Veletržním paláci. Jak přibývá týden k týdnu stává se, za ty dva tři měsíce co otevřeli, z kavárny známé brněnské postavy Leona a spol., živé kulturní centrum, spojující přirozeně a synergicky to nejlepší z Brna a z Prahy.
NG sice možná neví kudy kam, zatím alespoň uvolnila pronájmy doposud volných prostor. Ohromné, ba velkolepé bílé konstrukce, okna jaké mají sotva tak v Tugendhatce, přímo svádějí k uspořádání nějaké akce. Celému prostoru vévodí z depozitáře sem deponovaná rekonstrukce/model světelné plastiky Zdeňka Pešánka, z římsy prvorepublikové Edisonovy trasnformační stanice. Sama o sobě fascinující. Když ji tak pozorujete několik hodin při popíjení zde Leonem alchymysticky připravené kávy, máte radost že jste na světě.
Už jsem tam viděl něco kapel, o kterých se dá říci „že se o nich mluví“. Minulý týden povídání z cyklu Noci kavárenských debat. Na téma Svoboda projevu a umění, potažmo svoboda umělce versus společnost promluvil mj. Roman Týc o semaforech a o svém překvapivém pocitu svobody v lochu a Eugen Brikcius pronesl přímo programovou premisu: „umělecká svoboda by neměla mít předstih před svobodou neumělce“. Také připomněl kontexty, tj. jaké to bylo tehdy (v roce 1967 když on šel k soudu kvůli své performanci) a nyní – věčné rozdělení na my a oni.
Dnes večer (psáno v pátek 29.6.) se do Nové syntézy chystám na křest nového Živlu a kapelu Něco žlutého… však víte.
Asi tak.
