Včera jsem o tom mluvil když se mě ptali známí – co vlastně jako dj pouštím? Odpovídám vždy stejně: když hraju musím se sám u toho bavit. Tj neustále hledám nové a nové věci, které se mi libí, které jsou vhodné k tanci a postupně proměňuji své sety. Takže od latiny, na kterou jsem měl svého času jistou ochrannou značku, jsem utekl k soulu a starému disku a dále směřuju k northern soulu a vůbec starším a starším deskám. Takže nepřipadá v úvahu abych hrál něco co se mi nelíbí. Tím pádem ani věci obecně u nás známé (a s návrhem občas někdo za djem příjde, že) – ty jsou totiž většinou ten nejhorší hudební odpad. Na omluvu mas – obecné povědomí je zoufale zkresleno tristní dramaturgií rádií. Čest vyjímkám: Vltava, Wave, Jednička. Tohle je ovšem téma na jiný, dlouhý a rozhořčený, článek.
Přesto všechno je za vším co dělám, i psaním tohoto blogu, snaha lidi bavit. Jistě ne za každou cena a při každém tématu. Viz minule článeček o času.
Když jsem byl mladší (ten čas) – měl jsem v Brně rockovou kytarovku a to jsem opět slýchával že je to moc popové a že takhle se přece v Brně, té baště alternativy, nehraje. No a? Mě se to tak líbilo a hotovo. Ovšemže jsem byl rád když si na Musilce, či kde, někdo na nás trochu zatancoval. Bylo to dávno před nástupem taneční scény.
Dle mého je tady bigbít proto aby se lidi bavili, uvolnili, zatancovali, chlapi na baru balili ženský a tak podobně. S Vášou se ovšem bavím, ba i nějaké to pivo u jeho stolu jsem směl vypít. Ostatně tuším že i on nechce lidi nudit, ba co dím i bavit. Co jiného je jeho fyzické básnictví než velká sranda, ovšemže podložená rozsochatou osobností svého tvůrce (koneckonců vystudovaného historika umění).
Sám se odvažuji tvrdit že i moje texty pro kapelu nebyly zas tak banální. Ano, psal jsem především o vztazích (chlapci a děvčata, jak říká Ester Kočičková) a o nich by měl správný rockový text být. Vždy jsem se snažil vyhnout klišé a dosáhnout i, sem tam, vtipu, pointy. Říkám tomu – mé řešení.
Takže je to v nás? Obecně – bavit někoho?
Od nového roku pořádám v Café V lese pravidelný taneční večírek a rozhodl jsem se vždy na začátek pozvat nějaké divadlo, jazzovou kapelu nebo stand–up. Takto přemýšleje (v duchu si sám sebe představuji jak bavím celou kavárnu a v tom…) jsem přes kamarády z fb dostal kontakt na jistého Dominika. Říkám si, to je přesně ono – nějací mladí studenti dělají někde vlastní verzi „na stojáka“ tak proč je nepodpořit. Dominik mi po telefonu vysvětlil kam mám dojít, a že je to „dvoják“ a je to vyprodané, ale že mě napíše na guest list. Hm – jak jim to, mladým a dravým, pěkně šlape.
Druhý den vyrážím do nejmenovaného klubu na Smíchově plný rozumů jak jim poradím co a jak je opravdu vtipného. Na Guardianu psali o comedy, že…na bráně jsem se zarazil – dva bodygardi, docela posh podnik, šatna, vysoké vstupné ale skutečně jsem na guestu. Všimnu si plakátu, ten Dominik je Dominik Heřman Lev aha…vidím En.dru, Nasty, Pavlásek…snad jen ta Kočičková chybí. Produkční s velkou knihou u vchodu do sálu mi radí ať si stoupnu někam vzadu k baru, není volné jediné místečko k sezení. Všecko je jednou poprvé.
Ano, každý sice má před sebou dvojku vína nebo nebo něco podobného ale jsou tu pár minut, alkohol ještě přece nemohl…nechtěl bych být první vystupující na řadě. Tím je Lukáš Pavlásek a… začne o blahodárném vlivu alkoholu na lidské jednání. Všichni okamžitě zabírají. Jistě trochu klišé, u nás v Česku to tak chodí, jakmile se v práci zmíníte že jste včera pařili a malinko to přehnali – všem se rozzáří obličeje. Pavlásek svoji ódu na blahodárný vliv alkoholu na lidské vztahy, kamarádství a trávení volného času šroubuje ve vzrůstající spirále až ke konceptu dovolené – v místním nonstopu…
Všichni vystupující byli velmi profesionální a přitom i osobní. Vykalibrovat tyto dvě složky navzájem je, zřejmě, základ úspěchu. Budu o tom svém vstupu před mikrofon ještě asi chvíli uvažovat.
Když jsem po druhé pauze odcházel, poklábosíce nezávazně s Dominikem s tím že to necháme otevřené, musím říct že bavit ty dvě stovky lidí, kteří je „znají z televize“ není jen tak.
Nejvtipnější toho večera byl ovšem místní barman. Když jsem si šel pro svoji (první) dvojku vína řekla mi tato kopie Leoše Mareše s nonšalantním gestem: „…tady to máme. Padesát peněz!“ Něco takhle originálního bych já nikdy nevymyslel.