Takže dle titulku zkusím popořadě :
1. Výstavy : výstava Otto Plachta jež začala dnes v Brně je malá událost naší malé brněnské výstavnické sezóny. Objem vystaveného díla je ohromující. Asi to nebude jen ajahuaskou, ale především životem mimo civilizační zdržovadla od práce. Placht žije v Amazonii, má „domorodou" ženu a snaží se o proniknutí a zobrazení světa „snového s tím reálným", jak sám řekl na vernisáži. Je to člověk tichý, a únava z těžkého života uprostřed pralesa, je na něm – poměrně mladém člověku, už patrná. Obrazy samotné jsou obrovským nakupením motivů a barev. Naše evropská zkušenost (jednoho jasného námětu…) se tady pere s miriádamy podnětů jež džungle, malíři a jeho senzitivitě, nabízí. Snad to Placht přežije. Krutost tohoto prostředí nesnese náš smysl pro nostalgii a „krásno". Držím mu palce.
2. Pár dnů už tu máme také Warhola . Neodpustil jsem si i komentovanou prohlídku expozice s ředitelem MG panem Pokorným. Potvrdil moje představy a mluvil pěkně, srozumitelně a obšírně. Ale to asi jinak nejde. Vždy když o něčem píšu, překračuji redakční limity počtu znaků…V každém případě si žádného Warhola nekoupím. Ten jeho „smysl pro obchodní stránku věci" mě trochu děsí. To radši Plachta. Až ty obrovské plátna budu mít kam pověsit. A to souvisí s dalším bodem:
3. Rozhodl jsem se postavit si dům. Spíše něco menšího… Už několik týdnů si usilovně kreslím a přemýšlím o průchodu slunce pozemkem.. Několik podnětů přišlo náhle zvenčí. Kamarádka mi poslala link na pěkný domek za málo peněz na zahradě : Já chci také na zahradě ! Ukázalo se architekt je brňák a že ho znám. V Respektu psali o pasivním domu (z Brna), začala další výstava o brněnských vilách…a já se rozhodl. Jo. Zítra schůzka s architektem. Je mi ho trochu líto. Všechnu tvůrčí práci jsem už odvedl za něho. Ted´ to bude muset jen spočítat a prosadit na úřadech. Tak to chodí.
4. Abych nepřeskakoval : děti bez rodičů v nemocnicích. Bohužel i když se hodně od revoluce v našem zdravotnictví změnilo, tady to občas drhne. Kampaň „Nezůstat sám" jež rozjela nadace Klíček (která mj. založila i kurz, jež navštěvuji) vymyslela, že na den dětí ( a svátek malé Laury – prvního „mediálně" sledovaného případu v UK v padesátých letech) to rozjedeme. Měl jsem na starosti Brno a tak jsem dělal co mohl, aby se o této problematice, a kampani k ní, lidé dozvěděli. Takže jsem pronikl do rozhlasu, do ulic (díky několika dobrým duším – dobrovolnicím) rozdal něco letáčků, navštívil Klokánek, Bílý Dům a Dětskou nemocnici (ta se zatím neozvala – příznačné). Dopad akce – zhodnotí čas. Hm.
5. Zběžná prohlídka Guardienu, za několik uplynulých dnů : zaujal mě rozhovor s Jarvisem Cockerem, který prohlásil, že současná prezentace populární hudby v mediích znamená její smrt. Jojo. Naštěstí v Česku máme Vltavu (kterou samozřejmě právě poslouchám) a na komerční stanice raději ani nepřepínám. Stačí mi jejich náhodný nedobrovolný poslech. Například dnes dopoledne v čekárně u doktora. Po deseti minutách pitomé Evropy 2 jsem začal přemýšlet kudy vedou dráty k repráčku u stropu a začal hledat perořízek. Po dalších třiceti, zoufalého nehumoru Mareše a spol., mě konečně zavolali dovnitř. Doktor konstatoval, že můj zdravotní stav se zhoršil. Když se ptal na příčinu mého zbědování, zmohl jsem se z posledních sil jen na sípavé : „Doktore, pop is dead !"
Tož tak.