Nadace se pochlapila (pokud to u právnických osob jde) a pronajala pěkný byt kousek od centra. Dva uplynulé dny jsem se stěhoval, maloval, vrtal do panelů, přemistoval pohovku z jednoho kouta do druhého a tak podobně. Škoda jen, že spousta věcí zůstala v Brně. Auto-dodávka, které pro mě nadace poslala bylo sice poměrně velké, jen nemělo vymontovaná sedadla (jak jsme se předem domluvili s řidičem). Do… Takže se po složité kombinaci, kdy jsme se snažili o nemožné – totiž nacpat objemné kusy do mezer mezi řady sedaček – musela čtvrtina věcí zůstat v Brně. Jinak dobrý.
Ostrava je fajn, ale nic podrobnějšího zatím nemůžu uvézt, protože jsem, kromě nákupu jídla z bytu nevyšel, čas by mi chyběl na vrtání (skoro) příklepovou vrtačkou. Ale příště ! To bude počteníčko. Doufám.
Ještě než jsem odjel, stihl jsem přes víkend v Brně noc v muzeích. Tedy především výstavu Japonské soudobé keramické tvorby v Moravské galerii. U nás je keramika spojená bud´s kroužky pro děti nebo nekonečnými variantami téhož hrníčku na tržištích. Kdo v devadesátých letech neuvažoval o odchodu z města a zabýváním se „něčím jako keramikou" v rozpadajícím se domku na venkově byl svého času podezřelý (me too). Zde si však člověk na slovo keramika ani nevzpomene – je to dokonalé zvládnutí technologií, které povyšují tuto prastarou techniku tvorby nádob na umění. Námět a jeho zpracování využívá možností keramiky tak samozřejmě, že tíže materiálu ustupuje a návštěvník se musí sklonit blíže aby si ověřil, že bible v písku nebo zmačkané noviny jsou skutečně z hlíny. Původně.
A ještě zpět v čase – do minulého týdne a do šedesátých let. Po víc jak sedmnácti letech jsem se znovu podíval na Zvětšeninu (ČT- dvojka). Bohužel byl jsem zklamán. Ta aureola pravdy a vystihnutí všeho, kterou jsem si pamatoval ze svého prvního zhlédnutí – „v předrevolučním kvasu" se znovu nepotvrdila. Ovšem Hemmings je skvělý a splynul s postavou asi také proto, že možná ani tehdy nevěděl co vlastně se v jednotlivých scénách odehrává a co on hraje. Šedesátá léta byla zde ovšem stejně jen kulisou a křepčící mládež na úvod byla stejně křečovitá jako tato stejná omladina, jež v pantomimickém závěru má dodat filmu něco jako pointu ?!
No je dobré se vyrovnávat s idoly. Ale vidět ještě jednou poskakujícího Hemmingse – ve scéně kdy se jde proskotačit do parku a v duchu šedesátých si povyskočí a přikopne si jednou nohou do druhé! Pro východní blok toto umění odvazu předváděl Václav Neckář. Tož tak.
