Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Žijeme v budoucnosti?

Jistě si vy, čtenáři mého blogu a tedy příznivci výstav a galerií, vzpomenete na ohromný ohlas jaký vzbudila výstava Vzpomínky na budoucnost (Dům umění v Brně a posléze DOX Praha) pojednávající o fenoménu určujícím, do značné míry, život ve východním bloku od padesátých let minimálně do začátku let sedmdesátých.
Tehdejší knižní a časopisecká vlna zájmu o scifi, kosmonautiku a  futuristické předpovědi je dodnes fascinující svoji vizuální stránkou. Jak dnes víme, byla to hodně romantická a naivní představa, jaký bude náš život po roce 2000. Ukrajujeme už pořádný kus z druhé dekády tohoto nového století a…a?

 

 

Ovšemže (jak i výstava podrobně zdokumentovala) šlo o jeden ze záludných a přitom nenápadných rysů tehdejší komunistické propagandy. Slib nádherných, od práce, díky fantastické technice, osvobozených zítřků, bylo přesně to co se hodilo do tehdejší neutěšené přítomnosti. Fungovalo to. Jako ročník 1965 (ano, je mi čtyřicet osm ale vypadám na čtyřicet dva) o tom vím své. Časopis ABC a sobotní rozhlasový Meteor byl těchto planých slibů pln.

Koupil jsem si v antikvariátu časopis Výtvarné umění z roku 1993 (číslo 2-3) a čtu úvodní stať o tehdy důležité výstavě jež putovala po Evropě – Post Human. A opět, tehdy se psalo o fatálním vlivu rozvoje počítačových technologií a genetického inženýrství na celkový vývoj civilizace. Ztráta konkrétní lidské individuality, možnost oprav, tělesných i psychických zásahů apod. Po dvaceti letech jsem, víceméně, stále stejně pohledný a orgány mám také původní. Svoje dítě jsem zplodil, právě v roce 1993, úplně tradiční metodou. A taky to šlo.

Důležitý je ale postřeh o postupné proměně individuální rodinné citové výchovy. Odklon od tradičního odečtu vzorců chování dětí od konkrétních členů rodiny (rodiče, prarodiče) a jejich nahrazení mediálním obrazem hvězd show businessu. V roce 1993 jsme se teprve učili jak vlastně mediální svět funguje. Dnes už je to určující součást přítomnosti. A pošetilé napodobování těchto umělých ikon jako reálných lidí, od kterých je vhodné se něco přiučit, vidíme dnes a denně. Víme tedy po dvaceti letech o budoucnosti více?

Reklama

Ve svém povolání v nemocnici (viz profil vpravo nahoře) vidím, a mluvím s nimi, denně děti a jejich rodiče. Dítě s tabletem v ruce ovšemže „nezlobí a je hodné“, jen nekomunikuje se světem a už vůbec ne se svoji maminkou. Místo toho aby se rodiče tohoto momentu zhrozili, jsou spokojeni že mají klid. Tento technologický autizmus se dokonce stává normou a já pozoruji že sociálně slabší rodiny se cítí hendikepování jestliže se i jejich děti nemohou takto ukrýt před běžnou interakcí. Je toto ten krásný svět budoucnosti?  

Jistý nejmenovaný prodejce počítačové techniky se ve svých televizních promluvách k národu, pod záminkou dobrých rad jak správně (a bezpečně) virtuálně nakupovat, snaží i o něco mnohem nebezpečnějšího. Totiž vnuknout lidem (rozuměj potencionálním kupcům jejich dalšího produktu) že se bez těchto mašin prostě neobejdou.
Nabízí bezelstně příklad: rozumnou a odpovědnou maminku která si přesně zjistí jak a kdy dítě končí ve škole a (bezpečně) ho vyzvedne (autem, že). Ta se jej prostě ráno nemůže optat, nebo nahlédnout do žákajdy či deníčku s rozvrhem hodin. Musí si informaci nabrousit na tabletu. Odpadlo vyučování po o!
Co je na celé věci to nejzáludnější – tento způsob orientace ve svém světě, tedy práce s pc a tablety místo komunikace přímé, tj. člověk s člověkem ( je jedno jestli se jedná o nákup kalhot nebo promluvu se synem) je vydáváno za nejsnadnější řešení.  

Byl bych nerad, kdyby se takto čteno, mělo zkratkovitě zaměňovat jedno znásilňující myšlení komunistické za jen další stejně obludné – kapitalistické. Ekonomicky lačnící jen a jen po dalším zisku. Jde, a v podstatě vždy v životě polis zápasíme o to stejné, o zprvu nenápadné posuny ve vnímání co je normalita, co je standard.
Budoucnost se tedy vždy přesouvá na zítřek a další volbu. Do parlamentu nebo naše privátní rozhodování co nakoupit.

Čas běží a my čtyřicátníci jsme nyní přesně uprostřed mezi minulostí a budoucností. V každé situaci se zamýšlíme v rozmezí – tehdy a nyní – a mladická rozhodnost je čím dál jistěji nahrazována nejistotou v uhadování co ještě dělat potom. A po čem? A vůbec: jak to s námi bude až? Až děti vyrostou, dostudují. Až rodiče pomalu ale jistě odejdou a na nás, jejich dětech, zůstane rozhodování co a jak si počít se zahradou, chatou, domem, garáží, sekačkou, knihovnou a vůbec vším co si předchozí generace nashromáždila aby se jim v budoucnosti žilo lépe.

Politická, či lépe geopolitická, současnost nás však vrací do minulosti. Stejně jako se s úsměškem tvrdí že lépe už bylo, můžeme dnes docela bez úsměvu říkat že budoucnost už je ztracena. Vracíme se k dávným temným časům ve kterých opět rozhoduje jen násilí a moc, bezohledná jako čarodějové z archetypálních pohádek. Všechno o čem jsme snili v šedesátých letech byla jen nakladatelstvím Albatros podporovaná iluze? Ne, jen je třeba vidět svět reálně.

Pro nás, střední generaci, je to těžké a pořád si na to neumíme zvyknout. Proto jsme tak milovali Havla, proto jsme tak věřili Hrabalovým hrdinům. Přitom u toho prvního šlo o, do běžného dennodenního politického života jen stěží (z divadelního umělého světa jednoty času a místa) přenositelné premisy, byť byly a jsou mravně zcela v pořádku. U druhého o sice potřebnou (a proto čtenáři toliko vítanou) ale opět naddimenzovaně přeceněnou víru v čistou duši lidskou. Hrabal tak usilovně stál na straně svých malých a slabých hrdinů až svoji vlastní identitu, tj. jediné platidlo spisovatelovo, ztratil.

A možná že časy se nemění vůbec. Snad jen násilí, zupáctví a neúcta k individualitě stoupá. Za všech okolností zůstávají hodnotou peníze a ovšemže oddanost k zaměstnavateli a, ale až na posledním místě, láska.

Staví na tom poslední film který jsem zhlédl : Wes Anderson – Grandhotel Budapešť. I zde se valí neúprosné poryvy času přes hlavního hrdinu filmu. Tím je, také trochu pohádkový, hotel uvízlý v horách kdesi mezi východem a západem, mezi Karlovými Vary a náměstím Majdan.
Ne, tohle není filmový blog, i tak lze vez většího překrucování o filmu psát. Klidně by mohl být (a vlastně i je) hlavním hybatelem děje obraz. Hoch s jablkem, renesanční obraz od „toho Van Thífa“(anglicky zloděj, lupič – thief) rodinný poklad nevyčíslitelné hodnoty zavěšený nad krbem kuriózní a rádoby nestárnoucí hraběnky. Je odkázán, po velmi „náhlé“ hraběnčině smrti, nikoli rodině ale milenci…
A obraz je v  tomto bezmála burtonovsky (když se tento týden otevírá jeho výstava, jako výtvarníka, je třeba ho vzpomenout) fabulovaném světě zdrojem všeho burleskního dění.

Aby her na odkazy nebylo málo – milenec, a tak trochu právě zloděj, pan Gustave, (Ralph Fiennes) Hocha s jablkem nahradí (aby nad krbem nebylo zvící prázdné místo) tím nebližším co popadne: parafrází na Schieleho explicitní studie nahé milenky. Takže hraběnčini dědicové místo líbezného „holanďana“ najdou viset rozcapenou kundu. Ehm.

Ze všech lidských tužeb a tragédií které tímto hotelem, tradičním literátským obrazem modelu světa, prošli zůstane nakonec příběh. O tradiční nostalgii nad starými dobrými časy kdy sachr byl Sachr (tady se tento cukrářský výrobek jmenuje jinak ale pozná jej na první dotek padouch i hrdina). O tradiční uzavřenosti Evropy před imigranty a nedůvěry v jejich motivaci a schopnosti (v postavě mladého portýra – pozdějšího vypravěče). A o nesnadnosti přejezdu přes hranice. Už jsme zapomněli jaký to může být kriminální čin. Putin a jeho dobrovolní chlapci v maskovacích mundůrech nám však osvěží paměť.

Příběh dlouhého života jednoho majitele hotelu, ale jde více o osud celého regionu, lze převyprávět nad večeří s náhodnou známostí. Lze na něj zajít do kina a bavit se nad křivě namalovanými rty přestárlé milovnice hraběnky – jako vždy nepřehlédnutelná kreace Tildy Swinton. Nebo si jej pustit na tabletu od !!!!.!! Ale to je, dle mého, to nejhorší řešení.

A tak je to se vším.


 

http://www.imdb.com/title/tt2278388/

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama