Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Vulgarity, sochy a Jošt bude parkovat v podzemí

Jakmile si člověk sedne k počítači má tendenci psát něco rozumného. Poučeného, ba chytrého. Ne tak u mě – já začnu psát jen blbosti.
Minulý pátek jsem, omylem, byl na autorském čtení Krchovské a vím, že je pro úspěch nutný právě tento přístup okořeněný vulgarizmy. Ale není v tom ten Krchovský, chudák jeden existencionalistický, sám. I na těch Colours se vulgarita stala poznávacím znamením. Všichni tento fesťák jen chválí a copak si toho nikdo nevšiml?
A na závěr něco k přemíře nových soch (kamenů haha) jež se valí na Brno a máme další pokračování blogu ala Zelenák v kupě. Pěkně vítám.

Za prvé – Colours.
Ocitl jsem se na tomto festivalu podruhé v životě (poprvé 2008) a za ty dva ročníky přece jen lze vypozorovat jistý styl. To že jsou ostatní festivaly ještě horší neznamená, že na Colours je vše správně. Tady na Respekt blogu psal kolega jakýsi report pravidelně a chválil jak kdyby to opsal z píár štábu Holušové. To že tam člověk uvidí pár jmen které jsou docela aktuální, neznamená, že lze tolerovat pronikání tuzemského středního (a normalizačního k tomu) proudu. Jak jinak než úlitbu sponzorům si lze vysvětlit vystoupení Lenky Filipové? Marta Kubišová prosím – ta má čisté lustrační osvědčení. Jen vzniká mišmaš a nikoli dramaturgicky promyšlená scéna – ta hlavní se jmenuje Česká spořitelna stage !!! (Ty vykřičníky jsou tam ode mě – tři ostravské jsou málo!). Takže můžete potkat spoustu lidí kteří jsou oblečeni spíš jako na výlet do přírody a děti s sebou – lístky dostaly v práci. Odhaduji to na několik set až tisíc lidí kteří sedí, stojí například na Jaga Jazzist a kloudně si s tím neví rady. Jak se potom musí cítit ti co si lístek draze zaplatili a zasloužili celoroční pozorností o hudební dění?!

Ten prvek vulgarity je především ve vystupování spíkrů či jak to nazvat – uvaděčů na jednotlivých podiích. Myslel jsem že jen my, co jsme měli blíže k hlavní (Česká … bože!) scéně jsme narazily na tak příšerného vola. Řvouta, který nebyl vůbec, ale vůbec, vtipný a to je přece hlavní důvod proč promluvit na veřejnosti do mikrofonu.
Řvát, že to byla fantastická kapela a že si zaslouží parádní potlesk…nebo že prší… hm. Bohužel podobní obtloustlí tumpachové s čepičkou a zelených kraťasech s velkýma kapsama (podle toho se poznají na dálku) byly i na Černé louce a vždy neurvale křičeli. Zřejmě mají nějak po ostravsku za to, že když jsou na rockovém koncertu musí to být hustá paráda, těžkej mazec.
Rok jsem v Ostravě bydlel a tento přístup, že zdejší domorodci více tlačí na pilu, než v jiných krajích, tu prostě neoddiskutovatelně je. I když jsem, ovšemže, měl i toto na paměti, a někdy je to v něčem milé, takto jednostranné ne. Na závěrečném koncertu řval i nějaký sponzor, primátor a nejvíc ředitelka Holušová. Už tam nikdy nepojedu.

A Iggy? Jo, ten byl fajn.

Reklama

….

A opět v Brně.
Měsíc autorského čtení probíhá nerušeně dál. V Ostravě, když už jsem se o ní takto pěkně zmínili, je stejný program jen o den později. Hurá.

A proč jsem viděl básníka Krchovského omylem? Měl jsem ten večer čas a šel tam netuše nic podezřelého, až na to, že sál byl zaplněn do posledního místečka. Ani v druhém pořadí nebylo kam sednout. Jedna dívka měla vedle sebe místo. Když jsem se přiblížil, ha, židle byla obsazena pro jinou dívku. Obešel jsem tedy na druhé druhé pořadí a tam si sedl na poslední volnou židličku mezi jednu dívku s chlapcem a dvě dívky právě dosednuvší. Pořád mi to nebylo víc podezřelé než když si pavián kupuje večerník a tak jsem se jen tak aby řeč nestála zeptal děvčat vedle kdo že tam dnes bude? Dívaly se na mě jako na tupce a řekli unisono jen jedno slovo: Krchovský.
Zůstal jsem sedět. Měl jsem přece obsazenou, po proplétání zákulisím divadla, poslední židličku v kraji a bolely mě nohy. Chtěl jsem už jen sedět a nějak to přečkat.
Nakonec se mi to přece i líbilo. Občas jsem se zasmál. Je to vtipný chlapík a pěkně jizlivý. Jen potlesk jsem nikdy nevyvolal sám. Jen se jednou dvakrát přidal abych nevypadal úplně blbě. Krchovský na všechno pěkně z vysoka … a má pravdu. Co taky. Láska? To určitě. My co jsme v určitým věku víme, že v životě nejdůležitější jsou prachy.

/ Poznámka pro ostatní básníky na jejich případné autorské čtení: dobrý je zhasnout v sále, jen boďák na mikrofon a pěkně číst ve stoje (kurňa toto je invalidní důchodce?!). Papíry volně, jeden na druhém, a dávat vždy po přečtení vespod. Tak./

….

Jak tady Olga H. psala, jak je to u nás v Brně se sochama ve veřejném prostoru špatný – jako že se bouraj – tak to není vůbec pravda. Naopak je pravda, že jich bude víc a víc až nám to hezké nebude. Na jednom průměrném brněnském náměstí, co ani vlastně není náměstí, jen nějaký prostor, který zbyl mezi baráky a tramvajemi, budou hned čtyři.
No tři určitě – sochař Kotrba chtěl ještě toho Jošta. Má sice mít naproti chlapíka se šutrem, ale bylo mu to málo! Jošt se mu ovšem nepovedl – radní to hned bystře poznali a i když soutěž na pomník vyhrál tento jeho návrh – nakonec nic. Už jsem se těšil jak vznikne brněnská varianta srazu (teda sory: spicha) u našeho vlastního koňa – ale jaksi se zase dál bude mládež dávat z nouze sraza (spicha já vím přece né) na Čáře. Což je v podstatě Česká ulice a to by už tady, na Moravě, mělo skončit. Tak.

Aby toho nebylo málo tak na Zelňáku bude rampa jak sviňa! Vjezd pro auta do podzemních garáží. No toto ani v tej Praze nemajó! Renesanční Reduta dvacet metrů vpravo – kašna Parnase hned naproti a nejstarší brněnské náměstí s kruháčem…a sešupem do podzemí… Kdo neveří ať tam běží. Říkala moje babička. Tož tak.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama