Tranzitdisplay je příjemný prostor. Jednoduchá myšlenka, doplnit tu obrovskou paletu pražských galerií současného umění o jednu instituci jež se bude zabývat širším vhledem do celé problematiky, archivací a obecnějšími otázkami spojenými s děním na scéně, kupodivu skutečně funguje.
Včera se zde odehrávala, například, docela živá beseda o kontradikci děti, potažmo mateřství vůbec, a umění. To že se jedná více o problém sociologický než čistě tvůrčí uvozovala první vystupující – matka našich novodobých gender studies – Jiřina Šiklová. Po úvodním slovu ovšem hned někam běžela – to víte ty vnučky (kecám – další beseda).
Celý projekt besed si ovšem vymyslela a do kontinentální Evropy dovezla londýnská umělkyně/matka Martina Mullaney – matka samoživitelka. Jak z dalšího vyplynulo není její osud až tak vyjímečný. Částečně se v osamění ocitají všechny matky na tzv. mateřské dovolené a to i ty které dosud otce svého dítěte mají doma. Navíc otec umělec jen těžko rozliší kdy pracuje, tvoří a kdy má volno pro rodinku. Další a další problémy vysvítaly na světlo denní – mateřská, podpora státu, školky, fungující komunity nebo babičky, jak se rozhodovat ohledně kariéry a jak a kdy nejlépe otěhotnět, peníze…
Za svůj dlouhý život jsem blížeji poznal umělkyně dvě. Jedna si, myslím, založením rodiny vyřešila své umělecké nepůsobení na hodně dlouho (při čtyřech kouscích), druhá by otěhotnění naopak obětovala vše i když zatím, zdá se, nic. Z toho vyplývá (i když dle sociologických metrologockých pravidel je to dosti slabý vzorek, že paní Šiklová) že pud mateřský je silnější než umělecké pnutí. Což je koneckonců pro nás všechny jen a jen dobře. Hlavně pro ty děti, že.
Moje vstupy do diskuze byly tedy jen připomínající že děti (do určitého věku) neví že tatínek nebo maminka dělají umění, dětí chtějí co všechny ostatní. Aby je rodiče měli rádi, měli na ně čas a kromě toho je sytili a občas opláchli. Ze své praxe vím že to není vždy a všude úplně samozřejmé. Naopak. Dětí které své rodiče jen obtěžují – tj. rodiče to tak vidí – přibývá.
Prosím tedy umělkyně, ale vůbec všechny matky, poslouchejte své děti pozorně, všechno co říkají myslí vážně. Jo, a hrejte si s nimi. Nic nerozvine vaše umělecké směřování tak jako vaše vlastní dítě – Dubufett to věděl nejlíp.
….
Minule jsem si tu dělal srandu z doxovské výstavy vídeňského akcionizmu. A opět podrobně informovaný Karel Oujezdský a Vltava mě trochu vyvedli z mé (snad víte, že trochu zde k pobavení hrané) povrchnosti. Zmíněná manželka jednoho z hlavních aktérů hnutí, Anna Bruse, v rozhovoru popisovala svoji osobní kalvárii kdy byla dokonce nucena (před veřejným míněním, soudy a sociálkou) z Rakouska uprchnout – a svoji dceru složitě, po létech, získávala k sobě zpět. Zkrátka, konec šedesátých let nebyl jen o svobodě a nových formách umění, ale také, a urputně, si společnost držela své konzervativní pozice. V pohledu na to co si může matka, žena dovolit určitě. Válet se nahá na performanci není, přece jen, vhodné. To dá rozum!
Uvidíme zda naše Kateřina Šedá, ob generaci, zůročí své mateřství ve své další akci, nebo sociálka z Brna Líšně vrátí úder.
….
Nic matky více nepotěší než možnost mluvit o svých dětech. Nechme tedy maminky/umělkyně svému osudu, však ony si poradí, a podívejme se i na další dění v Praze.
Stačí udělat pár kroků od centra a zajít do Uměleckoprůmyslového muzea za Rudolfinem a nechat se nadchnout španělským designem. Nutně vás musí napadnout že španělský desingner Juli Capella musí mít dítě neboť jinak si nedokážu vysvětlit kde přišel k oné hravosti kterou je prodchnut jeho objekt. Červené, obojživelné v mnoha směrech. Kromě toho je to abstrahované cosi živé. Navíc si na to můžete odložit kytku nebo sklenku. Spíš vás to rozesměje a všechny tyto reakce jsou v pořádku.
Španělé mají silnou scénu a silný podzim v Praze. Katalog doprovodných akcí je silný jako index studenta dějin umění. Bravos!
….
V Městské knihovně je už druhý týden k vidění dosti přelomová výstava graffiti scény – Městem posedlí. Ta poskytla své stěny, tedy své dřevotřísky, celé naší domácí špičce a několika hostům ze světa.
O writerské scéně je tento podzim vůbec možné si udělat ucelenější obrázek (piece) – neb Meetfactory pořádala přednášky (Vladimír 518 odhalil kořeny New Yorské i naší scény stejně jak přišel k 518ce) a soutěž „tvůrčích skupin“ v animaci graffiti a poskytla i své vlastní holé zdi. Bravo.
Skoro by se dal letošní podzim vyhlásit ročním obdobím graffiti (na Národní se vyměnily obří masterpieci nad parkovištěm) kdyby se podařil záměr pomalovat Nuselský most. Nakonec z toho nic nebude. V posledním Respektu o tom více.
V knihovně je vidět jak se lze od nástřiku svého jména odpíchnout k výšinám vkusně výtvarným, nejen dekorativním. Scéna stárne, chlapci (sem tam děvče) studují výtvarné vysoké a stávají se součástí trhu. Chce to jen vydržet než se přes údobí zničeních zdí a postříkaných vlaků metra mladí rozervanci prosprejují do galerií. Radil jsem to jedné kolegyni, které právě „orgány v činném řízení“ oznámili že musí za synka zaplatit škodu několik desítek tisíc. Byla docela skeptická. Chápu.
To jsem se od toho tématu umění versus rodina nedostali moc daleko, že. A tak je to se vším.
Přeji všem pěkný den.
