Reklama
 
Blog | Roman Zelenák

Umělec jako svobodná entita

Určování běhu věcí, stanovení vlastního řádu, způsob zobrazení a vůbec celé vyznění díla a tedy vlastní výpovědi, je čím dál víc na osobním rozmaru umělce. Jeho myšlení, vnímání a zpětně narušování řádu. Jenže jak si s tím poradí běžný recipient? Třeba takový já?

 

Za poslední týden jsem měl mnoho protichůdných možností jak se utvrdit v rozporuplnosti současné výtvarné, respektive obecněji umělecké, scény.

Tradiční formy zastupoval dojíždějící, v Bakale, festival Evropského filmu. A ve stejném sále, v sobotu, Malé divadlo Kjogenu. I s přednáškou o postkatastrofické situaci v Japonsku. Peníze se stále sbírají.
Současnou snahu o výpověď zase v pondělí, v Domě umění, digitální festival Multiplace a v úterý, tamtéž, vernisáž, tedy rovnou dvě.
V přízemí fotografa Rudolfa Štursy a v patře kurátorský počin umělců samotných. Pavel Karous, Michal Pěchouček, Pavel Sterec a Dušan Záhoranský. Oni byli vedle kurátorů Martina Mazance a Rostislava Koryčánka i za vystavovatelé a my za diváky.
Ve středu zase Marek Meduna promítal obrázky ze svých výstav na další přednášce Rewind serie v MG. Jiří Ševčík to na závěr shrnul nejen za Medunu ale za celou generaci: je to postkoncept, je to nemonumentální, jemné, hravé, malinko navazující na šedesátá léta, ale materiálově a instalací to všechno shazuje a hlavně, sdělení je v oné nemožnosti sdělit nějaké velké poselství. Až by člověk ztratil chuť o tom vůbec něco psát.

Reklama

Ale ono samozřejmě je o čem. Za posledních dvacet let vyrostla generace, která je najednou natolik jiná a nenavazující na předrevoluční časy, že nás to předrevolučně už dospělé, stále a stále ohromuje.
Včera například ČT dávala, jako poctu k osmdesátinám Jiřiny Bohdalové, hru Jiřího Hubače Dům na nebesích z poloviny osmdesátých let. Vinohradské divadlo představovalo jistě tehdy to nejlepší co oficiální scéna nabízela. Ale právě to je ono. Tehdy možné je dnes již úplně nepochopitelné. Na směs klišovitých typů a sociálních schémat nešlo se po chvíli vůbec dívat. Bolest z jistě výborného, i dle Stanislavského prožitého, výkonu, Bohdalové, nešla, v mém případě, unést. Musel jsem přepnout.
Omezení kontextem doby, její rigidity, nemožnosti nést svoji individualitu ve společnosti svobodně a bez přizpůsobování se na každém kroku (v práci i v soukromí) je dnes již absolutně nemyslitelná. Bohdalová zde představovala typ ženy tzv. se srdcem na dlani, jež ale ve skutečnosti svoji sociální nevyspělostí, manipulovala svými bližními natolik necitlivě a z pozic maloměstské morálky, že chvílemi připomínala Jiřinu Švorcovou z normalizačního seriálu Žena za pultem. I tam její postava, v dobré víře napomáhat dobrým vztahům a správnému přístupu (rozuměj nevybočujícímu) v kolektivu, lidmi doslova manipuluje a ještě si připadá poctivá a cnostná.

Jiří Hubač byl a je brán jako ten rovný, který se režimu nepřizpůsobil a vždy vyslovoval, přístupně a vtipně, tradiční pravdy. Jenže o to přece vůbec nejde – jde o obludnost celého systému, kdy je nutné korumpovat, lhát a manipulovat aby člověk (zde matka rodu) přežil. Ba co víc – obhájil toto vše sám před sebou. Ano je to tragedie, nikoli však antického rozměru, ale ruského. Východní extrémizmus pronikl, za těch pár desítek let, hluboko do podstaty naší identity.

Jiřině Bohdalové přeji k jubileu ze srdce to nejlepší – ona je v tom nevinně. Jen prosím Českou televizi: přestaňte vysílat věci natočené před listopadem 1989. Je to nesnesitelné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

…. 

V tomto kontextu už lze na současné výtvarné umění nahlížet s větší trpělivostí a vůlí. Umělci jako Meduna, Sterec, Pěchouček, nenabízejí vizuálně vlastně nic moc. Časté kusy překližek, časté náhodné procesy, častý minimalizmus až askeze. Není to nijak vstřícné, ani běžnému divákovi a i pokorný Jiří Ševčík, kunsthistorik jež je autorita nezpochybnitelná a zastupující generaci rozhleděnou navzdory předchozímu odstavci dokonale (viz. nonšalantní grácie nedávno zesnulé Věry Jirousové) nenabízel jasné vysvětlení, jen body k diskusi. Na ně připadly se svojí ženou když  se probíraly pracemi Marka Meduny.
Vše je lehce naznačeno, častý je prvek improvizace, recyklované materiály, lacinost, podvratný humor.

Ale zase – ona tu návaznost je. Mluvil o ní i Jiří Ševčík, když vzpomínal na instalace z odpadků na podlahách galerií v šedesátých letech. A současná generace často opakuje performance generace minulé. Kovanda a Kvíčala. Nejen že je učí, mají na ně skutečný vliv.

V úterý, kromě Domu umění, byla i jedna méně mediálně navštívená vernisáž v Galerii mladých v BKC.  Zde dva fotografové navazovali ve svých nových pracích na díla Markéty Othové – to Evžen Šimera (1980) a na body artovou akci v plenéru Petra Kvíčaly (od ní ani nejsou dokumentační fotografie) – to Tomáš Hodboď (1978).
Na první pohled jsou tyto velkoformátové fotografie vlastně nesmyslné, vlastně směšné, na druhý také. Důležitá je znalost souvislostí, až se nakonec ukáže pokora mladých vzpurných. Nedávají ji najevo gesty, ale prací. Koneckonců produkce obou cyklů vyžadovala jistou odvahu a překonání obtíží.

….

Když se podíváte na obří objekty Pavla Karouse – na výstavě Vystavovatel a jeho diváci v Domě umění, je to koneckonců obludně nesmyslné. Proč je někdo ochoten udělat model lokomotivy v měřítku 1:1! Model je to jen potud, že se ani nehne. Je to velké ale není v tom budovatelská ani žádná jiná monumentalita.  Možná umanutost.
Stejně Dušan Záhoranský ve své instalaci Grand Prix – je to ilustrace. Námětu, který už nemá vlastně žádné souvislosti s dneškem. Nešťastnou technikou (tradičními fotopapíry na koso na zdi) imitovaná estetika závodů automobilů. Předstěna s vyříznutými startovacími vlajkami je velké, objemné nic. Vyprázdněný námět, prázdná bílá plocha dřevotřísky. A žádný návod jak si to vše rozumně vysvětlit. Princip fotoaparátu, kterým je možné vyfotit jen jednu určitou fotografii.
O Pěchoučkovi a jeho meditaci nad focením tyčky opřené o zeď, 24 hodin denně, celý rok, jsem tu už psal. Když to ale vidíte takto živě, je ta úmorná a pečlivá práce srozumitelná jen zčásti. Z malé části. Práci jednoho roku přelétnete pohledem za dvanáct sekund a můžete jít v klidu dál. Zůstane jen vědomí, že tohle všechno musel umělce podstoupit z jakési vlastní pokory před časem, světlem a kauzalitou. Ta nepřichází, ani nemůže. Jen chyba ji vyvolá.

Ale jak popisovat současnost? A co jiného než popis, záznam, v antropologickém smyslu – bez emocí, je současné umění?

Fotograf Rudolf Štursa žil ještě ve světe kde se na vernisáže chodilo v obleku a za doprovodu manželky. Když takto přišel do Domu umění, byl nešťastně konfrontován (zahajovaly se obě výstavy současně) se světem, jaký žijeme dnes. Umělci, o dvě generace mladší, nic nevysvětlovali, natož aby vlastní roli v celém ději viděli svátečně a dotvrdili to oblečením.
Rudolf Štursa mi nakonec nahradil stále plánovanou a zatím neuskutečněnou cestu do DOXu, na výstavu Martina Paara. Štursovy momentky (z 60´ až 80´) jsou také na hranici trapnosti, kouzla okamžiku a sociální výpovědi.
Jakoby Brno, a okolí s Kyjovem včetně, mělo zásobárnu fotografů, kteří nejen že stojí za objevení, dokonce jsou i rozšířením spektra české fotografie –  velmoci tohoto média.

….

Večer pokračoval dalším dílem festivalu, culture and creativity after the digital, jak má Multiplace v podtitulu. Takže generace laptopů s nálepkami. Spojení obrazu a zvuku bylo námětem prvního, pondělního.

Australan Robin Fox používal k ovlivnění průtoku světla, a tedy změny zvuku, větráčky jako brněnský Ivana Palacký. Ha – nic originálního. Jen ta zvuková intenzita měla být o mnoho nižší. Pak by tradiční schéma těchto performancí bylo víc obnažené a více banální.
Nejdřív děláte trochu praskotu, rytmyzujete ho, potom vyzkoušíte všechny možnost, které vám vaše hejblátka umožní, potom všechno hromadíte, zrychlujete, zintenzivňujete až do úplné kakafonie, aby na závěr došlo k vypjetí a vypnutí. I když jsem odešel v průběhu show na WC (o patro níž) slyšel jsem všechno.            

Zkrátka a dobře – je nutné být dnes vůči umělcům trpělivý až shovívaví. Jinak by jste si dveře k pochopení, účasti nebo dokonce zážitku z něho zabouchli sami sobě před nosem. Týden před muzejní nocí by to bylo škoda.

Na druhou stranu – brát všechno vážně je opravdu těžké. Když otevřete katalog/plakát k výstavě Vystavovatelů  – je na druhé prázdné straně velký nápis tučným fontem: APPLAUSE. 

I tak vám přeji pěkný den.